Bulharské pobřeží mezi Burgasem a Varnou
Pláž, moře, západ slunce. Člověk se cití jako v ráji. Jenže už během večeře kolem mě slídí a pozoruje mě. Kuš, ani jedeš, na ni příliš nezabírá, když však naberu hrst písku a rozmáchnu se jejím směrem, dává se na ústup. Myslím si, že mám vyhráno. Uléhám ke spánku, zbytky od večeře a jídlo připravené k snídani nechávám v ruksáčku u hlavy vedle batohu. Kdyby se v noci někdo přiblížil, jistě ho uslyším. Tu mě zbudí projíždějící rybářská loďka, tu nějaká silnější vlna. Jenže ne nadarmo se říká být mazaný jako liška. Počkala, až upadnu do hlubšího spánku. Ráno se probouzím, natahuji ruku po jídle, ale ruksáček nikde. Jdu se podívat po okolí, přece nemohl jen tak zmizet. Ale nacházím jen prázdné sáčky od pečiva a obal od sýra. A hle, zpod navršených kamenů na mě vykukuje a mlsně se přitom olizuje. Nenechala mi vůbec nic a ještě se mi směje. Co k Táboru s pytlem plným zázvoru, tahle liška běží k Nesebaru a ještě k tomu s ruksakem s mou snídaní. Ale co, já jí to přeji, alespoň díky ní ponesu lehčí batoh…
Cesta do rumunské Constanțy
Člověk žijící ve střední Evropě si pod pojmem Balkán často představí pěknou divočinu, kde nic pořádně nefunguje. Jenže ono to reálně není vůbec tak špatné. Státy jsou tu obecně chudší, než jsme třeba my, ale zvláště v těch, které už jsou součástí Evropské Unie je vidět značný pokrok. Opravují se tu památky, buduje infrastruktura a všechno tu funguje úplně normálně. Snad jen ta doprava by občas nemusela být tak chaotická…
Přicházím na autobusové nádraží v bulharském přístavním městě Varna. Dle internetu by měl jet autobus do rumunské Konstanțy ve 4. Ptám se na hlavní pokladně a jsem odkázán na přepravní společnost sídlící před nádražní budovou. Jenže je neděle, kancelář má zavřeno. Sakra. Na internetu nacházím ještě jeden spoj v 5 jiného dopravce. Jenže ne z autobusového nádraží, ale od katedrály v centru města, odkud jsem právě přišel. Ach jo. Zkouším koupit jízdenky přes internet, ale platba se mi vrací zpět, v úspěch tedy moc nedoufám. Využívám MHD, abych byl s předstihem před katedrálou. 5 pryč, autobus nikde, to se dalo čekat. No nic, dopřeju si trochu odpočinku a zkusím to zítra. Bez špetky improvizace se cestovatel neobejde. Všechno zlé je k něčemu dobré, ve Varně se mi nakonec dost zalíbí a strávím tu příjemný čas.
Další den přicházím na autobusák s předstihem a s odhodláním uspět. „Dnes odsud odjedu,“ povzbuzuji se. Kancelář má otevřeno. Ptám se na jízdenku, ale paní pohledem, který sám o sobě vyjadřuje zhruba něco ve stylu „Co si to dovoluješ po mě vůbec něco chtít!“ na mě uhodí, že dnes tedy rozhodně žádný autobus její společnosti do Konstanțy nepojede. Na otázku, zda neví o nějaké jiné společnosti, se mi dostává strohé odpovědi „Informace.“ No jo, vedle sídlí Informace, to jsem si včera nevšiml. Ale byla neděle, nejspíš bylo stejně zavřeno. Paní z Informací pokuřuje před kanceláří. „Do Konstanțy? To vážně nevím… podívej se uvnitř na rozpis.“ Projíždím seznamem odshora dolů a naopak několikrát, ale Konstanțu v něm nevidím. „Konstanța tam není,“ povídám paní. „Aha, tak zkus společnost ERG,“ ukazuje na kancelář první společnosti, kterou vidí poblíž. Co na tom, že je to společnost prodávající letenky z Istanbulu. Ha, ale hned za ní je společnost, jejíž logo už jsem na internetu viděl. A inzeruje i Konstanțu. Vstupuji dovnitř. Paní se ptá, zda mám již rezervaci. „Chci si zařídit rezervaci, zakoupit jízdenku a hlavně chci odsud pryč!“ Paní se usměje. Pak něco dlouho ťuká do počítače, jezdí myší po celém stole, ale nakonec to vypadá, že jízdenku přeci jen mám. „Odjezd ve 3 hodiny, nástupiště 8, hnědý autobus.“ „Hurá, děkuji mnohokrát.“
Blíží se třetí. Jenže na osmičce stojí jen autobus stříbrný s nápisem Plovdiv. Raději se ptám řidiče, ale ten jen zakroutí hlavou. Hnědý autobus by tu byl, vedle na sedmičce. Je na něm tedy nápis Oděsa, ale alespoň směr by odpovídal. Jdu se zeptat. Ukazuji jízdenku, řidič ji zkoumá. Radí se ještě s kolegou. „Ne, to jedete asi s nějakou jinou společností,“ odmítne mě. „Sakra! Počkám, třeba ten správný autobus na osmičku přijede.“ Jenže třetí se již kvapem přiblížila a stále nic. V tom přiběhne paní z kanceláře, u které jsem jízdenku kupoval, a vyčítavě na mě kouká, jakto že nejsem v autobuse. Ukazuje na onen hnědý autobus do Oděsy stojící na nástupišti číslo 7. Nevím komu nadávat dřív, jestli paní, že mi řekla blbé nástupiště anebo řidiči, který mě nevzal do autobusu. Raději to nechávám být a jsem rád, že jsem jen s jednodenním zpožděním konečně na cestě dál.
Překračuji hranice do Rumunska. Povozy tažené koňmi tu prý budou ještě běžnější než v Bulharsku, místní cikáni tu prý využívají zastavení vlaku v zastávce k žebrání o peníze, a alespoň dle románů a filmů o hraběti Drákulovi se to tu bude jen hemžit upíry…
Příjezd vlaku očekávám na nástupišti v Konstanțě se značnou nervozitou – v ruce svírám křížek pořízený pro jistotu v pravoslavném klášteře v Bulharsku, peněženku mám v zavřené kapse na zip, česnek snad cestou ještě seženu…
Bylo mi přiděleno místo u stolečku, který sdílím se dvěma milými dámami důchodového věku, které si krátí čas luštěním křížovky a poslechem hudby. Vlak jede jak má, cikáni jsou asi zrovna na dovolené a žádný povoz nás na kolejích, ani v jejich okolí, také nepřekvapil. Ale jak se říká, nechval dne před večerem, tajemná Transylvánie mě teprve čeká.
Skrz naskrz Transylvánií
Pověsti o krvelačných upírech v Rumunsku se naštěstí ukázaly být liché. Vlastně jsem natrefil jen na samé milé a laskavé lidi. Jediný, kdo mi tedy v Rumunsku trochu pil krev, byli Poláci. Člověk je potká i na místech, kde by je nečekal, ať už coby prodejce lokálních vín v Bulharsku, na trhu s kořením v Maroku, nebo coby řidiče autobusu v Transylvánii. A když takovému řidiči hlásí jeho aplikace, že má mít v autobuse 36 pasažérů a on jich tam má ve skutečnosti 37, to pak létají výrazy „kurwa, kurwa, do pierdule“ raz dva, odjíždí se pozdě a to navíc úplně jiným směrem. Tam se zastaví uprostřed ulice, zablokuje se ostatní doprava, dojde k výměně s kolegou, seznámení ho se situací, přičemž jeho nástupce pokračuje ve zcela stejném duchu „kurwa, kurwa.“ Pak, přestože máme již zpoždění, se musí zastavit u dálnice u stánku se sladkým pečivem, místo abychom cestou zastavili alespoň u nějaké zajímavé památky. A když už člověk konečně vystoupí a myslí si, že to má za sebou, potká ve městě polské turisty, kteří se natlačí všude před něj a od kterých slyší jen „To jest zajebane, to nejest miłe,“ a má toho dost. Myslím, že takovým by lehké pokousání od hraběte Vlada Drákuly prospělo.
Ale raději zakončím svůj výlet pozitivně a zmíním některé z těch milých a laskavých Rumunů. Tak třeba paní ubytovatelka v Sibiu, která mě nechala nechat si batoh v úschově na ubytování až do doby kdy mi jel autobus a ještě si ani nechtěla vzít dýško; veselé babičky ve vlaku z Constanțy do Bukurešti; sympatický manželský pár z Hunedoary na ubytování v Brašově, s nimiž jsem se bavil, aniž bychom si navzájem rozuměli; vysmátý celník na rumunsko-maďarské hranici, který při pohledu na občanku ihned chválil české pivo a odmítl pochvalu, že to rumunské je na dost dobré úrovni; až po rumunské řidiče flixbusu, kteří cestou nenadávali (myslím si, nerozuměl jsem jim:) a ještě k tomu přijeli pozdě. Což byla pro mě v tu chvíli jediná záchrana, jelikož jsem se neprozřetelně vydal na úplně jinou autobusovou zastávku na úplně opačném konci města a jen díky jejich zpoždění jsem se ještě stihl k odjezdu přemístit včas.
Tak třeba i díky nim se na Balkán, do Rumunska, rád opět podívám.