Madeira. Tento rajský ostrov uprostřed Atlantiku nás k návštěvě láká už dlouho. Konečně na něj přichází řada a my se rozhodujeme, že se ho vypravíme prozkoumat. Proč ale cestovat jednoduše, když si to lze snadno a rychle celkem slušně zkomplikovat?
Jasně, dá se sehnat zájezd s polopenzí za nějakých 9 tisíc, jenže my si rádi plánujeme své výpravy sami. Kupujeme si tedy výhodné zpáteční letenky z Prahy za nějaké čtyři a půl tisíce s tím, že cestou tam nás čeká pětihodinové mezipřistání na letišti Brusel-Charleroi. Spousta času na přestup, ale zároveň nic hrozného, co by člověk nepřečkal. Okolo půlnoci bychom měli přistávat na Madeiře. Letiště v Charleroi je taková menší a nijak zvlášť zajímavá hala připomínající třeba Möbelix nebo Bauhaus. Nepočetné krámky zavírají již okolo páté, ale nějaké bistro tam přeci jen je a tak zapadneme na točené pivo. Drahé jako…, no jako v Belgii. Ale co už. Alespoň si tu Belgii užijeme, když už tu jsme. Do centra města Charleroi jsme se rozhodli nevydat, jednak kvůli docela vysoké ceně jízdenek MHD, a také z časových důvodů. Abychom jeli třičtvrtě hodiny do města, pobyli tam hodinu a jeli třičtvrtě hodiny zase zpátky, to nám za to úplně nestojí. Nehledě na to, že v samotném městě toho, kromě zvonice zapsané na seznamu UNESCO, mnoho k vidění není. Máme hodinu a půl do odletu a tak si po pivě vyrážíme dát ještě pravé belgické hranolky. Před letištní halou to vypadá trochu jako na nějakém street food festivalu, je tu několik stánků s fast foodem a vládne tu pohodová atmosféra. Dáváme si ještě jedno pivo, tentokrát už tedy o něco levnější z plechovky. Ten čas ale utekl, do odletu nějakých 45 minut, tak to abychom vyrazili ke „gejtu“. Letiště je to sice malé, ale lidí se tu najednou vyrojilo docela dost. Před bezpečnostní kontrolou se vine had pasažérů, který by jistě obepnul fotbalové hřiště. V provozu jsou pouze dva bezpečnostní rentgeny, fronta se příliš nehýbe a čas najednou ubíhá o to rychleji. Ale letíme s Ryanairem, uklidňujeme se, tam se začne v čase odletu teprve s naloďováním pasažérů na palubu. Konečně se blížíme k bezpečnostní kontrole, máme nějakých patnáct minut do odletu. Procházíme bezpečnostní kontrolou, deset minut do odletu. Vyrážíme svižně k našemu gejtu, motáme se mezi lidmi nakupujícími voňavky a jiné suvenýry, do odletu necelých pět minut. U gejtu je úplně prázdno. Skrze sklo hledíme na přistavené letadlo společnosti Ryanair, které právě začíná couvat na odletovou dráhu. To snad ne, nám to opravdu uletělo…
Šok střídá zklamání a následují vnitřní nadávky, jak se nám to mohlo povést. Co teď? Většina ubytování na Madeiře již zaplacená bez možnosti storna, auto taktéž. A my bychom měli jet domů? Nevzdáváme se a hledáme alternativní letenky. Let ze stejného letiště přes Edinburgh s tím, že na Madeiru dorazíme pozítří. A noc bychom museli strávit v Charleroi – to jsme tedy vážně chtěli… Let zítra ráno přes Budapešť – to by šlo. Jenže než se proklikám k platební bráně, letenky jsou již nedostupné. Ach jo. Let zítra ráno z Bruselu. Jenže z Bruselu, nikoli z Charleroi. A k tomu přes Varšavu a Budapešť, tedy výlet po evropských letištích ve dvou dnech. Šílené situace však vyžadují šílená řešení a tak jdeme do toho, kupujeme letenky (šíleně drahé oproti našim původním), k tomu kupujeme jízdenky na autobus z letiště Charleroi na bruselské letiště a vydáváme se na cestu. Hodinová cesta autobusem. Nějakých pět hodin nepohodlného spánku na podlaze v letištní hale, ve kterých je zahrnuto i hledání místa k ulehnutí, podřimování v sedě na lavičce, bloumání po letišti, probuzení letištním personálem, probuzení od pána, který ulehl hned vedle nás a začal si nahlas přehrávat videa na facebooku, a občasné buzení hlášením letištního rozhlasu. Další den pak už jen pohodové odbavení, jeden let, přestup, druhý let, oběd na letišti v Budapešti, třetí let a hle, pod námi se v prázdnotě oceánu vyloupne ráj. Ostrov pokrytý zelení, terasovitými políčky a barevnými domečky rozesetými po jeho příkrých svazích. Přistáváme prý na jednom z nejnebezpečnějších letišť minimálně v Evropě, ale žádný silný vítr nám přistání nekomplikuje. Vystupujeme z letadla na přistávací plochu letiště Cristiana Ronalda, ovane nás příjemně teplý vánek s vůní moře, a my jsme po nekonečných devatenácti hodinách oproti původnímu plánu konečně na vysněné Madeiře.
Hned z letiště se vydáváme půjčit si auto (o tomhle průseru už bych se nechtěl příliš rozepisovat: neměli jsme kreditku, takže nás čekal další poplatek, k tomu poplatek za zpoždění při vyzvednutí, a ještě jsme mohli být rádi, že na nás to auto zbylo a že nám ho nikdo nevyfoukl). Paní v autopůjčovně byla ale moc milá a dost jsme se společně, i přes tu tragičnost celé naší situace, nasmáli. Dojíždíme na ubytování, kde parkujeme přímo před vchodem, a užíváme si již za tmy improvizovanou večeři na pláži z našich skromných zásob. Pivem splachujeme poslední trpké pocity z náročné cesty na ostrov a ráno se probouzíme již plni optimismu a očekávání do slunečného madeirského dne.
A co že jsme již navštívili a viděli na samotné Madeiře? V městečku Santa Cruz nasajeme atmosféru na rybím trhu, ochutnáme místní typické lahodné plněné koblihy, seženeme opalovací krém proti zdejšímu ostrému slunci a vyrážíme na cestu. Naší první zastávkou při objevování Madeiry je Vereda do Larano, spektakulární vyhlídková pěší trasa na severovýchodě ostrova. Zahajujeme ji kousek od stanice lanovky Teleférico do Larano nedaleko městečka Porto da Cruz. Cesta se pak klikatí po strmých srázech přesahujících i 300 metrů a nabízí výhledy na oceán i nejvýchodnější bod ostrova Ponta de São Lourenço. Pokračujeme ještě kus za nejvyšší bod treku – Boca do Risco – odkud pak cesta začíná klesat k městečku Caniçal. My však nescházíme až dolů, ale vracíme se stejnou cestou zpět. Dnešní noc máme ubytování v hotýlku ve městě Machico a k večeři si nemůžeme nedat madeirskou specialitu – pečenou rybu podávanou s banánem, která se nazývá Espada com banana.
Další den nás čeká výlet na poloostrov São Lourenço. Lidí je tu dost již od samotného rána, ale zdejší překrásná příroda s neuvěřitelnými výjevy skal, útesů a do oceánu se táhnoucího výběžku pevniny stojí i za určitou míru nesoukromí. Výlet nám zabere skoro celý den, obědváme až pozdě odpoledne na vyhlídce Miradouro da Ponta do Rosto, odkud se odebíráme do místa našeho dalšího ubytování a to v sousedství městečka Santana.
V Santaně strávíme celkem tři noci a vydáváme se odsud do hor. Po snídani vyjíždíme na parkoviště Achada do Teixeira, odkud vystoupáme na nejvyšší vrchol Madeiry – Pico Ruivo (1862 m n.m.). Nahoře docela fouká, scházíme tedy dolů a nezastavujeme ani na celkem drahou kávu Casa de Abrigo do Pico Ruivo. Místo toho sjíždíme o něco níž a vydáváme se na levádu do Caldeirão Verde. Na jejím začátku už na káva a dortík zastavujeme, je tady totiž stylová kavárnička. Leváda do Caldeirão Verde se ukázala jako výborná volba. Je opravdu spektakulární a zpětně můžeme říct, že byla asi rovnou tou nejlepší levádou, jakou jsme na Madeiře prošli. Nabízí jak klikatou cestičku nad opravdu strmými srázy, průhledy do údolí a na okolní kopce, klidnější část po lesní pěšině, průchody tunely a na zakončení v podobě jezírka a monumentálního vodopádu. K auto se vracíme až se zapadajícím sluncem, ale nabytí z pobytu ve skutečně úchvatné přírodě.
Další den, další výlet do hor. Vyrážíme ještě za tmy a bez snídaně, východ slunce na Pico do Arieiro (1818 m n.m.) ale stejně nestihneme. Navigace nás bohužel zavedla zkratkou k dočasně uzavřené silnici a tak nezbývalo, než se otočit. Na parkovišti pod Arieirem již vládne čilý ruch, značná část aut už se má ale spíš k odjezdu – dobře pro nás. Venku se drží stále ještě slušná zima a fouká silný vítr. Zacházíme si nejprve na vedlejší vyhlídku, poté již k radiostanici a odtud již po spektakulární trase PR 1 vedoucí po úzkém hřebínku. Kdo odsud nemá fotografii, jako by nebyl na Madeiře. Lidí je tu tedy opravdu hodně, v nejužších úsecích se špatně vyhýbá, výhledy tu ale jsou pěkné. Zbytek trasy spojující Pico do Arieiro s Pico Ruivo je bohužel tou dobou uzavřen, svačíme tak před zátarasem a vracíme se zpět. Cestou z Arieira zastavujeme nad vesničkou Ribeiro Frio a v bistru John’s Poncha ochutnáváme tento madeirský alkoholický nápoj připravovaný z pálenky z cukrové třtiny, medu, cukru a typicky z citronové šťávy. Příliš nás ale neosloví – je to taková ochucená slivovice. Mnohem více si pochutnáme na kávě a madeirském vánočním perníku zvaném Bola do mel. Jsou sice Velikonoce, ale k dostání je hojně i během těchto svátků a to nejen v námi navštíveném bistru. Od bistra vycházíme na levádu do Furado. Není tak spektakulární, jako Caldeirão Verde, ale i tady procházíme pod několika vodopádky a míjíme pár jezírek. Nejdeme ji ale celou a zpáteční cestu si zpestřujeme odbočkou po levádě do Poço do Bezerro. Ta vede celkem do kopce a po strmých schodech a když vyjdeme nahoru, ocitáme se v mracích a mezi ovcemi v jejich stádě. K autu už to máme spíš jen z kopce a k moři jen zhruba nějakých padesát serpentin. V Porto da Cruz jsme chtěli původně navštívit zdejší palírnu rumu, ta má ale ve svátek bohužel zavřeno. Je nám zde dovoleno vidět jen hromadu nezpracované cukrové třtiny za plotem areálu a obří sudy na výsledný rum. Hladoví však bereme zavděk restaurací a dáváme si tu večeři – tentokrát tradiční pokrm Picado sestávající z kousků hovězího masa, které jsou nakrájené na malé kostičky a následně orestované na pánvi s česnekem, olivovým olejem, bylinkami a trochou vína a podávané s hranolky.
Loučíme se s městečkem Santana, ale musíme se ještě podívat do některého z typických barevných, trojúhelníkovitých domečků. Hned u hlavní silnice nás do jednoho zve jeho majitel. Narodil se prý v Kolumbii, v dospělosti se však odstěhoval na Madeiru za svými příbuznými. Provází nás skromným stavením o dvou maličkých místnostech, kuchyň a koupelna jsou již pozdější přístavbou, i tak je ale domeček opravdu maličký. Na stěně má fotografie svých předků a na jedné z nich je i jeho rodina s místním světoznámým rodákem, Cristianem Ronaldem. Na otázku, zda se s ním zná, se smíchem odpovídá, že je jeho otcem. V Santaně se ještě vydáváme na vyhlídku Rocha do Navio, odkud klesá lanovka až téměř k moři z výšky zhruba 280-ti metrů. Lanovkou se ale nevezeme, přestože výhled by z ní byl jistě skvělý. Namísto toho jsme si z dnešního menu levád vybrali levádu do Rei. Ačkoli se celou dobu jeví docela obyčejně, její zakončení pojmenované Ribeiro Bonito je dechberoucí. Člověk jakoby se v tu ránu ocitl někde ve Ztraceném světě – obklopen džunglí v hluboké rokli, jíž po oblých kamenech protéká říčka podobná Vydře pod Antýglem. Atmosféru místa dokreslují tlumené sluneční paprsky a všudypřítomné poletující pěnkavy žebrající o zbytky od svačiny. Tak tuhle levádu rozhodně doporučujeme. Do místa našeho dalšího ubytování musíme přejet ostrov napříč. Cestou do přímořského letoviska Ribeira Brava zastavujeme u ikonické kapličky Capela de Nossa Senhora de Fátima, která se nachází nedaleko města São Vicente. Z vršku tu zhlíží do údolí a na okolní rozeseté baráčky. Na Madeiře existují jen dva druhy silnic – ty první jsou samá zatáčka a vinou se nahoru či dolů přes kopce, ty druhé, většinou hlavní silnice vedou skrz ostrov tunely. Po jedné takové se dostáváme do Ribeira Brava coby dup, stihneme i nakoupit a s pivem a večeří můžeme do noci sledovat sestřihy z play-off hokejové extraligy.
Ráno nasedáme opět do auta a co nejdříve vyrážíme do Fanalu, což je pozůstatek původního vavřínového lesa na Madeiře. Fanal leží ve výšce okolo 1000 m n.m. a zvláště dopoledne je tu poměrně chladno. Staré, různě pokroucené stromy zahalené do mlhy a mraků nabývají mystickou podobu a místo získává magickou atmosféru. Naší další dnešní zastávkou je na severozápadě ostrova Ribeira da Janela. Zdejší špičatá skála trčící z hladiny a rozrážející hřbety vln uhrane každého a i nás přitáhne jako magnet. S pohledem na ní a se slanou vodní tříští ve vzduchu obědváme na pláži tuňákovou konzervu – to nemá v nabídce snad žádná restaurace. Když se dostatečně vynadíváme, vystoupáme nad město a vydáváme se prozkoumat stejnojmennou levádu. Ta nabízí výhledy na okolní „džungli“ i na vzdálenější městečko a moře. Zklamáním je však pro nás přerušená cesta, která nás donutí otočit se a vrátit se zpátky. Díky tomu ale máme čas zastavit se v městečku Porto Moniz. Vzduch je zde prosycen mořskou solí a vodní tříští a tam, kde se běžně koupají lidé v přírodních bazéncích, se dnes s hukotem lámou vysoké vlny a s mohutným šuměním se valí voda s bílou pěnou. I na tenhle madeirský „televizní“ program se dokážeme dívat dlouho. Odsud ale zamíříme na úplný západ ostrova, pozorovat západ slunce od majáku Farol da Ponta do Pargo. Přijíždíme právě včas, zanedlouho už pomalu není kde zaparkovat. Lidé zde pořádají pikniky, profesionální technikou se snaží zachytit to správně světlo a vyfotit poslední okamžiky dne, anebo jen tiše sedí a pozorují, jak se slunce pomalu zasouvá za obzor. Poté, co se tak stane, se lidé rozprchnou, parkoviště se vyprázdní a nastává klid. I přicházející tma prostoupená světlem majáku je však hodna pohledu. Za majákem šup do tunelu a za něco málo přes půl hodiny můžeme ulehnout ke spánku.
Poslední den v Ribeira Brava – je čas si také dopřát klidné dopoledne, projít se po promenádě, navštívit trhy a posnídat čerstvé pečivo v kavárně. Po poledni už ale opět stoupáme serpentinami vzhůru. Cílem je nejproslulejší leváda na Madeiře – Levada das 25 Fontes. Nejproslulejší však ale také znamená nejnavštěvovanější. Fotografie se zástupy turistů, které sem proudí v hlavní sezoně vypadají dost děsivě. Počasí v horách se oproti příjemnému skoro letnímu počasí na pobřeží značně liší. Chladno, větrno, déšť. Díky tomuto mixu tu sice takové davy turistů neproudí, člověk si to ale bez slunečních paprsků stejně příliš neužívá. A především, navštívili jsme již mnohem, mnohem hezčí levády i obecně místa na Madeiře. Dávka dobrodružství a zajímavosti nás čeká až když na zpáteční cestě odbočíme z hlavní trasy a vydáme se k parkovišti oklikou. Kilometr dlouhý tunel. Není to žádný stísněný průlez, ale prostorný tunel, kterým je potrubím sváděna voda a kterým se dá i pohodlně projít. Jen ten děsivý pocit, kdy člověk nevidí na jeho konci světlo. No je otázkou, zda je lepší ho vidět, či nikoli. Světlo na konci tunelu může znamenat jak úlevu, tak i zážitek blízké smrti. Přes světlo čelovky se pomalu začalo objevovat i světlo denní a my jsme se ocitli na druhé straně kopce, jímž jsme prošli. Teď už jen vystoupat nějakých 250 výškových metrů k parkovišti a máme to za sebou. Nárazy větru do auta pomalu ustávají, teplota začíná stoupat a my se vracíme do přívětivého světa zalitého sluncem. Ty kontrasty jsou tady neuvěřitelné. V malé pobřežní vesnici Madalena do Mar střídavě prší a svítí slunce. Rozmrzáme, částečně usycháme a vydáváme se po krátké stezce Rota da Banana prozkoumat banánovou plantáž, kterými je tato vesnice proslulá.
A je tu náš poslední den na Madeiře a čas loučení. Hned ráno opouštíme ubytování a přejíždíme do hlavního města Funchalu. K vidění by tady toho bylo spousta, nemáme však již tolik času. Lanovka k botanickým zahradám dnes kvůli větru stejně nejezdí a tak i jejich návštěvu nerealizujeme. Stačí nám jen procházka po pobřežní promenádě, navštěvujeme historickou pevnost São Tiago ze 17. století, hlavní katedrálu Sé, která je jednou z mála původních staveb z období kolonizace Madeiry, procházíme hlavní uličku se suvenýry, zastavujeme se na banánový milkshake a sladké pečivo v pekárně a stavíme se také na oběd. Dělal jsem si sice zálusk na tradiční portugalský pokrm Polvo à lagareiro, avšak vzal jsem zavděk i chobotnicovým rizotem, a nutno říct, že bylo vynikající. Asi stejně jako celá Madeira.
Vrácení auta proběhlo bez komplikací, jen nás při společném dovozu na letiště trochu zaskočil polsko-slovenský pár zprávou, že jim kvůli silnému větru zrušili let. To by nám ještě scházelo, jen už prosím žádné komplikace týkající se letů. Smůlu jsem si zřejmě již vybrali – náš let s maďarskou společností Wizzair jako jeden z mála toho dne není zrušen ani odložen. Kapitán s letadlem vystřelí z rozjezdové dráhy jako kdyby to byl Top Gun, po vznesení se do vzduchu prudce trhne proti poryvu větru a už si to řineme vysoko nad ostrovem. Byla to občas dramatická, ale jinak nádherná dovolená.