Nedaleko městečka Otta se nachází nejstarší z norských národních parků. Národní park Rondane je pojmenován podle stejnojmenného horského masivu jehož nejvyšší vrcholy přesahují nadmořskou výšku 2000 metrů. Právě tady si sáhnu na dno svých sil.
Auto parkujeme v osadě Tjønnbakken, odkud vycházíme vstříc národnímu parku. K turistické chatě Rondvassbu to máme širokým údolím řeky Storula přibližně 10 kilometrů po pohodlné šotolinové cestě. Nad chatou se již tyčí horské vrcholky, které jsou zahaleny do těžkých, šedivých mraků. Po svačině se vydáváme od chaty údolím Illmandalen směrem k chatě Bjørnhollia, ke které to máme dalších 12 kilometrů. Poprchá a říčka Illmannåe je navíc po deštích rozvodněná. Cestu tak přetínají četné potůčky a každou chvíli musíme brodit. Jdeme však stále údolím a tak nám náš pochod alespoň neztěžuje žádné výrazně převýšení, závěrečný úsek k chatě už vede spíše jen z kopce. My tedy nemáme nocleh přímo v turistické chatě, ale stavíme si stan opodál. K večeři sníme konzervu a jdeme spát.
Déšť úplně neustává ani ráno, ale tu a tam se protrhá i modré nebe a nesměle vykoukne sluníčko. Krásné typické norské léto. Vydáváme se tentokrát údolím Langglupdalen a pokračujeme okruh kolem nejvyššího vrcholu Rondeslottet, který dosahuje výšky 2178 metrů. I zdejší říčka Langglupbekken je rozvodněná. Pokud chceme nahoru na Rondeslottet, musíme ji přebrodit. Vhodné místo není vůbec snadné najít, nakonec si ale vybírám docela schůdnou cestu po kamenech a říčku přecházím. Parťákovi se ale přes řeku příliš nechce a tak v tom zůstávám sám. Zatímco on pokračuje údolím k jezeru Bergedalstjønnin, mě čeká 1200 výškových metrů na vrchol. Míjím ledovcový splaz a velice pomalu se škrábu nahoru. Vzhůru mě vedou červené značky a kamenní mužíci. Až po přechodu několikátého horizontu, kdy si před každým z nich říkám, že tam už bude určitě vrchol, se přede mnou objevuje kamenná mohyla a já jsem konečně nahoře. Dávám si svačinu a vydávám se k sestupu. Stezka mě vede po hřebeni k vrcholu Vinjeronden (2044 m), obklopují mě špičaté skály a pode mnou se otevírají hluboké srázy. V této nadmořské výšce zůstává sníh i v srpnu. I sestup dolů je náročný, člověk musí vážit každý krok a příliš si neodpočine. Úlevou je, když konečně znovu spatřím horskou chatu Rondvassbu, u které jsme svačili předchozího dne. Cesta k ní se však ještě neuvěřitelně vleče. Poslední úsek jdu již na autopilota, sotva šoupu nohama a trekové hole za sebou spíš už jen vleču. Bez nich bych trasu ale zdolal jen stěží, byly mi opravdu skvělým pomocníkem. Kamarádi mi popojíždějí naproti. I tak dnes ale můžu připsat nějakých 25 kilometrů v obtížném terénu a převýšení dobrých 1300 metrů. Zasloužené pivo ve mně jen zasyčí, rychle stavíme stan, a já v tu ránu upadám do hlubokého spánku.
