Při návratu z Madeiry máme v rámci své super výhodné letenky zahrnut dvanáctihodinový přestup v severopolském přístavním městě Gdaňsku. Většinu z tohoto vymezeného času sice tvoří noc, ani to nás ale nezastaví, abychom zvládli jedno z nejstarších měst Polska prozkoumat.
Přistáváme po zhruba čtyř a půl hodinovém letu těsně před půlnocí místního času. Hala určená pro vyzvednutí odbavených zavazadel je docela prázdná, poskytuje elektrické zásuvky, lavičky a wi-fi, tedy vše co potřebujeme, abychom zde nějak přečkali noc. Jenže působíme asi až moc dojmem, že bychom se tady chtěli trvaleji usadit, což se nijak nelíbí letištním sekuriťákům. Ptají se, zda čekáme na zavazadla, na což popravdě odpovídáme, že ne. Vykazují nás tedy z příletového prostoru do hlavní letištní haly. Velká hala nepůsobí vůbec přívětivým dojmem, je v ní zima, protahuje se z venku studený vzduch, lavičky k sezení a improvizovanému ležení jsou veskrze obsazeny. Nejpohodlnějším místem jsou zde snad záchody. Sice tam neustále někdo chodí a svítí tam ostré světlo, z reproduktorů se však linou příjemné zvuky šumění moře a chichotajících se racků. K pohodlnému spánku to tam ale přeci jen úplně není. U východu ze záchodů je však schodiště s šipkou a nápisem kaplica. Vystoupáme nahoru, nesměle otevřeme dveře a nakoukneme dovnitř. Jediný člověk sedící na židli v zadní řadě u stěny se právě zvedá a uchyluje se k odchodu. Využíváme situace, obsazujeme židle v zadní řadě a se sepjatýma rukama spokojeně poklimbáváme. Kvalitním spánkem naše počínání nazvat nelze, proklimbali jsme se ovšem do časného rána. Ranní hygiena se zvuky moře a racků proběhla také obstojně a tak můžeme vyrazit do města. Navlékáme na sebe snad všechny vrstvy oblečení, které jsme si na Madeiru zabalili a jsou ještě nositelné. Nasedáme do dlouhého kloubového autobusu přistaveného před letištní halou, který nás po třičtvrtě hodinové jízdě dováží za svítání do centra města.
Prohlídku Starého města začínáme u hlavního vlakového nádraží. Ulice jsou zatím prázdné a je zde naprostý klid. Ono kdo by tu taky co pohledával před šestou hodinou ráno. První sluneční paprsky dopadají na budovy z červených cihel a dotvářejí jedinečnou atmosféru. Málokdy jsem byl na prohlídce města takhle časně po ránu. Cestou do samotného centra míjíme například kostel svaté Kateřiny, který je nejstarším farním kostelem v gdaňském Starém Městě, postavený ve 13. století. Na první pohled zaujme jeho impozantní věž. Gdaňsk býval ve středověku také jedním z centrem hanzovního spolku a dokladem jeho významu jsou četné pozůstatky hradeb a opevnění. Bašta Jacek je nejvyšší z gdaňských středověkých bašt, postavená kolem roku 1400. Impozantní osmiboká stavba o výšce 36 metrů původně sloužila jako vyhlídková a obranná věž. Hlavními městskými branami jsou Brama Wyżynna neboli Horní brána a Zlatá brána. Brána Wyżynna je renesanční městská brána postavená v roce 1588. Původně tvořila hlavní vstupní bránu do města a začátek Královské cesty. Impozantní stavba, navazující na italskou a antverpskou architekturu, je zdobena znaky Gdańska, Polska a Pruského království a sochami lvů. Złota Brama v Gdańsku je reprezentativní městská brána, začátek ulice Długiej a součást Královské cesty. Dokončena byla v roce 1612 ve stylu manýrismu, přičemž architektonicky navazuje na klasické triumfální oblouky. Je ozdobena alegorickými sochami symbolizujícími jak snahy měšťanů, tak občanské ctnosti. Po zničení během druhé světové války byla zrekonstruována a je důležitým prvkem historické zástavby Głównego Miasta. Mezi těmito dvěma branami se nachází jednak Katownia, což je středověká stavba ze 14. století, která byla v 16. a 17. století přestavěna a sloužila jako mučírna, soud a vězení. Vedle ní se nacházel pranýř – místo veřejných trestů. V jejím sousedství pak stojí věž Więzienna, jež byla postavena taktéž ve 14. století a bývala součástí gdaňského fortifikačního systému v ulici Długiej. V následujících stoletích pak byla rozšiřována a v 17. století získala charakteristickou „helmu“. I ona sloužila svého času jako vězení.
Poté co projdeme branami a pokračujeme dále, přicházíme na hlavní náměstí zvané Długi Targ. Ve středověku bývalo dějištěm obchodu, ale také královských průvodů a významných historických událostí. Náměstí je obklopeno reprezentativními měšťanskými domy patricijů a obchodníků. Dále se přímo po jeho obvodu či v jeho prostoru nacházejí významné památky jako třeba historická radnice s výraznou věží, Fontána Neptuna a Dvůr Artusa, což je budova, která v minulosti sloužila coby místo setkávání obchodníků a městské elity a po staletí plnila funkci jednak společenskou a jednak i funkci burzy. Spodní část náměstí pak vymezuje Brama Zielona, pravděpodobně nejstarší vodní brána Gdaňsku (zmíněna od roku 1357), postavená z cihel dovezených z Amsterdamu. V 16. století sloužila také jako rezidence pro polské krále. Za bránou už následuje výstavní nábřežní promenáda Długie Pobrzeże. Tady se opět spojují dvě rameny řeky Motławy a to Stara Motława a Nowa Motława. Jedná se asi o nejfotogeničtější místo Gdaňsku a my si jej užíváme za zlatavého ranního světla a téměř bez lidí. Procházíme se, posedáváme na lavičkách a fotíme si také jednu z ikon Gdaňsku – středověký přístavní jeřáb Brama Żuraw z 15. století, který byl poháněn lidskou silou a sloužil k nakládání zboží a zvedání těžkých břemen. Roku 1945 byl bohužel zničen, avšak po válce byl pečlivě rekonstruován a dnes opět okouzluje svou architekturou a historií.
Pekárny, kavárny i bistra jsou ve Starém městě ještě stále zavřená a tak ještě navštěvujeme Kostel svaté Marie v Gdańsku, který je díky ranní mši otevřen. Jedná se o jeden z největších cihlových kostelů na světě, v minulosti sloužil jak katolickým, tak luteránským sborům. Proběhlá rekonstrukce však upozadila jeho cihlový původ a ubrala mu na atraktivitě. Po cestě zpět k nádraží nesmíme minout budovu zbrojnice. Wielka Zbrojownia pochází z počátku 17. století, postavená je stejně jako třeba již zmíněná Zlatá brána ve stylu manýrismu a jako zbrojnice sloužila téměř do konce 18. století. Gdaňsk toho k vidění nabízí opravdu hodně, za návštěvu by stály interiéry mnohých z uvedených budov, četná muzea, pozůstatky novodobějšího opevnění v podobě bastionů, či například poloostrov Westerplatte, symbolické místo kde začala druhá světová válka. Tolik času k jeho detailnímu prozkoumání však nemáme a navíc máme také hlad. Konečně jsme trochu rozmrzli, ale chce to i něco teplého do žaludku. Domluva v angličtině s obsluhou v kavárně trochu vázne, ale když se trochu zorientuji, objednám si snídaňové menu v podobě herbaty (čaj) a k tomu parówki (párky), doplním pár slov v češtině, a už si hezky rozumíme a výsledkem je spokojenost na obou stranách. Dobře najedeni se můžeme vydat zpátky na letiště.
Ani na samotný závěr si neodpustím, na tomto výletě už tradiční, nervování se před odletem. Pronesu, či nepronesu na madeirském letišti zakoupený rum bezpečnostní kontrolou? – To je oč tu běží. Rum je zapečetěný v originálním sáčku spolu s účtenkou, ale přesto, kdo ví. Psychicky se připravuji na to, že mi ho kontrola zabaví. Už mám dokonce připravenou i hlášku, ať se alespoň napijí na moje zdraví. Flašku tak ani nevyndávám z příručního plátěného batůžku, posílám ho po pásu, procházím bezpečnostním rámem a čekám, co se bude dít. Bedýnka s batůžkem zamíří za skenerem mimo standardní dráhu a já čekám na oční kontakt s obsluhou a na otázku – „To je vaše?“ Přecházím na druhou stranu ke kontrole. Pracovník bezpečnosti pomalu otevírá batůžek. Vytahuje sáček s lahví, otáčí jím, opatrně jej zkoumá. Pak jeho zrak utkví na účtence a zkoumá pro změnu ji. Po chvilce prohlásí „Počkejte tady, musím to zkontrolovat a přebalit do našeho sáčku.“ Tak že bych přeci jen taky jednou neměl smůlu? Překvapenému mi zanedlouho podává znovu zabalenou lahev zpět. Poděkuji a odcházím. Sláva, přeci jen jedno malé vítězství nad nepřízní osudu na tomto výletu.
