Navnaděn arabskou kulturou po návratu z Tuniska mi v hlavě během zimních měsíců začala hlodat myšlenka na to, že bych chtěl zažít orientální atmosféru v co nejbližší době znovu. K tomu se přidala myšlenka na to, že se mi zrovna nijak zvlášť nechce slavit tradiční Vánoce, s pohádkami, které jsem viděl již několikrát, s čekáním na slavnostní večeři a všemi těmi povinnostmi s tradičními českými Vánocemi spojenými. A v ten moment na mě na internetu vyskočilo řešení v podobě dostupných letenek do letoviska Agádír v Maroku. K tomu jsem zjistil, že tři kamarádi mají podobný náhled na věc a tak slovo dalo slovo a výprava do Maroka byla na světě.
Vysedáme z letadla na rozpálenou přistávací dráhu malého letiště, usmívají se na nás opálení Maročané, a já cítím, že to tu bude dobré. Procházíme vstupní kontrolou pasů, kde se nás jen zeptají na to, kde máme zajištěné ubytování, a na účel naší návštěvy. Za přepážkou sedící žena v uniformě se tváří vážně, avšak neprotahuje vstupní proceduru více, než je nutné. Už jen to, že za onou přepážkou seděla žena a že ta žena ani neměla zahalené vlasy, dává tušit, že Maroko není striktně konzervativní muslimskou zemí, nýbrž zemí dost podobnou naším evropským zvyklostem. V Jordánsku jsme s ženami téměř neměli šanci jakýkoli kontakt navázat (vyjma těch křesťanského vyznání nebo turistek), také chodily téměř bez výjimky zahalené. O kus dál na západ, v Tunisku, již co se týče oblékání nebyly zdaleka tak konzervativní, setkávali jsme se s nimi i ve službách, například za kasou v supermarketech, a s několika mladšími jsme i mluvili. A podobné to bylo i v Maroku, kde přeci jen zejména mimo vetší města stále jistý konzervatismus přetrvává. Po opuštění haly letiště se vydáváme hledat dopravu do centra. Není zde důvod k nějakým experimentům, známe orientační cenu, za kterou by nás měl vzít taxík do centra a tak jen popocházíme o kus dál od letiště, abychom unikli nejrušnějšímu místu v boji o odvoz turistů. O několik stovek metrů dál nás již zmerčí postarší taxikář a zastavuje nám u krajnice. Cena odpovídá našemu předpokladu a tak nic nebrání, abychom jeho služeb využili. Jen se musíme zbavit naháněče, který se přišel přiživit a začal se domáhat podílu na kořisti s tím, že nás přece našemu taxíkářovi dohodil. Ten se s ním však příliš nepáře, přibouchává mu dveře před nosem a s několika zjevně ostřejšími slovy na jazyku šlápne na plyn. Domlouváme si odvoz na pevnost (v arabštině kasba) nad Agádírem, odkud se chceme z nadhledu seznámit s naší destinací. Taxikář nás vysadil na místě určení, vzal si smluvenou částku a popřál nám pěkný den. Přiznám se, nečekal jsem to. Byl jsem připraven na nějakou nečestnost, či minimálně komplikaci. Zatím jsem jen a jen příjemně překvapen.
Po plážovém intermezzu (nebudu se dlouze chlubit s tím, jak příjemné bylo ležet dvacátého třetího prosince v pět hodin odpoledne na hřejivém písku, užívat si sluneční paprsky a koupání byť v chladné, ale příjemně osvěžující, azurové vodě Atlantického oceánu, zatímco doma byla již tma a pošmourno) jsme se vydali do města, za naším hostitelem, panem Farídem. Faríd byl člověk poněkud komplikovaný, Lukáš při komunikaci s ním před naším příjezdem málem přišel o nervy, a slíbené polské čokoládičky na přivítanou (místní nás obecně považovali většinou za Poláky) nám také nepřinesl, ale na nic ohledně ubytování jsme si nemohli stěžovat. Faríd byl včas na smluveném místě, předal nám klíče a pak už nás nechal dělat si, co se nám zachce. A nám se večer chtělo především navštívit Souk El Had, tedy zdejší největší trh, který jsme navíc měli co by kamenem dohodil od našeho apartmánu. Od textilu, přes drogerii, koření, ovoce i zeleninu, to vše pod jednou střechou jakéhosi neuspořádaného supermarketu. Po chvíli okukování nejrůznějšího zboží i odmítání obchodníků, kteří nás zvali k návštěvě svých stánků, nás přepadl hlad a hlavně chuť vyzkoušet specialitu marocké kuchyně, takzvaný tažín. Tajine je jídlo ze stejnojmenné keramické nádoby, která se vloží na rozpálené uhlíky a připravuje se v ní maso, zelenina a další přísady.