Dáváme se dohromady čtyři přátelé – jeden toužící po dobrodružství; druhý, co se nechá bez zaváhání zlákat, protože touží poznávat krajiny, kde dosud nebyl; třetí, který i přes pochyby výlet s kamarády neodmítne a čtvrtý, který jel i přesto, že si myslel, že se z takovéto cesty domů bezpochyby nevrátí. Je krátce po půlnoci a my na střeše autobusového nádraží v Českých Budějovicích nastupujeme do autobusu. Za dalších osm hodin už jsme ve slovinské Lublani, za dalších pár hodin v chorvatském Zábřehu a po další noci strávené v autobuse se již ocitáme v hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Tak nějak začíná realizace nápadu na cestu z Čech na Balkán a to jen pomocí veřejné dopravy.
Sarajevo
„Odkud jste? Z Česka? Ahoj, dobrý den, pojďte k nám na pivo, máme to nejlepší – Sarajevsko. Vařit ho tu na začátku 20. století začali právě Češi, proto chutná opravdu dobře.“ Občerstveni pokračujeme v poznávání Sarajeva. „Vítejte v muzeu sarajevského atentátu. A to víte, že před touto budovou vám byl zastřelen následník trůnu František Ferdinand d’Este i s jeho chotí Žofií Chotkovou, která z Čech pocházela a sám následník trůnu pobýval na zámku Konopiště?“ A do třetice spojitost s Českem. „Vy Češka?“ ptá se pán na chodbě bytového domu, ve kterém právě hledáme námi zamluvený apartmán. „Džeko, Teplice.“ naráží na nejlepšího bosenského fotbalistu, který se přes českou nejvyšší fotbalovou soutěž dostal do německé Bundesligy a následně do anglického velkoklubu Manchester City. Vypadá to, že v Bosně a Hercegovině budeme mít s naší národnosti dveře otevřené. A to ještě netušíme, že se toto rčení již zanedlouho vyplní doslova.
Mostar
„Vítejte v Mostaru,“ oslovuje nás sympatická slečna, která s námi právě na nádraží tohoto města na jihu Bosny a Hercegoviny vystoupila z vlaku. „Nebojte se, nic po vás nechci, pocházím odsud a jen jsem ráda, že k nám lidé cestují. Přeji vám, ať se vám u nás líbí,“ loučí se s námi. „Mohu vás ubytovat nejdříve po druhé hodině, ale pokud nebudete chtít čekat, nechám vám klíč v adrese apartmánu a klidně se ubytujte.“ No to by mě zajímalo, jak se asi ubytujeme, když nám náš ubytovatel neřekl ani to, kde najdeme klíč, ani to, kdo by nám ho případně měl předat. Přicházíme k domu, kde by se náš apartmán měl nacházet. Zvoníme na zvonek. Nikde nikdo. Hledáme nějakou schránku s klíčem. Nic nenacházíme. Okno je pootevřené, co kdybychom zkusili vzít za kliku a nahlédli dovnitř. Dveře nejsou zamčené. „Je tu někdo?“ Nikdo se neozývá. Vcházíme do domu. Klíč máme na stole, ubytování je pro nás připraveno. Vstupujeme do burkárny. Nejedná se o obchod s burkami (muslimským ženským oděvem), nýbrž s burky (oblíbeným balkánským pečivem z taženého těsta, plněným mletým masem). „Burek, prosím.“ „Velky nebo maly? Big or…?“ ptá se nejistě prodavačka. „Dáme si velký.“ Paní se usmívá. „Jé, vy rozumíte. Tak ať vám chutná.“ Cestování do míst, kde je člověk cizincem, ale zároveň se cítí tak trochu jako doma, je prostě skvělé.
Přes Chorvatsko do Černé Hory: Kotor, Budva a Starý Bar
Přijíždíme na chorvatsko-černohorskou státní hranici. Opouštíme schengenský prostor a čeká nás procedura, kterou jsme už v Evropě vytěsnili ze svých myslí. Pasová kontrola. Řidič autobusu zastavuje před závorou zatarasující silnici a pokyne nám, abychom vystoupili. Prší, a nikomu se nechce. Všichni pasažéři pak jeden za druhým přistupují k okénku celního úředníka se svým dokladem. Ti, kterým byl již pas zkontrolován, se pak shromažďují v prostoru pod střechou hned vedle budovy celnice, aby zbytečně nemokli na dešti. Zpět do autobusu řidič nikoho nepouští, zato z něj ale horlivě gestikuluje. „Jděte z pod té střechy, jinak bude problém.“ „Kiša padá“ – „Prší“ – namítají místní. Řidiče to ale neobměkčí a znovu se pouští do gestikulace. 30 lidí se choulí na dvou metrech čtverečních, aby byli zároveň co nejdál od budovy celnice a zároveň stále ještě pod střechou chránící před deštěm. Konečně jsou všichni zkontrolováni. Řidič ještě popojede pár metrů dál, aby zmokli i ti, co byli schovaní pod střechou celou dobu. Osazenstvo kvapem naskáče do autobusu, který zamíří pro změnu k černohorským celníkům. „Tak co, dělali dnes Chorvati problémy?“ ptají se našeho řidiče. „Ale docela to šlo, znáte je“ odpovídá řidič a odebírá se zpátky za volant. Kontrola tu probíhá o něco rychleji, ale tak jako tak máme po odbavení čekat na tom samém dešti, jako na celnici v Chorvatsku. Tak tedy „Dobrodošli.“ Vítejte v Republice Černá Hora.
Drápeme se 250 metrů nad mořskou hladinu Kotorského zálivu. Serpentiny se ve strmém svahu kroutí jako hadi. Jen blázen by v tomhle kopci čekal „kavárnu.“ A přece mapy nelhaly, i když to na první pohled nevypadá. Jednoduchý domek v horách, u něj se však skrývá terasa orientovaná přímo do zátoky. Úžasný výhled. A přesto, že je tu pivo na místní poměry hodně drahé, neodoláme. Kocháme se, kolem nás se líně protahují kočky, kterých je tu bezpočet. Už chceme pomalu jít, když přichází od pana hostinského nabídka. „Dáte si rakiju? Domácí. Dobrá.“ Taková nabídka se odmítnout nedá. „Dáme si. Rádi. Dáte si s námi?“ „Kdepak, já už měl před chvílí s kamarády. Dejte si i na moje zdraví,“ podává nám plné panáky s typickou balkánskou pálenkou. Přes počáteční ne zcela úplnou vřelost se nám přeci jen i v tomto státě dostává pravé balkánské pohostinnosti.
Přicházíme k přepážce na autobusovém nádraží, abychom si koupili jízdenky do naší další štace, města Budva. Koupě probíhá bez problémů, jen jsme upozorněni, ať jdeme rovnou na nástupiště, autobus už bude odjíždět. No jo, jenže k nástupišti se dá projít pouze skrz turniket, který ovšem nefunguje. Po chvíli se tu zjeví chlápek ve svítivě žluté věstě, který činnost turniketu zastupuje. Zkoukne naše jízdenky a jen suše prohlásí „Váš autobus právě odjel.“ Nevěřícně na sebe koukáme. Co nám to prodali za jízdenky? Naštěstí dodává, ať si je dojdeme na přepážku vyměnit. To se ale pánovi na přepážce ani trochu nelíbí. Prý jsme ho neuposlechli a nevydali se okamžitě na nástupiště. Na to ovšem namítáme, že než nás tam vůbec někdo pustil, autobus byl fuč. Pán za přepážkou se ale mračí. Nabízí nám jízdenky na spoj za dvě hodiny. To se naopak začínáme mračit my, dvě hodiny se nám čekat nechce. Nadhazujeme, že za patnáct minut má jet přece ještě jeden spoj. Pán jen něco zamručí a začíná horlivě telefonovat. Asi to nebylo jen tak, ale nakonec nám jízdenky na tento dřívější autobus vystavuje. Už si ho prý ale nemáme nechat ujet. Vynasnažíme se. U turniketu se již nahromadilo celkem dost lidí a propuká tu menší chaos. Lidský zástupce turniketu občas zahlásí nějaký spoj, který právě přijel nebo bude zanedlouho odjíždět, lidé se k němu pokaždé nahrnou se svými jízdenkami, ale většinou jen rezolutně zavrtí hlavou, že se jedná o jinou destinaci, jinou přepravní společnost, či že je pro nástup ještě moc brzo. Tak snad nám to zase neujede. Půl hodina čekání a konečně přijíždí náš zpožděný autobus. “Budva” zahlásí zástupce turniketu a informační tabule v jednom. Destinace sedí, dopravce také, čas na nástup akorát, je to až k nevíře, ale jsme vpuštěni na nástupiště. Hurá, jedeme dál.
“Taxi, taxi?” otáčí se k nám starší muž, který do té doby netečně postával opřený o svou poněkud ošuntělou Škodu Octavia, zaparkovanou u východu z autobusového nádraží ve městě Bar. “Stari Grad?” předstupuje před nás se svou nabídkou. Přesně tam bychom tuze rádi chtěli, ale kolik nás to bude stát? 10 eur. Za tři osoby vlastně dost dobrá cena, jenže my jsme se rozhodli, že to s námi žádný taxikář nebude mít jednoduché. “Za pět euro to bereme” nadhazujeme zpátky. “Cože? 5 euro? To nemyslíte vážně. Počkejte na autobus, jestli chcete, tam dáte každý 2 eura a kdoví, kdy vám to pojede” směje se nám taxikář. Jenže na nás si nepřijde. Necháváme ho se o jeho ošuntělou oktávku opírat dál a vyrážíme do 5 kilometrů vzdáleného Starého Baru pěšky. Zpátky to však ze srandy zkoušíme u jiného taxikáře znovu. “Centrum?” zvolá na nás, když procházíme kolem. “Ale jo, klidně, jenže za kolik?” Vzal by nás prý za 8. No jo, jenže když už jsme v tom hecování, nevezmeme přece první nabídnutou cenu. „Za nás je tak akorát 5” odpovídáme mu. “Můžu vás odvézt za 6, ale to je opravdu minimum, níž už jít nemůžu.” A tak se vezeme s dobrým pocitem, že za cenu jízdného, které bychom zaplatili v autobuse, máme odvoz bez čekání, a navíc rovnou na místo, kam jsme potřebovali. Pak že na ty černohorské taxikáře nevyzrajeme.
Samotný Starý Bar je úžasně zajímavé místo. Jeho historie sahá stovky let do minulosti. Podle stáří zde vysazených olivovníků lze vysledovat počátky osídlení oblasti již před více než 2 tisíci lety. Do města ukrytého mezi horami se uchylovali lidé z nedalekého pobřeží, které čelilo četným nájezdům dobyvatelů, například Avarů či Byzantinců. Město se ve středověku stalo hlavním městem knížectví Zeta, razili se v něm měděné a stříbrné mince, až později připadlo Benátské republice i Osmanské říši. Následně upadalo na významu, rozvíjel se totiž spíše nedaleký přístav na pobřeží. Pozůstatky opevnění a budov Starého Baru obklopené vrcholky kopců vytváří kulisy podobné slavnému Machu Picchu. Takový Indiana Jones by tu musel být štěstím bez sebe. A nejen on. Já tu procházením a prozkoumáváním ruin strávím hned několik hodin a je to pro mě možná nejpříjemněji strávený čas na celé cestě po Černé Hoře.
Dát si jedno malé pivo na cestu, než dorazí náš vlak, s takovým úmyslem vstupujeme do nádražní hospody. “Dejte si velké, budete to mít levnější” přesvědčuje nás servírka za barem. Na takovou akční nabídku Češi slyší, měníme tedy menší lahev za větší plechovku. “A je to pivo dobré?” ptáme se pro jistotu. “To je srbské pivo, to je dobré” dostává se nám vysvětlení. A tak zahajujeme cestu do hlavního města Černé Hory se srbským pivem v ruce.
Z hlavního města Černé Hory do hlavního města Albánie
Tentokrát jsme připraveni, myslíme si, když přicházíme na autobusové nádraží v černohorské Podgorici. Lístky na autobus jsme si koupili dopředu na internetu a tak se vyhneme chaosu u přepážky a dalším problémům. Jenže to je pouze naše domněnka. I tady mají svou lidskou náhradu turniketu (koordinátora), kterému ukazujeme jízdenky uložené v mobilu. „Ne, ne, ne. Musíte si nechat jízdenky vytisknout“ uzemňuje nás. „Jděte támhle k přepážce“ ukazuje opodál. Ach jo, byrokratické soukolí se roztáčí a my jsme opět vtaženi do únavné a naprosto absurdní „Hry o jízdenky.“ „Dobrý den, potřebovali bychom vytisknout jízdenky na náš spoj.“ „Samozřejmě, pošlete je na email uvedený támhle na té ceduli a já vám je vytisknu. Bude to za poplatek 2 eura za osobu. Další 2 eura pak zaplatíte coby nádražní servisní poplatek“ sděluje nám. Jinými slovy, zaplatíme si úplně nesmyslné vytištění naší elektronické jízdenky a ještě toho pohůnka, co nám jí před vpuštěním na nástupiště zkontroluje. Geniální systém. Jsme vpušteni na nástupiště a přistupujeme k řidiči našeho autobusu. Pyšně mu ukazujeme naše krásné, čerstvě vytištěné jízdenky, jeho ale příliš nezajímají. Naopak ho zajímají naše batohy, které jsou označeny za nadrozměrná zavazadla a umístěny do zavazadlového prostoru. Samozřejmě za poplatek 2 eura. Tak to bychom měli, zaplatili jsme veškerému personálu zajišťujícímu autobusovou dopravu v zemi, můžeme se tedy snad konečně vydat na cestu. Sbohem Černá Horo. Občas bych tě nejradši přejmenoval na Republika Černá díra na peníze cestovatelů autobusovou dopravou. Až na tyto peripetie to tu ale bylo více než fajn.
Náš autobus, kterým se právě přesouváme do albánské Tirany, náhle zastavuje na křižovatce za benzinkou kdesi mezi polemi u albánských hranic. Řidič nám oznamuje ať vystoupíme, prý dochází ke změně autobusu. Na místě, kde jsme zastavili, už čeká přistavený menší autobus s albánskou státní poznávací značkou. Takhle nějak jsem si vždycky představoval začátek únosu. Prý si máme vzít zavazadla z kufru našeho původního autobusu a čekat. No jasně, všichni bychom se z našeho zájezdního autobusu do této větší dodávky, která určitě projede i po úzkých cestách v albánských horách, nevešli. Valná většina osazenstva jsou turisté. Francouzi, Američané, Španělé, Němci. Ti budou určitě první na ráně. Naštěstí jsem se na cestu nepřevlékl a mám tak na sobě již třetí den používané, a navíc i trochu roztrhané tričko. Uklidňuji se, že to by mě mohlo zachránit. Nikdo přece nemůže očekávat, že mu za takového vagabunda bude někdo ochotný zaplatit tučné výkupné. Avšak následné zhodnocení zdravotního stavu mých spolucestujících nevyznívá zrovna v můj prospěch. Vášnivý kuřák, který si svou cigaretu zapaluje prakticky již ve dveřích autobusu, několik cestujících s nadváhou, pár důchodců…
V hlavě se mi zhmotňuje nepříliš pozitivní myšlenka, že bych mohl být vhodným dárcem orgánů. V albánských horách prý kdysi za účelem obchodu s orgány či získání výkupného několik turistů skutečně zmizelo a v očích nemalé části nedostatečně edukované české veřejnosti se to v Albánii děje na denní bázi i dnes.
Náš původní autobus se otáčí a odjíždí. S ostatními pasažéry po sobě trochu nervózně pokukujeme. Nikdo pořádně neví, co se bude dít. Přijíždí druhý autobus a jeho řidič nás vybízí k nástupu. Zatímco ten předchozí, Černohorec, nám toho anglicky kromě sousloví „bus change“ dvakrát moc neřekl, náš nový řidič hovoří pouze albánsky a neřekne nám tedy vůbec nic. Nezbývá než mu věřit. Překračujeme státní hranici mezi Černou Horou a Albánií. Každou chvíli očekáváme, že autobus odbočí z dálnice a zamíří s námi do hor plných mafie a obchodníků s bílým masem. Jedeme však stále dál, až se ocitáme na předměstí hlavního města Tirany. Všude moderní administrativní výškové budovy, nákupní centra, parky a aleje podél širokých bulvárů, luxusní obchody a restaurace, taxíky v podobě nových elektromobilů, žádné hromady povalujících se odpadků. Představoval jsem si tu divokou Albánii docela jinak. Řidič nás ještě ze zastávky nasměruje do centra a nás tak namísto shánění výkupného čeká řešení otázky, jak vůbec zvládneme utratit vyměněné peníze, když je tu všechno to výborné jídlo tak levné.
A v Tiraně končí (prozatím) náš výlet po Balkáně. Na závěr už jen malá rekapitulace, co jsme za těch dvanáct dní na cestě všechno okusili: 5 států, 5 hlavních měst, 10x autobus, 2x vlak, 2x lanovka, 1x tramvaj, 1x taxi a 1x letadlo, cca 3000 km, přes 200 tisíc kroků, mnoho kostelů, pár mešit, několik značek piv, víno i rakiji, burek i čevapčiči, ale hlavně nepočítaně zážitků.
