V Madridu, hlavním městě přezdívaném také jako „pupek Španělska“, se ocitám po osmi hodinách na cestě autobusem ze západního cípu Pyrenejského poloostrova, konkrétně ze Santiaga de Compostela, kde jsem končil svou pouť po Camino Portugués. Již notnou chvíli projíždíme rozlehlými předměstími, než nás autobus vyloží u stanice metra na okraji širšího centra Madridu. Metrem se pak dopravuji do jeho úplného středu, na Puerta de Sol. Zde se nachází Kilómetro Cero a právě odsud se počítají kilometry španělských silnic. Ocitám se na velice rušném náměstí, které zrovna prochází rekonstrukcí. Ten mumraj je tady neuvěřitelný. Nejprve se ubytovávám v hostelu, který je odsud nedaleko. Hned potom se vydávám na obchůzku ikonických míst Madridu. Jako první mám po cestě Plaza Mayor, hlavní madridské náměstí. Samo o sobě není nikterak uchvacujícím způsobem velké, jedná se o sevřený, kolem dokola obestavěný prostor s jezdeckou sochou Filipa III. Jediným místem, kde si lze na náměstí, mimo zahrádek kaváren a restaurací, sednout, je patka lampy stojící v blízkosti této sochy. Lidé tam obvykle odpočívají, pojídají sendviče nebo lízají zmrzlinu. Odpadků je kolem také dost, ale to už je úděl takto frekventovaného a oblíbeného místa. Náměstí obklopují arkády a mezi nimi z něj vede i hned několik průchodů branami zakomponovanými ve výstavných budovách. Jednou takovou se snadno dostávám na Calle Mayor, dřívější královskou cestu, která směřuje jak jinak než ke královskému paláci. Před královským palácem se nachází Katedrála Panny Marie Almudenské. Katedrála, která byla dokončena teprve roku 1993 zaujme kombinací architektonických stylů – neoklasicistní zvenku, neogotický uvnitř a neorománský v kryptě. Katedrála zasvěcená patronce města je důležitým místem pro náboženské a státní ceremonie, včetně královských svateb a pohřbů. A pak už spatřuji Královský palác Palacio Real de Madrid, který je oficiálním sídlem královské rodiny. Jedná se o největší palác v západní Evropě s rozlohou 135 000 m² a více než 3400 pokoji, přičemž má svém základy na pozůstatcích starého Alcázaru. Královský palác je obklopen parky a zahradami: Jardines de Lepanto a Jardines del Cabo Noval na Plaza de Oriente, Jardines de Sabatini a především Campo del Moro, což je historická madridská zahrada o rozloze dvaceti hektarů, která přiléhá přímo k Palacio Real. Původně navržená byla v 18. století, v 19. století však byla přestavěná v romantickém stylu, který přetrval dodnes.
V zahradách i paláci samotném by se daly strávit hodiny, já ale pokračuji dál přes Plaza de España a po další z významných madridských ulic Gran Vía. Ta mě dovede až před ikonický Palacio de Cibeles. Secesní budova byla postavena mezi lety 1907 až 1919 a vyniká novoplatereskou a barokní fasádou. Původně se jednalo o sídlo pošt a telegrafu, dnes už je její využití jiné, reprezentativnost ale budově zůstala a dost často je při zmínce o Madridu připojen právě pohled na tuto stavbu. Před palácem, který svým vzhledem vzdáleně připomíná Hlubokou nad Vltavou, se uprostřed rušné křižovatky nachází kašna s fontánou Fuente de Cibeles. Nedaleko je pak jedna z původně městských bran – Puerta de Alcalá. Nachází se na Plaza de la Independencia, v blízkosti Parque del Retiro. Coby reprezentativnější náhrada za starší městské brány měla zkrášlit vstup do města. Postavena byla v neoklasicistním stylu, díky čemuž připomíná římské Vítězné oblouky. Do parku Retiro, který je oblíbeným místem pro trávení volného času a relaxaci se chystám další den dopoledne, zahrad i paláců bylo ažaž, nyní mě čeká zážitek, o kterém sní snad většina fotbalových fanoušků. Kdo by se rád nepodíval na zápas Realu Madrid. Ve čtvrti Chamartín se nachází svatostánek tohoto královského klubu z Madridu, který je asi nejúspěšnějším a nejprestižnějším fotbalovým klubem na světě. Stadion Santiago Bernabéu pojme 84 tisíc diváků, což z něj činí jeden z největších stadionů na světě. Výhled z tribuny na hřiště, ale i na okolní, do nebe se šplhající ochozy, je opravdu impozantní. Divák si připadá jako v antickém koloseu v dobách jeho největší slávy. Real sice vítězí, pravověrní madridistas však s předvedenou hrou úplně spokojeni nejsou. Pro mě je to ale životní zážitek. A když se po skončení zápasu vyhrnou všichni ti lidé, jejichž počet odpovídá v českých reáliích klidně i krajskému městu, do okolních ulic, je to opravdu něco nevídaného. Chod celé jedné čtvrti je v ten okamžik podřízen fotbalovému zápasu. Předtím, než zapadnu do postele, se ještě stavím na Plaza Mayor, kde fanoušci Realu obvykle oslavují zisk mistrovského titulu. Dnes a téměř hodinu po půlnoci je tu ale relativně prázdno a klid. Chvíli tu ještě nasávám atmosféru města, které svým neustálým ruchem připomíná mraveniště.
Ráno se po snídani vydávám odpočinout si do parku Retiro. Park je ale obrovský. Nesčetné cestičky, stromy, nejrůznější zákoutí a umělecká díla, fontány i jezírko, na kterém se dá projet na lodičce či na šlapadle. Ještě bych se chtěl podívat na vlakové nádraží Atocha, které je jedním z hlavních dopravních uzlů v Madridu a jedním z nejvytíženějších nádraží v Evropě. Historický terminál byl navíc nedávno zrekonstruován a dostal podobu tropické zahrady s exotickými rostlinami. Můj čas v Madridu se však již blíží ke konci. Světoznámé muzeum Prado jen letmo míjím. Třeba příště. Před odjezdem na letiště si na rozloučenou dopřávám ještě oblíbenou paellu a málem toho pak lituji. Trochu jsem to podcenil s časem, a navíc se dopustil chyby, kdy jsem přejel na jiný terminál. A Badajaz není zrovna žádné lokální letiště. Metrem musím zase zpátky, stojí mě to nějaké peníze navíc, ale ke svému letadlu nakonec dorážím včas. Možná mám raději Barcelonu, či jiná města ve Španělsku, dvoudenní návštěvu Madridu jsem si ale užil do sytosti.
