V našem cestování pokračujeme na pobřeží Středozemního moře, přesouváme se do Hammametského zálivu a města Súsa. Město vzniklo v 11. století před naším letopočtem jako kolonie Féničanů, kteří ji pojmenovali Hadrumetum. Během punských válek pak byla spojencem Říma. Dnešní název dostala po kolonizaci severní Afriky Araby v 7. století. Dnešní Súsa je třetím největším městem Tuniska, významným přístavem a také centrem textilního a potravinářského průmyslu. Přesto si zachovává i svou historickou podobu a její medína je na seznamu světového dědictví UNESCO. Přijíždíme na nádraží meziměstských linek, tzv. louage, na okraji města. Ochotný řidič nám nabízí svezení až do centra, jenže nás zastavuje policejní hlídka a řidič má náhle problém. Dopravu po městě totiž zajišťují městská taxi a vozy meziměstských linek tam nikoho převážet nesmí. Vystupujeme tedy, necháváme řidiči drobný bakšiš za ochotu a vydáváme se do centra pěšky. Několikakilometrový pochod prokládáme zastávkou na kávu, zanedlouho poté jsme již u vstupní brány Bab el Kebli, vymezující spolu s mohutnými hradbami staré město – medínu. Z období arabské nadvlády pochází nejvýznamnější městské památky. Kasba z roku 844 se nachází na nejvyšším bodě starého města. Roku 853 byla postavena 30 m vysoká věž Khalaf al Fatâ. Od roku 1951 zde sídlí Archeologické muzeum. V roce 1977 zde italský režisér Franco Zeffirelli natáčel film Ježíš Nazaretský. Ribat je pevnost vybudovaná v roce 821. Původní název byl Ḥiṣn Sūsa (Pevnost Súsa). Svou vojenskou funkci postupně ztrácela po vybudování 2,25 km dlouhých městských hradeb v roce 859. Protože sousední hlavní mešita nemá minaret, věřící jsou svoláváni z věže Ribatu. Po návštěvě Ribatu ještě procházíme uličky medíny. Krámky, obchůdky a stánky s podobným sortimentem jako na kterémkoli orientálním bazaru. Scházíme k pobřeží, kde si dopřejeme oběd v restauraci. Nabízí tu i tuniské pivo. Nechutná sice nijak zvlášť valně, je ale studené a alespoň trochu jako pivo přeci jen chutná, takže proč ne.
Opouštíme Súsu a pokračujeme ze stanice Sousse Bab El Jadid vlakem do města Monastir. Tam dorážíme díky intermezzu s neúspěšným pokusem o vypůjčení si automobilu na letišti a nuceným přenocováním v apartmánu resortového hotelu Helya Beach and Spa s bazénem, večeří a snídaní za cenu lůžka v pražském hostelu, až další den odpoledne. Monastir je Súse v lecčems podobný. Také zde se například nachází Ribat. Ten v Monastiru má být dokonce nejstarší v celém regionu Maghreb, zahrnující celou severozápadní Afriku od Maroka po Libyi. Další významná památka souvisí s osobností zdejšího rodáka a prvního tuniského prezidenta Habíba Burgiby. Konkrétně se jedná o jeho výstavní mauzoleum. I Monastir je spjatý se světem filmu, vznikaly zde scény do filmu Dobyvatelé ztracené archy a seriálu Ježíš Nazaretský, vznikal tu také snímek skupiny Monty Python: Život Bryana. Jinak je Monastir oproti Súse menším a klidnějším městem. Neoplývá ani zdaleka tak architektonicky zajímavou, historickou medínou, pobřeží s pláží Al Qara’iyya však vybízí ke koupání a odpočinku. Okolí měst Súsa a Monastir zkrášlují olivové háje a z okénka vlaku cestou do města Mahdia vidíme také slané vysychající jezero Salt Lake et Moknine. Také tu zažíváme setkání s celebritou. Neustále se smějící pán nám ukazuje video se záznamem, jak se účastnil jakési zdejší televizní show. Směje se, až se za břicho popadá a my s ním a mezi tím nám cesta pěkně ubíhá. Zanedlouho již vystupujeme ve stanici, v od Monastiru 40 kilometrů vzdáleném, městě Mahdia.
Do města Mahdia se shodou okolností podíváme později ještě jednou znovu. A v obou případech zde setrváme i na nocleh. Poprvé přespáváme pod širákem na pláži za městem na mysu Cap Afrique. Podruhé se na to samé místo vracíme hledat ztracený telefon, avšak bez úspěchu se vracíme do města a ubytováváme se malém hotýlku. Oba způsoby ubytování v tomto přímořském městečku měly beze sporu něco do sebe. Užíváme si tu života dovolenkářů. V kavárně na náměstí sedíme do noci u čaje, ke kterému pokuřujeme vodní dýmku a já jej zajídám bohatou palačinkou s čokoládou a ovocem. Také si dopřáváme večeři v restauraci, i když za mě se restaurační menu zdaleka nevyrovnalo stravě v pouličních stáncích a bistrech. Jednou si dopřáváme luxusu hvězdné oblohy nad hlavou, příště pak luxusu měkkého polštáře a matrace pod ní. Poprvé naletíme obchodníkovi na pozvánku na jedinečný berberský festival a skončíme u něj v obchodě. Podruhé už jinému obchodníkovi na špek neskočíme a děláme si z něj srandu. Všechno má svá pro i proti. Pachuť ze ztraceného telefonu je vyvážena setkání s milými a ochotnými místními studenty, příjemnou maloměstskou atmosférou a svěžím mořským vzduchem. Mě se tady moc líbilo a klidně bych se sem podíval i potřetí.
