Zhruba čtvrt hodiny před půlnocí přijíždím na letiště. Stále je tu dost lidí, v Česku právě začínají letní prázdniny a já se trefil zrovna do bloku odletů do egyptských letovisek. Procházím se po terminálu a hledám vhodné místo. Nakonec jej nacházím a schován pod lavičkou v bočním průchodu k záchodům si rozbaluji karimatku a spacák. Nespí se tu úplně ideálně, jelikož mi přímo nad hlavou svítí ostré světlo a sem tam zazní z reproduktorů upozornění, aby si cestující hlídali svá zavazadla. Není to ale ani vyloženě hrozné. V pět už jsem stejně na nohou, balím svou postel a už jako spořádaný turista mířím k bezpečnostní kontrole. Po projití rámem se rozbliká červené světlo a ve mě hrkne. Co se to děje? Snad mi během spánku nějaký zločinec nepodstrčil do kapsy zbraň, se kterou spáchal kriminální čin, či něco podobného, proudí mi hlavou bláznivé myšlenky. „Vyndejte si z kapsy ten mobil a projděte znovu, prosím.“ Aha, vysvětlení je mnohem prostší. Že bych se snažil projít bezpečnostním rámem s mobilem v kapse, to se mi stalo poprvé. Asi se na mě ta nevalná kvalita spánku pod světlem a reproduktory přeci jen podepsala.
Přistávám na letišti v estonském hlavním městě Tallinu. Již při klesání k přistávací dráze sleduji rovinu protkanou jezery a jezírky, lesy a loukami. Měst a vesnic je zde pomálu, sem tam rozházené barevné dřevěné domečky. Čiší z toho nezměrný klid a svoboda. Klidně probíhá i doprava do centra, nikdo se nikam netlačí, žádný hlasitý hovor, smích, ani okázalé emoce. Na můj zvesela pronesený pozdrav „Téére!“ je většinou reagováno jen suše proneseným „Tere“. Jinak je to tu ale tuze příjemné a jeden úsměv na tváři místní bábušky se mi přece jen vykouzlit podaří. To když při nákupu v sámošce ve vesnici Rummu, kde se k mému překvapení tak, jako i všude jinde, dalo zaplatit kartou, poděkuji paní prodavačce místním výrazem aitäh. Je ale také docela možné, že se usmála jen mé nedokonalé výslovnosti.
Kdo se však nesmál ani trochu, byla paní na kase v supermarketu Coop, kde jsem se pokusil ukrást mikrotenový sáček. Vzal jsem si ho pro všechny případy jako sáček na odpadky a prošel s ním v ruce přes pokladnu, jako by se nechumelilo. Paní na mě začala na místní poměry docela divoce gestikulovat. Co po mě proboha chce? Sáček jsem jí tedy podal s tím, že mi do něj asi vloží nakoupené banány. Ale ne, ona na něm místo toho vyhledala čárový kód a na účtence mi rázem přibylo celých deset centů. To se mi zase povedlo pěkné faux pas.
Směřuji po promenádě od centra přímořského města Pärnu. Je po vydatném dešti, docela chladno a fouká nepříjemný vítr. Usedám na pláži, popíjím pivo a snažím se přečkat čas do soumraku, abych si postavil stan. Znenadání se kus ode mě zjevuje pár důchodců a vydávají se přímo do moře. Inu, počasí vhodné ke koupání může být vnímáno v odlišných klimatických oblastech značně rozdílně. Já se klepu zimou i na souši, natož abych ještě máčel své zmrzlé tělo v Baltském moři. Na temnou noc čekám marně. O půl dvanácté místního času zalezlo slunce konečně za obzor, pořád je ale stále dost světla. Zažívám pověstnou bílou noc, kdy slunce v letních měsících v severských zemích úplně nikdy nezapadá. A když už se o to alespoň na chvíli pokusí, po třetí hodině ranní už se dere zase zpátky na oblohu. Já už ale na nic nečekám, stavím na pláži stan a nehledě na poslední koupající se otužilce, se před zimou, větrem a dotěrnými komáry uchyluji do svého komfortního úkrytu.
Jsem již jediným pasažérem v autobuse, jehož konečnou zastávkou je osada Ikla. Dál už estonská hromadná doprava nejezdí, na hranice s Lotyšskem tak mám v plánu dojít pěšky. Naštěstí je to asi jen kilometr a necelý další pak na zastávku autobusu v lotyšském městečku Ainaži. Loučím se s Estonskem alespoň prostřednictvím posledního Estonce na mé cestě touto zemí, tedy řidičem mého autobusu. Na zastávce mi otevře zadní dveře a já s plnou vervou a nabranými znalostmi estonštiny pronesu „Head aega.“ Řidič se na mě obrátí jen s nechápavým výrazem v obličeji. Asi to s tou mojí estonštinou stále nebude kdovíjak slavné a tak raději rychle vystupuji a s Estonskem se loučím už jen v duchu.
Vcházím do městečka Ainaži, prvního sídla za estonsko-lotyšskými hranicemi. Poohlížím se po nějakém obchůdku, kde bych si koupil něco na zub a zároveň okoukl sortiment lotyšských obchodů. Hnedle naproti autobusové zastávky, odkud mi má jet spoj do města s podobným názvem – Limbaži, se nachází sámoška. Vstoupím do obchodu a hned u vchodu narážím na regál s vínem. Z českých obchodů jsem zvyklý, že obchod začíná zpravidla ovocem a zeleninou, případně pečivem. Asi zde razí nějakou inovativní strategii prodeje, říkám si. Snaží se zajistit, aby si zákazník koupil i něco jiného než jen základní potraviny tím, že běžné potraviny umístí až do zadní části obchodu a zákazník tak, chtě nechtě, projde i kolem sortimentu, který nutně nepotřebuje, a díky tomu koupí i něco navíc. Procházím tedy obchodem, jenže jeho druhá část je vyhrazena pro změnu pouze pivu. Objem plechovek začíná na půl litru a nějakých drobných. Zatímco v Česku se člověk setká spíše s podmírákem, tady lidem dopřávají. A to i co do obsahu alkoholu. Piva s obsahem alkoholu pod 5 % se tu prakticky nevyskytují. No nic, v poslední části obchodu narazím určitě i na něco k jídlu. A skutečně, v zadní části obchodu se krčí malinký regálek s chipsy. Sláva, první vlaštovka. Rozhlížím se, zda najdu i něco dalšího, ale kromě poličky s dvěma druhy limonád netvoří sortiment zadní části obchodu nic jiného než tvrdý alkohol. Vodka, rum, likéry a nejrůznější pálenky. Základní potraviny si tu tedy představují trochu jinak, než jsem očekával. Můj nákup skládající se z jednoho piva, jedné limonády a pytlíku brambůrků tedy tvoří v podstatě ideální průřez zdejším sortimentem. Stavím se s nákupem na zastávku a po předchozí neblahé zkušenosti s obyčejným nákupem čekám plný napětí, co mě v této zemi všechno potká.
Po čase stráveném s přáteli (Čech, který si vzal za manželku Lotyšku, jeho bratr s manželkou, žijící v Norsku) v jejich domě na venkově (rozuměj spíš na samotě u lesa) pokračuji již sám na cestě Lotyšskem. Po dálnici, která připomíná spíše lepší českou okresku (neměli bychom si na ty silnice u nás tolik stěžovat), přijíždím do lotyšského hlavního města, Rigy. Konečná autobusu však kdoví proč není na hlavním autobusovém nádraží, ale před budovou lotyšské akademie věd. Budovu postavenou v padesátých letech v architektonickém stylu socialistického realismu, která připomíná mrakodrap anebo raketoplán připravený k odletu do vesmíru, jsem už předtím viděl v pražských Dejvicích. A taky jsem myslel, že ji uvidím teprve v polské Varšavě. Taky jsem na chvíli zmatený, zda jsem nedopatřením do Varšavy nedojel. Ale oni se mohou pyšnit takovouto ikonickou stavbou také v Rize. Hlavní město Lotyška bylo ve středověku členem obchodního spolku Hanza, takže jsou tu k vidění výstavní kupecké domy, pravoslavné chrámy i evangelické kostely, historické centrum obklopují příjemné parky a taky se tu nachází síť jídelen Lido, které nabízejí široký výběr pokrmů především lokálního stylu. Od salátů, přes polévky, hlavní chody i dezerty. Nakládám si ode všeho něco, nesmí chybět salát s červenou řepou, rajčatová polévka s masem zvaná soljanka, zapečené rybí filé i mletý řízek s houbami a bramborovou kaší. Na samotný závěr také palačinky se sýrem i marmeládou. Nacpávám se k prasknutí a to vše jen za 15 euro. Úplný socialismus. Jeho přežívající atmosféra však dýchá i z mého hotelu Viktorija, který se sice tváří na první pohled noblesně, je to však spíš jen nablýskaná bída. Cítím se docela unavený a chci mít klid a dobře se vyspat, zabookuji si tedy dvoulůžkový pokoj sám pro sebe za 30 euro. Nic hrozného, cena lůžka v pražském hostelu, takže není nad čím přemýšlet. Na recepci se však podivují, že jsem dorazil sám. „A vy tam budete opravdu sám?“ přichází otázka při placení městské daně, jako by snad předpokládali, že mám v zavazadle tajně zabalenou společnici, za kterou odmítám městskou daň platit. „Ano, jen já sám“ odpovídám. Recepční s recepčním se na sebe chvíli rozpačitě koukají a něco spolu diskutují. „Tak tedy dobrá“, vypadne z nich konečně, „tady máte klíče.“ Přání pěkného pobytu, ani hezkého večera nepřichází, a tak se jen odeberu na svůj pokoj, kde se raději zamykám, a vypadnu z něj až na minutu přesně s časem určeným pro check out.
Z Rigy si dělám „drobnou“ zajížďku na východ a to rovných 25 kilometrů od běloruských hranic do města Daugavpils. Když se o mém záměru vydat se do druhého největšího města Lotyšska dozvěděla rodilá Lotyška, u níž a jejího českého manžela jsem pár dní nazpět pobýval, prý jen nechápavě kroutila hlavou. Daugavpils je takový mix Terezína a Havířova. Není to tu ani nijak zvlášť veselé a k vidění tu toho zrovna také moc není. Už na nádraží mě odchytli dva mladí Američané s tím, že šíří důležité poslání. Pěkně jsme si povídali až do té doby, než vytáhli knihu Mormon. Následně jsem jejich proslov úspěšně ignoroval anebo narušoval poznámkami k dění kolem nás. Třeba takový výjezd hasičské hlídky s pořádně hlasitou sirénou mi dopřál mnoho cenného času k přiblížení se k mému „hotelu“. Vzhled mého ubytování mladíky v jejich dalším snažení obrátit mě na víru odradil. Nejspíše uznali, že člověk, který se hodlá ubytovat v takovémto zařízení a přitom si nepřipouští, že by se nedožil dalšího dne, musí být prostoupen vírou nekonečnou. Zdejší nejhonosnější hotel Devona měl buďto již plnou obsazenost (o tom dost pochybuji) nebo neodpovídal mnou zadanému finančnímu limitu (asi by mě stejně nečekalo nic světoborného, dle socialistického vzhledu budovy, i kdybych platil zlatem) anebo své služby nenabízí přes Booking (vzhledem k tomu socialistickému vzhledu je to pravděpodobné). A tak jsem skončil v „hotelu“ Rebir. O označení „hotel“ jsem zprvu notně pochyboval, jelikož recepce tohoto ubytovacího zařízení se nacházela poněkud netradičně u kasy krámku, který byl kombinací špatně zásobeného železářství a potřeb pro elektrikáře. Hned z pozdravu mého ubytovatele je zřejmé, že je příslušníkem ruské národnosti. Slíbená desetieurovka coby přeplatek za ubytovací služby mi nebyla anektována, nýbrž do posledního centu vrácena nazpět, tudíž se mohu o svém ubytovateli vyjádřit jen v dobrém. Navíc, pokud bych mu tu desetieurovku nechal jako dýško, nejspíš by mi zajistil i večerní návštěvu jediné dosavadní obyvatelky hotelu, paní v růžové teplákovce, po čemž jsem ovšem zase tak úplně netoužil. Po zaplacení mě můj ubytovatel provedl dvorkem, za nímž se již nacházela budova s pokoji pro hosty. Byl jsem poučen o správném použití sprchy, kdy jsme s panem ubytovatelem čekali asi 10 minut u puštěného kohoutku a čekali jsme na moment, až trubkami přiteče teplá voda. Ta k nám ve stanoveném čase sice nedorazila, ale bylo mi řečeno, že večer teplá určitě poteče, což se k mé nevíře i skutečně stalo a já se tak musel za své pochyby svému hotelu alespoň v duchu upřímně omluvit.
Samotný Daugavpils se však druhý den mého pobytu ukázal jako docela pěkné město na vzestupu. Tedy něco jako u nás Brno. Vznikla tu nová tramvajová linka, ve výstavbě jsou nové supermarkety, autosalony, a další vybavenost. Opravené jsou také prostory bývalé vojenské pevnosti z období napoleonských válek nedaleko za městem. Opravdu se mi tu líbí a kdybych měl více času, zašel bych si i do prostor budovy arzenálu, která byla proměněna na muzeum historických automobilů a motocyklů. Zamířím tak jen do malé budovy informačního centra, která sloužívala coby řídící středisko pro regulaci vody v obranném vodním příkopu. „Labdien“ pozdravím, načež se mě ujímá zřízenec a plynulou lotyštinou mi nad plánkem podává informace, co je v areálu pevnosti kde k vidění. „Paldies“ poděkuji mu, aniž bych přiznal, že jsem mu krom slova „muzej“ nerozuměl zhola nic a že by to pro mě bylo možná přínosnější v nějakém jiném světovém jazyce. Pevnost jsem si však již předtím prošel na vlastní pěst, informační cedule byly psané i v angličtině, takže jsem měl přeci jen nějaké informace načerpané a proběhlou situaci jsem bral jako poctu mé výslovnosti lotyšského pozdravu a poděkování na úrovni rodilého mluvčího. Zároveň pro mě byla ona událost signálem, že bych se měl zas naučit nějaký nový baltský jazyk. Odebírám se tedy na nádraží, nastupuji do autobusu a vydávám se na hranice s Litvou.
„Geležinkelio, geležinkelio, geležinkelio“ opakuji si dokola nezapamatovatelné slovo. „Laba diena. Turmantas – geležinkelio stotis?“ vybalím to bez skrupulí na postarší paní za přepážkou na autobusovém nádraží. „Da“ potvrdí mi, že to odsud na vlakovou zastávku v městečku Turmantas opravdu jede a na papírek mi napíše čas a číslo nástupiště. „Lístek si koupím tady nebo v autobuse?“ ptám se dál. Paní mou otázku pochopí. „Děngy? Děngy nět. Turmantas gratis“ odpovídá. A její odpověď chápu dobře i já. „Děkuji“ poděkuju jí, jelikož litevština má pro poděkování stejný výraz jako čeština. Anebo také „ačiu“. S ruským „spasiba“ ale člověk uspěje také zaručeně. Na nástupišti čekáme už notnou chvíli a autobus nikde. Právě jsem si koupil jízdenku na vlak do Vilniusu a začínám být nervózní, jestli ho stihnu. Vlaková zastávka je vzdálená asi dvacet kilometrů a nevím, jak jinak bych se na ní takhle nahonem dostal. Konečně, autobus se přiřítil k nástupišti. Nepředstavujte si ale klasický linkový autobus. Je to spíš takový autobusík – minibus s řadou jednosedaček po obou stranách, všehovšudy pro takových dvacet lidí. K tomu všemu se jízdy domáhá i muž s obří krabicí, která má asi tak dva metry na výšku a půl metru na šířku. U nás by ho řidič dozajista vyhodil, tady ale ne, krabice se za pomoci dalšího cestujícího nasouká do uličky a vyrážíme. Do odjezdu vlaku zbývá asi dvacet minut, to bude na knap. Šofér se však nejspíš rozpomněl na léta, kdy býval profesionálním jezdcem rally. Láduje tam jeden rychlostní stupeň za druhým, až letíme po okresce nejméně přes stovku. „Turmantas“ zahlásí před vlakovou stanicí. Vysoukám se přes krabici ven a vlažným krokem se vydám na nástupiště ke svému vlaku. Mám totiž ještě více jak pět minut k dobru.
„Tady je snad víc lidí, než na Staromáku, když jsme vyhráli Nagano“ pomyslím si, zatímco se prodírám davem. Také je zde nemálo policejních hlídek a televizních kamer. Vzhledem k tomu, že se celá sešlost koná na náměstí Prezidentūros skveras ve Vilniusu, nejedná se zřejmě o setkání členů mykologického klubu, ale jak už název napovídá, má co do činění s osobou prezidenta Litevské republiky. K návštěvě Litvy jsem si totiž absolutně nevědomky vybral jeden z pro Litevce nejvýznačnějších dní z celého roku. 6. červenec je totiž dnem státnosti, tedy dnem, kdy si lidé v Litvě připomínají výročí korunovace svého prvního krále roku 1253. A tak zatímco v Česku jsem za svůj dosavadní život ještě osobně prezidentskému proslovu nepřihlížel, tady se mi to podařilo ani ne za 24 hodin od svého příjezdu do země. Strávit v Litvě právě tento den pak přináší jen samé benefity. Zaprvé může návštěvník sledovat průvody účastníků, zejména mladých dívek oděných v tradičních lidových krojích, které reprezentují jednotlivé litevské regiony. Za hudebního doprovodu žesťů a bubnů a potlesku přihlížejících procházejí v zástupu za sebou od Velkoknížecího paláce po Gedimino prospektas, což je ulice něco jako naše Národní třída, kde mávají divákům či předvádějí něco ze svého portfolia artistických anebo hudebních vystoupení. Všeobecné veselí a příjemná atmosféra mě naprosto vtáhne a pohltí, že se mi ani Vilnius nechce opouštět. Slaví se ale také ve druhém největším městě Litvy – v Kaunasu. A tady přichází zadruhé. Když se již poněkolikáté snažím u platebního terminálu v autobuse městské hromadné dopravy domoci zaplacení jízdného, paní, která tomuto mému marnému boji přihlíží, mi dává cennou radu: „Today no ticket, today celebration, bus free.“ Tomu říkám svátek k nezaplacení.
Za celou dobu mého výletu do Pobaltských zemí se mi nestalo, že by mě na hranicích mezi jednotlivými zeměmi někdo kontroloval nebo snad chtěl vidět moji občanku. Ani tohoto zážitku nejsem ušetřen, když na litevsko-polských hranicích autobus zastavuje a cestující jsou vyzváni, aby si připravili své doklady. Do autobusu vstupuje příslušník policie (čti pohraniční stráže) a se vší vážností kontroluje předkládané dokumenty. Po pohledu na fotografii na mém dokladu si mě několikrát přeměří očima, zda jsem to skutečně já, a vyrukuje na mě s otázkou, kam že to mám namířeno. „No, vzhledem k tomu, že sedím v autobuse směřujícím do Varšavy, na severní pól se právě teď opravdu nechystám“ zní mi v hlavě drzá odpověď, raději ale odpovím jen suchým „Varšava“. Poté, co ještě zkontroluje, zda v záchodové míse nepašujeme třeba Santu Clause či nějakého mezinárodně hledaného zločince, pohraničník vystupuje, a já spolu se zbytkem osazenstva dálkového autobusu můžeme pokračovat směr polská Varšava.
Poprvé mě dnes ráno probouzí nenadálý šramot. To se k místu mého noclehu mezi stromem a nízkým houštím po prašné přístupové cestě škrábe potetovaný hippík hledající místo, kde by si ulevil. Mě, zabaleného ve spacáku, považuje zřejmě za hromadu odhozených obnošených hadrů. Až když se zděšením zvednu hlavu a upřu na něj rozespalý pohled, mávne rukou coby výraz omluvy a odbočuje hledat štěstí jinde. Mávnu mu zpátky a znovu zavírám oči. Další dvě hodiny mám klid. Poté se probouzím znovu. To už se zcela rozednělo a majitelé psích mazlíčků se vypravili na své ranní obchůzky. První z pejskařů drží svého chlupáče pěkně zkrátka a obcházejí tu hromadu odpadků, válející se v parku, pořádným obloukem. Druhý z nezvaných návštěvníků však nechá svého miláčka prozkoumat to cosi, ležící na zemi, z trochu větší blízkosti. Trhnu sebou a moje tělo se instinktivně napřimuje do jogínské pozice kobry. Chudák ratlík, div že z toho šoku nedostal infarkt, se zmohl jen na symbolické vyštěknutí a rychle se ze svých pozic stáhnul zpátky do bezpečí ke svému páníčkovi. Naznávám, že už by to s tím děsením psů i lidí z mé strany stačilo a svůj improvizovaný vandrácký hotel se rozhoduji sbalit. I přes ony dvě události ale mohu říct, že jsem se vyspal až nad očekávání dobře. Na to, že jsem se ubytovával až někdy po půl čtvrté ráno poté, kdy mě dálkový autobus z litevského Kaunasu vysadil kdesi na předměstí Varšavy a já si dal ještě hodinovou procházku, abych se trochu přiblížil centru, to bylo spaní jako v pětihvězdičkovém hotelu. Za polohu by dostal na bookingu minimálně devíti bodové hodnocení, ustlal jsem si totiž pár kroků od pevnostní zdi varšavské Citadely. Ještě před oficiální otevírací dobou jsem se tak již mohl procházet mezi zdmi pevnosti postavené na počátku 19. století z rozkazu cara Mikuláše I., sloužící k upevnění moci Ruského impéria nad městem. A před sebou mám, před následující desetihodinovou cestou flixbusem domů, ještě celý den k objevování Starého i Nového Města, poflakování se v městských parcích i zahradách královského paláce, a také ochutnávku tradičních polských pierogů. No není to cestování krásné? Moje cesta napříč pobaltskými státy krásná rozhodně byla.