Co by to bylo za návštěvu Norska bez treku v nejtypičtějším norském pohoří – pohoří Jotunheimen. Po několika dnech strávených v okolí Osla, po nahlédnutí do národního parku Hardangervidda a k ledovci Folgefonna, a po cestě podél mnoha fjordů, se konečně vydáváme také do samotného „domova obrů“, jak se pohoří Jotunheimen doslova jmenuje.
Parkujeme v osadě Eidsbugarden u jezera Bygdin. Je tu, kromě parkoviště a kotviště lodí, jen pár budov, hotel a turistická chata Fondsbu. Jedná se však o jeden z výchozích bodů turistických tras směřujících do Jotunheimenu. Balíme batohy na dvoudenní výpravu, oblékáme se do pláštěnek a vyrážíme. Počasí nám úplně nepřeje, žádné azuro se nekoná, obloha je zatažená, občas spadne nějaká ta kapka. Honza zůstává v autě, nevhodná obuv mu při pochodu na Hardangerviddě způsobila odřeninu na patě a tak se rozhoduje nepřeceňovat svoje síly. Vyrážíme tedy jen já a Pavel. Zpočátku se držíme při břehu jezera a postupujeme podél něj, zhruba po hodině pochodu odbočujeme a začínáme stoupat. Dostáváme se do výšky téměř 1400 metrů nad mořem a oficiálně vstupujeme na území národního parku Jotunheimen.
V domově obrů
Cestou potkáváme dvě turistky středního věku, v pohorkách a nepromokavých bundách, s trekingovými holemi, vybavené tak, jak se v Norsku na horách sluší a patří. Hei, god dag, zdravíme se. Går det god?, ptají se a nevěřícně hledí na mou horskou obuv – sandály Keen. Det går bra, odpovídám a usmívám se jejich zděšení. Sandály zde nejsou považovány za nejvhodnější obuv do hor, i přesto, že je červenec a jedná se přece o sandály Keen. Sice vysloveně neprší, pěšinky jsou však mokré a na náhorní plošině, kam jsme vystoupali, se začínají tvořit horské bystřiny. Říkám si, že sandály jsou vhodnou volbou. Když už do nich nateče voda, zase z nich rychle vyteče. Potíž je trochu snad jen v tom, že ve zdejších nadmořských výškách je za oblačného počasí přeci jen poněkud zima i v létě. Potůčky se však zatím dají přeskákat po vystupujících kamenech, a tak si mohu dopřát i luxus v podobě ponožek, aniž bych musel jít v mokrých fuseklích celý zbytek dne.
Mnoho dalších lidí po cestě nepotkáváme a tak se přes sníženou viditelnost kocháme okolními zasněženými vrcholky hor. Z nejvyššího bodu klesáme k jezeru Gjende, které je na první pohled odlišitelné svou tyrkysově modrou barvou vody pocházející z tajících ledovců okolních vrcholků. Pěšinka místy přechází v dřevěný chodník, který nás vede březovým hájem oplývajícím až mystickou atmosférou. Krajina jako z příběhů J.R.R. Tolkiena. Máme za sebou 15 kilometrů, když přicházíme do cíle dnešní etapy – k turistické chatě a nocovišti Gjendebu. Právě včas, déšť se začíná stupňovat. Recepce praská ve švech, schází se tu turisté všech věkových kategorií. My ale nepočítáme se spaním na ubytovně, máme s sebou stan a žďárák. Postavíme stan a jdeme se navečeřet do malého dřevěného domečku, který obsahuje artefakty dřívějšího života místních obyvatel. Usedáme ke stolu ve světnici, otevíráme tuňákovou konzervu a stáváme se součástí expozice. Občas na nás někdo nahlédne oknem, sem tam někdo vejde vstupními futry bez dveří. Každý návštěvník se ale trochu zarazí, že nás vyrušil u večeře.
Po jídle ještě chvíli zabíjíme čas v domečku, než se rozhodneme jít spát. Je sice ještě docela brzy, v létě je ovšem v Norsku stejně vidět ještě o půl noci, takže tmy bychom se stejně jen tak nedočkali a ráno chceme vyrazit časně, abychom stihli loď, která nás má z našeho cíle dopravit zase zpátky k autu. Přestože jsme neušli nijak závratnou porci kilometrů, jednalo se přeci jen o horskou túru a tak usínám celkem brzy. Pavel zůstává ležet vedle stanu, zakuklen do svého žďáráku. Z bezesného spánku mě vytrhne zvuk zipu otvírajícího se vchodu do stanu. Promoklý Pavel se uchyluje po zbytek noci do stanu. Ve žďáráku mu zkondenzovala vzdušná vlhkost a on se tak zčistajasna ocitl v kaluži vody. Z luxusního spaní pro jednoho se tak stává konzerva sardinek se dvěma osobami a dvěma rozměrnými batohy. Je to však pořád lepší, než ležet přímo na dešti.
Ráno vstáváme před sedmou, rychle posnídáme, balíme a vycházíme. Nejprve musíme zpátky magickým březovým hájem, než začneme znovu stoupat nad jezero. Prší, horské potůčky se začínají měnit v horské říčky, vody teče čím dál víc. Několikrát musíme brodit. Sundat ponožky, holýma nohama v sandálech překonat proudící ledovou vodu a hned zpátky do ponožek. Stačí dvacet vteřin ve vodě a přestávám cítit prsty. Oblačnost ani déšť neustává, musíme však pokračovat dál, vracet se zpátky nedává smysl. Sem tam nám červené písmeno T na kamenech připomene, že jsme nesešli z vyznačené turistické trasy, jinak se dá ale o přívětivě pěšině mluvit je stěží. Přestože dnes musíme ujít asi o kilometr méně než včera, přestáváme si být jisti, že to k lodi stihneme včas. Neustále brodění nás zdržuje, ponožky už ani nesundávám, protože jsou stejně vlhké od deště i od mokrých nohou. Překonáváme výšku 1500 metrů nad mořem. Procházíme v sedle mezi dvoutisícovými vrcholy a bílými ledovci, které pokrývají jejich strmé svahy. Mrazivě krásná a zároveň podivně děsivá podívaná. Člověk si až v přírodě plně uvědomuje, jaký malý a nicotný ve srovnání s ní je.
Pokračujeme téměř bez přestávky v chůzi a věříme, že za dalším horizontem již zahlédneme jezero. Zatím se tak však stále neděje. Alespoň počasí se k naší radosti začíná umoudřovat a po dlouhých hodinách začínají prosvítat dokonce i sluneční paprsky. Krajina získává díky jejich působení veselejší odstíny a nám také dodává optimismu v úspěšné dosažení cíle. Netrvá to dlouho a před námi se otevírá údolí s modrošedými odstíny hladiny jezera Bygdin. Nyní se nám vrací víra, že to na loď skutečně stihneme. Chytáme i mobilní signál a posíláme Honzovi SMS zprávu, aby nás očekával v přístavu. Ještě nás sice čeká zhruba hodinka chůze na chatu Thonvollen, naplněni optimismem přidáváme do kroku, chvílemi i popoběhneme. Počasí se začíná opět kazit, obloha se zatahuje, to nám už teď ale ani moc nevadí. Scházíme dolů k jezeru a míříme na chvíli oschnout do noclehárny.
Dobytí ráje
Z budovy zrovna vychází energická důchodkyně, která nás hned upozorňuje, ať si nezapomeneme zout boty v předsíni. Turistické chaty v Norsku mívají kvalitně zásobené spíže plné konzerv, sušenek a dalších potravin, které si příchozí turista může za příspěvek do kasičky vzít. My však dojídáme svůj polarbrød s taveným sýrem, který se v Norsku prodává v tubě jako pasta na zuby. Jako zákusek zakusujeme tradiční sušenky, tematicky nesoucí název jezera, od kterého jsme přes hory právě přišli. Poté se pomalu přesouváme k molu, ze kterého nastoupíme na loď, jež zajišťuje několikrát za den přepravu turistů přes celé jezero Bygdin. Motor lodi si příjemně bublá a my pozorujeme umělecké dílo přírody, zatímco plujeme mezi, do nebe stoupajícími, svahy hor. Zatímco trup lodi přiráží k molu v Gjendesheimu a my vystupujeme jako hrdinové na pevnou zem, v hlavě mi zní ústřední skladba k filmu 1492: Dobytí ráje. Vítáme se s Honzou, jenž během naší nepřítomnosti prožil svoje malá dobrodružství, kdy klepal v noci kosu v tenkém spacáku ve vychladlém autě, poté, co ho postihla žaludeční nevolnost po pozření zřejmě zkažených sleďů, které si zakoupil ve výhodném dvoukilovém balení. Jotunheimen není pro nikoho ani zdaleka procházka růžovou zahradou, i tak ale mohu minimálně za sebe říct, že trek domovem obrů stál rozhodně za to a Jotunheimen si mě zcela získal. Doufám, že se sem znovu jednou vrátím. Ser deg neste gang – příště na shledanou!