„Co si takhle prodloužit léto a vydat se na výlet někam do jižnějších zeměpisných šířek?“ přichází koncem září otázka od kamaráda. Nad svou odpovědí nemusím nijak dlouze přemýšlet, jsem pro všemi deseti. Jenže ze zkušeností z posledních dvou let již vím, že pouhé chtění nestačí. Situace ve světě je, co se týče cestování, v souvislosti s řádícím koronavirem (a následně snad ještě více řádícími politiky a vládními představiteli) značně nejistá a podmínky jednotlivých států se mění rychleji, než trenéři v první české fotbalové lize. Tím spíše s přicházejícím podzimem. A tak člověk může koupit letenky, plánovat, těšit se, a nakonec třeba taky neletět nikam. Ale touha po tom, vydat se konečně znovu na cestu za dobrodružstvím, objevovat neznámá místa, nasávat jinou kulturu, obdivovat památky, města, architekturu, přírodní scenérie a vše ostatní, co k cestování patří, je zkrátka dost silná a tak je rozhodnuto. Pojedeme. „Kam? Co třeba na Kanáry? Je tam teplo, moře, sopky,… jo jedna tam teď zrovna bouchla. Sakra, bude se tam moct vůbec lítat? A co tam dělat kromě trekaření? Letos už jsem se s batohem na zádech nachodil celkem dost, chtělo by to něco jiného.“ „Taky jsou dobrý letenky do Málagy.“ Málaga. Španělsko. Andalusie. Moře. Teplo. Bohatá historie. Mix evropské a arabské kultury. Města. Památky. Hory. Národní parky… Do tohohle koutu Evropy se chci podívat už několik let. A teď přichází pravý čas cestu zrealizovat.
Málaga
Uff. Parno jako v papiňáku. Ještě před chvíli jsem prolétali skrze mraky převalující se mezi horami. A před pár hodinami jsme se i v kulichu klepali zimou v po ránu vymrzlé Praze. Nyní jsme ale po schůdcích sestoupili z paluby letadla na přistávací plochu letiště v Málaze, hlavního města slunečného pobřeží Costa del Sol. A ten rozdíl je opravdu znát, shazuji zimní bundu a zanedlouho se začínám potit i ve svetru. Inu 25 °C, možná i víc, přičemž teplo přetrvává až do pozdní noci. A to všechno na konci října. Neuvěřitelné. Ale prý je to i na místní poměry trochu extrémní, normálně tu bývá v tuto roční dobu o něco málo chladněji. Nicméně my si to užíváme. Zapomněl jsem se zmínit, že se na tuto výpravu připojil Honza s Lukášem. Honza se vydal hlavně za poznáním španělské kuchyně a lovem nechutně krásných fotografií pomocí své zrcadlovky. Lukáš pak zejména za účelem opětovné návštěvy památek, které už kdysi navštívil a chtěl by si je připomenout, a dále návštěvou těch památek, které se mu dosud navštívit nepoštěstilo. Pavel, který chce hlavně nasávat španělštinu a promlouvat s místními, dorazí z Norska díky výhodnějším letenkám až zítra. Tou dobou už bychom mohli být krapet aklimatizovaní a rozkoukaní v novém prostředí. Z letiště se přesouváme vlakem do centra města. Hned v příští stanici nastupuje skupinka sympatických tmavovlasých slečen, navíc poměrně spoře oděných, a my nevíme kam s očima, aby nám nevypadly z důlků. To je nádhera ta Costa del Sol, říkáme si. Vlak zastavuje na nádraží přímo v centru a my vystupujeme z podzemí na ulici. Všude je neobvyklé množství policistů a také lidí, asi tu probíhá nějaká demonstrace. Jenže ulice jsou celkem nazdobené a jak se tak prodíráme davem dál, zjišťujeme, že se tu na něco čeká. Zanedlouho začne v dáli hrát instrumentální hudba a znít bubnování evokující vojenský pochod, slyšíme také údery zvonů a následně potlesk a jásot přihlížejících. Na několik set metrů vzdáleném konci ulice se špalírem okolostojících lidí pozvolna prodírají honosná, zlatem zdobená nosítka s figurínami a výjevy z života Ježíše Krista, nesená několika desítkami mužů oblečenými ve svátečních kutnách. Na povel po zazvonění zvonu nosítka zvednou na ramena, chvíli se s nimi komíhavým pohybem posouvají vpřed, aby je po dalším povelu na chvíli opět postavili na zem a dopřáli si krátký odpočinek. Poté co projdou jedna nosítka, nastupují za nimi další, a tak stále dokola, celé odpoledne, celý večer,… celou noc? To snad ne, oslava skutečně trvá až do pozdních hodin a neúnavní nosiči s neutuchajícím nadšením znovu a znovu zdvíhají nosítka a na svých ramenou je pronáší městem. K tomu hraje hudba podobná soundtracku z filmu Kmotr, lidé přihlížejí v nemalých počtech, jásají, tleskají a veselí se. Jak se dočítáme na internetu, tyto průvody jsou v Andalusii typické zejména pro období Velikonoc (takzvaná Semana Santa), ale i kvůli jarním koronavirovým omezením je letos v Málaze uspořádali na podzim. A to zrovna v den, kdy jsme přijeli. Skvělé uvítání. A co je nejlepší, tuhle událost můžeme sledovat přímo z balkonu našeho apartmánu.
Dopoledne následujícího dne se procházíme vylidněnými uličkami města, je neděle a obyvatelé Málagy ještě zřejmě vyspávají po předešlé noci, ve městě se nyní pohybují téměř jen uklízecí čety odstraňující vzniklý nepořádek. Vstupujeme do pevnosti Alcazaba, která byla budována v období maurské nadvlády již od 11. století a ocitáme se doslova v jiném světě. Její načervenalé mohutné hradby skrývají paláce, pečlivě upravené zahrady s palmami, růžemi a pomerančovníky, protkané kanálky rozvádějící vodu k zurčícím fontánám. Učiněný ráj na zemi s výhledem na donekonečna rozprostírající se moře, okolní město a kopce za ním. Výše nad pevností Alcazaba ční nad městem ještě mohutnější pevnost Gibralfaro, i když z té se dochovaly jen hradby. Odebíráme se na terásku s občerstvením a dáváme si kávu. Honza by rád sodu s ledem, jak si to ale sakra objednat. „Agua con helado, por favor“, sděluje obsluze. Paní se na něj chvíli tázavě dívá a přemýšlí, zda to myslí vážně. „Opravdu si chcete dát vodu se zmrzlinou? – Nemyslíte hielo, místo helado?“ Á hielo znamená led, tak tedy „agua co hielo, por favor“, zkoušíme to znovu a tentokrát už je mu skutečně připravena soda s ledem a plátkem citrónu navrch. Zanedlouho dostáváme zprávu, že Pavel již dorazil do města. Čekáme na něj před hradbami, pod stromem u nějž je největší atrakcí ochočená veverka. Čas od času si doskáče k muži prodávajícímu pražené oříšky, zobne si oříšek a hbitě hopká zase na strom. Pablo už je tu a tak společně sestupujeme a procházíme promenádu a později večer si dáváme první večeři v restauraci, hned pod okny našeho apartmánu. Krokety se šunkou a sýrem, talíř mušlí, salmorejo – tedy studená polévka na způsob gazpacha doplněná smetanou, ensalada malagueña – bramborový salát s kousky pomeranče, chobotnice po galicijsku a mix několika druhů smažených ryb a kalamárů. K tomu sklenice vychlazeného piva na spláchnutí. Z peněženky zmizelo pár různobarevných papírů, avšak naše žaludky byly uspokojeny. Kolem nás se začaly v ulicích objevovat mladí lidé ve strašidelných kostýmech, černém oblečení s bílými a červenými doplňky, s umělými upířími zuby, bledými obličeji pomalovanými krvavými cákanci. Dušičky. Halloween. A především další fiesta. Jestliže včerejší párty s náboženskými průvody probíhala ve velkém stylu, dnes to byla ještě o poznání větší jízda. Restaurace, bary i ulice byly plné lidí, místní mládež si zabrala téměř celé největší náměstí ve městě a slečny, předchozího dne během náboženských slavností ještě docela cudně oblečené, chodily po ulicích v tak vyzývavých outfitech, že by si člověk řekl, že je Málaga plná prostitutek. Přestože obchody již po desáté večerní neprodávají alkohol, v barech a tavernách se pije klidně do rána. My jsme si dali plechovku Victoria Málaga pro klidnější spánek po příchodu do našeho apartmánu, s hlavou nacpanou množstvím vjemů z posledních hodin jsem si však byl téměř jist, že hned tak neusnu. A taky že ne, hlahol z ulice se totiž rozléhal skoro až do časného rána.
Co tak dělat v Málaze 1. listopadu? Jít na pláž a koupat se v moři. To jsme aspoň dělali my a nebyli jsme zdaleka jediní. Moře bylo příjemně osvěžující, slunce nás vždy po vylezení z vody rychle osušilo a písek na pláži byl rozpálený tak, že po něm nebylo možné bosýma nohama přejít. Tohle je dozajista můj nejlepší 1. listopad v životě. A když to srovnám s dánskou riviérou v tomtéž ročním období… radši nevzpomínat. Costa del Sol je zkrátka Costa del Sol.
Ronda
Světlo vrhané světlomety našeho Opelu Mokka se snaží proniknout hustou šedobílou hmotou mraků, které pokrývají náhorní plošinu zdvíhající se od moře do výšek přesahujících tisíc metrů. Padla již tma, stěrače stírají kapky deště dopadající na čelní sklo, které se ke všemu nepříjemně mlží. Viditelnost je mizerná a silnice jen špatně čitelná, za každou zatáčkou se vždycky zčista jasna vyloupne zatáčka další. Levá, pravá, levá, pravá, pravá,… Konečně vyjíždíme z mraků a před sebou vidíme seskupené světelné body značící osídlení. Magické město Ronda. Hned jak se ubytujeme v útulném patrovém domečku, před jehož okny roste pomerančovník a úzkou uličkou prostupuje vůně jasmínu, běžím se podívat na ikonický most Puente Nuevo, který propojuje části města přeťaté hlubokou soutěskou, jíž protéká řeka Río Guadalevín. Pohled na most je impozantní, neméně pak pohled z něj. Za denního světla a z větší vzdálenosti se nám naskýtá pohled vzbuzující představu, že jsme se ocitli ve Středozemi a právě přicházíme k panu Elrondovi do Roklinky. Nad krajinou se rozprostírá mlha, která podtrhuje magickou atmosféru okamžiku. Tmavě hnědá půda je doplněná olivovníky se sytě zelenými listy či sem tam vzrostlým ořešákem. Krajinu člení políčka a zahrady ohraničené ploty a zídkami, prašné cesty i silničky z hrubého asfaltu propojují pozemky a jednotlivé usedlosti tvořené zpravidla přízemními kamennými budovami. Pod mostem vyvěrá vodopád, jinak se ale krajinou nese ticho, narušené jen občasným štěkotem hlídacích psů. Pokud někdo hledá místo pro odpočinek od divokého života v Málaze, místo pro rozjímání, či psaní románu, těžko by našel vhodnější místo, než je Ronda a její okolí.
Caminito del Rey
Startujeme vypůjčený Opel Mokka a ještě za tmy vyjíždíme směr El Chorro. Právě tam se soutěskami klikatí stezka známá pod názvem Caminito del Rey.
Cordóba
„Firma? Jaká sakra firma? My jsme tu jen jako obyčejní cestovatelé a ne jako zástupci nějaké společnosti“ myslím si v duchu, když nám paní domovnice předkládá dokumenty s našimi identifikačními údaji a přitom dokola opakuje „Firma, firma aquí.“ Domovnice lomí rukama, začíná se tvářit dost bezradně a přitom začíná lovit v kabelce mobilní telefon, aby našla anglický překlad, když nám to konečně dochází. „Á, firma bude asi nejspíš výraz pro podpis.“ Na prázdnou linku ve spodní části dokumentu s údaji o své osobě udělám klikyhák svou délkou zhruba odpovídající mému příjmení a paní se tváří konečně spokojeně. Učení se cizího jazyka rovnou v praxi je na zapamatování si slovíček stejně nejlepší. Tak to bychom měli, jsme ubytováni v pěkném apartmánu nedaleko centra historického města Córdoba. Teď ještě, aby Pavel s Honzou našli vhodné místo k zaparkování našeho vozu, a můžeme se vydat podrobněji prozkoumávat tento skvost Andalusie. Córdoba byla založena již před naším letopočtem, později byla pod správou Říma, Vandalů, Byzantinců i Vizigótů, aby se v 8. století stala hlavním městem arabského emirátu Al-Andalus. Okolo roku 1000 byla Córdoba jedním z největších měst na světě. Roku 1236 byla dobyta Kastilským královstvím a později se stala součástí Španělského království, jehož součástí je dodnes. I přesto, že její důležitost a věhlas z doby jejího největšího lesku a slávy je již ten tam, návštěva tohoto města vyvolá úžas a obdiv každého návštěvníka. Nejinak tomu bylo v mém případě, kdy jsem věděl o tom, že se mi tu bude líbit, ještě dlouho předtím, než jsme sem dorazili. Již několik let zpátky jsem četl knihu Maurové a Evropa a středověkým arabským světem na evropském kontinentu jsem byl doslova fascinován. Ikonický římský most přes řeku Guadalquivír připomíná Karlův most či Juditin most v Písku. Za ním pak původní mešita (Mezquita) částečně přestavěná na katedrálu. Židovská čtvrť Judería s domky přiléhajícími jeden ke druhému, vyzdobené květinami, a mezi nimi úzké dlážděné uličky tu a tam doplněné o schodiště pomáhající ve zdolávání členitého terénu. Arabské paláce s vnitřními dvory a patii s exotickými rostlinami či vodními fontánami. A také kočáry tažené koňskými spřeženími, jejichž klapání kopyt o kamennou dlažbu se nese uličkami starého města. To vše dokresluje jedinečnou atmosféru tohoto místa.
Večer si stačíme zevrubně projít historické centrum a návštěvu Mezquity i paláce Alcazar de los Reyes Cristianos si necháváme na následující den. V židovské čtvrti nás přepadává hlad a chuť na něco dobrého k večeři. Číšník nás uvádí ke stolu pro čtyři v podniku s příznačným názvem Café Maimonides. Maimonides, celým jménem Moše ben Majmon, byl rabínem, lékařem a jednou z největších postav středověké židovské filosofie. V honosné restauraci se cítíme jaksi nesví. K vedlejšímu stolu přinášejí plné talíře s předkrmy i hlavními chody, olivy, sýry a šunky, jednohubky zvané tapas, filety z ryb i vepřové kotlety. Nechceme se nechat úplně zahanbit, zároveň však na takovéto stolování nejsme úplně zvyklí. Tím spíše, že na večeři se zde chodí až po deváté hodině. Jakožto první z předkrmů dostáváme na stůl slané pečivo zabalené v plastových obalech. Necháváme jej ležet netknuté, což nejspíš neodpovídá španělským zvyklostem slušného stolování, protože to přivádí hlouček číšníků, kteří nás obsluhují, do viditelných rozpaků, zda nám již mají nabízet další pokrmy. Objednávám si filátka z ančoviček po vzoru sousedních stolovníků. Trochu mě však zaskočí otázka číšníka na to, kolik si jich dám. Na jednu stranu nechci mít příliš velké oči, zároveň však ani tak úplně troškařit. Odpovídám tedy „dos“ a myslím přitom na dva talířky se sardelovými filety, o které se rozdělím se svými kamarády. Zbývá mi než jen naprázdno polknout poté, co mi je přinesen talířek a na něm přestože úhledně naaranžované, ale poněkud se ztrácející dva tenké plátky rybí pochoutky. Dělení se s kamarády tedy není vůbec na pořadu dne a svůj skromný předkrm spořádám pěkně celý sám. Zatímco já s Honzou vsázíme na klasiku v podobě „červené“ studené polévky gazpacho z rozmixovaných rajčat, Pavel se odváží vyzkoušet gazpacho „bílé“. To se však ukazuje jako nepříliš dobrá volba pro lidi, kteří nejsou velkými milovníky mléčné polévky ze školní jídelny. Tak nějak totiž bílé gazpacho chutná. Následuje hlavní chod a tím přichází i Lukášův čas. Jelikož už se takto na noc nechce nacpat k prasknutí, předchozí chody vynechal a brousí si zuby na specialitu podniku – Wagyu burger. Wagyu je druh hovězího masa pocházející z Japonska. Pro milovníka hamburgerů se tak jedná o zvláštnost, kterou musí rozhodně ochutnat. Cena navíc vypadá až podezřele příznivě. Už se to nese. Přistávají před námi talíře s vepřovými kotletami, steakem z tuňáka i jakási zmenšenina hamburgeru vykukující z kopičky hranolek. Nedokážeme potlačit spontánní smích. Číšníci však zachovávají profesionalitu a přejí nám dobrou chuť. Lukáš se musí poněkud krotit, kdyby se totiž do svého miniburgeru pořádně zakousl, byl by po druhém soustu s večeří hotov. Sice zrovna dvakrát nezasytil, lepší maso však prý Lukáš v životě nejedl.
Příštího dne se vydávám prozkoumat proslulou a jedinečnou stavbu córdobské mešity.
Granada
„Hay churros?“ ptáme se v malé kavárničce ukryté v obyčejné neturistické ulici v centru Granady. „Sí! Con chocolate?“ oplácí otázku postarší paní, která tvoří celý personál ničím zvlášť zajímavé kavárny. Přikyvujeme na souhlas a usedáme ke stolku v zadní části kavárny.
Proč jsme vůbec do Granady přijeli? Jednak kvůli její jedinečná poloze na úpatí pohoří Sierra Nevada, tím hlavním důvodem je ale pochopitelně proslulý palácový komplex arabských vládců zvaný Alhambra. Kvůli němu sem pádíme rovnou z Córdoby, přestože jsme původně měli v plánu ještě pár zastávek po cestě. V rezervačním systému do této památky světového významu jsou však volná místa k rezervaci už jen na poslední den před víkendem, a jelikož se Jenda musí již v neděli vracet domů, je pro něj tedy dnešek jedinou možností.
Sierra Nevada
Výlet do vesničky Monachil
Výstup na Pico de Veleta
Nerja
Ještě téhož dne, kdy jsme vyšplhali na druhý nejvyšší vrchol pohoří Sierra Nevada, se téměř jako mořští orli spouštíme o téměř tři tisíce výškových metrů dolů a ocitáme se na pláži v městečku Nerja. Zde trávíme ještě necelý poslední den našeho pobytu než se vydáme na letiště zpět do Málagy. Namísto kamenných nehostinných plání tu a tam pokrytých sněhem si plnými doušky užíváme sluneční paprsky, šumění vln, procházky po příjemně vyhřátém písku na plážích a mořský vánek čechrající palmové listy – tedy vše to, co nám bude u nás doma po celou dlouhou zimu setsakramentsky chybět. Na rozloučenou si neodpustím paellu s mořskými plody a do auta, kterým se přepravíme na letiště, mě musí řidič téměř dotáhnout násilím. Poslední doušky piva Victoria Málaga na rozloučenou před vstupem do haly Aeropuerto Malaga Costa del Sol a jde se na odbavení. Lepší první pocovidový výlet jsme si přát nemohli.
