Každý správný muslim alespoň jednou za život vykoná pouť do Mekky. A každý správný Čech alespoň jednou za léto vyrazí na dovolenou do Chorvatska. Bylo nebylo září roku s osmnáctkou na konci, kdy jsme i my, jihočeští hobby bajkeři, vyrazili na dovolenou k našim slovanským bratřím na Jadran.
Naložit auto bedýnkami s jídlem, zabalit stan, vařič, deky, lehátka, slunečník, přejet propršené Rakousko, profrčet Slovinskem, přetrpět kolony na chorvatských hranicích, hvala, dobrodošli. Na letních dovolených s rodiči v Chorvatsku jsem měl nejraději noční cestu tam a pak zase cestu zpátky. Vždycky jsem se snažil neusnout, pozorovat světla měst a vesnic podél silnice, ráno pak proměňující se krajinu ze středoevropské na středomořskou. Samotný pobyt u moře mě naopak nijak zvlášť nebavil. Škvařit se na dece pod slunečníkem, jíst kukuřičné polystyrenové chleby se sejrem a co hodinu se muset jít cachtat do slané vody. Úlevou byl jen každodenní západ slunce a občasné výlety do starobylých přístavních městeček. A tak když přišel kamarád Pavel s návrhem na dovolenou v Chorvatsku, netvářil jsem se zprvu nijak zvlášť nadšeně. Když ale dodal, že to nebude pod stan, ale do apartmánu, že si nebudeme vařit čínské nudlové polévky, ale čekají nás opulentní večeře formou bufetu a že se nebudeme válet jen na pláži, ale objedeme ostrov na kole, zahnal jsem temné vzpomínky na Chorvatsko zpátky hluboko do podvědomí a začal se těšit na to, jak si to tam konečně pořádně užiju.
Dobrodošli!
Mašinfíra Pavel, zvyklý na noční směny, přejede Rakousko téměř na jeden zátah, zatímco já, ponocování od svých studentských let už docela odvyklý, ho celé prospím. Jak by také ne, když Alpy nejsou v noci vidět a většinu noci, tak jako obvykle v Rakousku, prší. Na slovinsko-chorvatských hranicích to tentokrát docela odsýpá a tak jsme již před obědem na pobřeží Jaderského moře. Z Á jedničky sjíždíme o něco dále, než bychom měli a děláme si neplánovanou zajížďku, kterou alespoň využijeme k vyhlídkové jízdě kolem Vranského jezera. Největší chorvatské jezero oplývá množstvím sladkovodních i mořských ryb, jelikož je propojeno s mořem a mísí se v něm slaná voda se sladkou. Na jeho bažinatých březích hnízdí množství vodních ptáků a část jezera je ornitologickou rezervací. Hodně českých turistů tráví svou dovolenou na dalmatském pobřeží v nedalekých letoviscích Pakoštane nebo Biograd na Moru. My však v Biogradu najíždíme na trajekt, který nás převáží do Tkonu na ostrově Pašman. Přejedeme celý ostrov a po mostě přes průplav Ždrelac, oddělující ostrov Pašman od ostrova Ugljan, se dostáváme na druhý jmenovaný ostrov, kde nám bude naším domovem apartmán ve vesničce Kukljica. Příjemná vesnička na jihu ostrova, schovaná v zátoce obklopené kopci, pláž, přístaviště, nábřeží s restauracemi, hospůdkami i cukrárnou, na nákupy „Bure“ (tedy ne že by tu nakupoval ruský hokejista Pavel Bure, ale jedná se o místní supermarket se smíšeným zbožím) a „Konzum“. Vše co člověk potřebuje k pohodové dovolené. Dopravu jsme zvolili po vlastní ose, ubytování máme však zajištěné přes cestovku. Po zabydlení máme spolu s ostatními rekreanty turnusu sraz s paní delegátkou, která nám předá pár nezbytných informací a bere nás na kopeček zmrzliny. Poté ještě stihneme zevrubný průzkum nábřežní promenády tvořící podkovu podél zátoky a první ze série přežíracích večeří ve stylu „když nemůžeš, tak si přidej“. První chod, druhý chod, zeleninový salát, dezert, běháme s plnými talíři ke stolu a s prázdnými zase zpátky k bufetu. Odcházíme mezi posledními a s plnými břichy se ztěžka funíc vydrápeme k apartmánu, abychom zbytek večera strávili u vysílání stanice Eurosport. To je pane dovolená!
Tour de Pašman a Ugljan
Oděni v naškrobených dresech, na očích frajerské sluneční brýle, nablýskané bajky (pozor, neplést s bejky!) připraveny do akce. Jelikož se Kukljica nachází zhruba v polovině obou mostem propojených ostrovů, plánujeme vést první etapu naší Pašman-Ugljan Tour na severní cíp ostrova Ugljan, druhou pak na jih po ostrově Pašman a závěrečná královská etapa nám v průběhu pobytu vykrystalizovala ve výšlap na legendární kopec Sveti Mihovil. Vyrážíme za cyklistickým poznáváním obou ostrovů. K dopravě po ostrovech využíváme jednak hlavní asfaltku, na které ale, až na pár autobusů a náklaďáků, není nikterak velký provoz. Kromě ní pak asfaltové odbočky do přístavních městeček. Ani na ty si nemůžeme vůbec stěžovat, asfaltové cesty jsou za nás v naprostém pořádku a dostatečně vyhovujícím stavu. Dokonce i utemované šotolinové cesty mezi políčky a samostatně stojícími usedlostmi jsou úplně v pohodě. Co je ovšem pro jízdu na kole zdaleka nejhorší, to jsou cyklostezky! Pokud ovšem nebylo záměrem vychovat zde příští mistry světa v cross-country a downhillu, tedy cyklistických disciplínách orientovaných na technickou jízdu a sjezdy na horských kolech ve velice těžkém terénu. Cyklostezky tady zřejmě totiž někdo tvořil stylem „sežeň hrubý štěrk, nalož ho plnou tatrovku, tu slož, jak je libo, někde za vesnicí, trochu to rozhrň do jakés takés roviny a hle, cyklostezka je na světě“. Když tedy člověk na průměrném trekingovém kole najel na zdejší cyklostezku, zabořil se předním kolem do štěrku. Pakliže tuto prvotní nástrahu ustál bez pádu, čekala ho pěkná fuška v podobě usilovného dupání do pedálů a neustálého balancování, aby se jednak prokousával hromadou kamení kupředu a jednak nebyl stržen na tu či onu stranu. Připodobnit by se to celé dalo k jakémusi bicyklovému plavání… Během prologu po okolí Kukljice nás překvapí déšť. Povrch cesty mezi poli, jež do té doby tvořil červený prach, se v tu ránu mění v cihlově červené bahínko. A to bahínko při jízdě nepěkně cáká na naše běloskvoucí dresy. Na základnu se tak vracíme zašpinění jako dva zedníci po šichtě. Aby toho nebylo málo, v závěrečném výjezdu k apartmánu málem přepadnu přes řídítka, když se mi sousedovic lenošivý pes položí přímo do cesty a zvednout se uráčí až po dotyku s předním kolem mého bajku. Dresy se podařilo jakž takž vydrhnout v umyvadle, můžeme tedy pokračovat v naší Tour.
Druhá etapa se odehrává za slunečného počasí doprovázeného příjemným mořským větříkem. Přejíždíme most Ždrelac spojující oba ostrovy a vydáváme se na druhý z ostrovů, Pašman. Jedeme, kam až nám asfaltová cesta dovolí, poté se stáčíme zpět a najíždíme na štěrkovou cyklostezku. Cestou míjíme staré kláštery i kostelíky. Projíždíme mezi zídkami z nasucho stavěných kamenů, které tvoří hranice mezi pozemky, občas narazíme i na kamenné přístřešky, které sloužily farmářům jako úkryt, když je na políčku zastihla nepřízeň počasí. Projíždíme mezi fíkovými i olivovými háji. Ostrovům je totiž přezdíváno „Olivové“, jelikož se tu olivy pěstují a vyrábí se z nich i olej již od dob osídlení starověkými Římany. Vrcholem dne je výjezd na vrch Straža, který leží ve výšce 170 metrů na mořem. Úspěšně jej zdoláváme a práskáme si to pěkně na večeři. Jenže ouha, Pavel má defekt. To by zas takový problém nebyl, kdyby měl ovšem s sebou náhradní duši. Duše zůstala na apartmánu a tak mu nezbývá, než pokračovat po svých. Má to nějakých deset kilometrů. Odlévám mu trochu vody, které nám již moc nezbylo, chlastali jsme jako velbloudi. Rozdělujeme se každý svou cestou, zatímco já si to valím pěkně dál po pobřeží, Pavel to bere zkratkou na hlavní silnici. V dáli již vidím Ždrelacký most a za třičtvrtě hodiny už si dávám sprchu na ubytování. Nestihnu se však ani pohodlně uvelebit na gauči u televize, když se na terase zjevuje Pája s kolem přes rameno. Takhle brzo jsem ho tedy nečekal. Člověk však dokáže leccos, když má ohromnou motivaci. A tu Pavel rozhodně měl. Pelášil, co mu nohy stačily, jen aby nezmeškal večeři…
Duše zalepená, bajky opět v nejlepší formě, vyjíždíme po ostrově Ugljan, vynahradit si první nepovedenou etapu. Tentokrát se dostáváme až do nejsevernějších obydlených osad, Sušice a Muline. Příprava na závěrečnou, vrchařskou etapu. Cílem je vrch Sveti Mihovil s výškou 265 metrů. Dominantou vrcholku je pak pevnost svatého Michala, sloužící také jako radiostanice za jugoslávské války. Kromě toho je odsud výhled na město Zadar na pevnině i na další jadranské ostrovy. Zakusujeme se do kopce s vervou, s jakou překonávaly horské vrcholy legendární postavy světové cyklistiky Anquetil s Poulidorem či Armstrong s Ullrichem. „Makej, makej!“, dostává se nám povzbuzení od krajanů. A tak teda makáme, makáme, až ten kopec zdoláme. Sjezd dvěma, třemi, serpentýnami umocňuje dojem, jako bychom právě překonali horskou prémii na některém z Alpských či Pyrenejských vrcholků. To bude chtít odměnu ve slastičarnici. Anebo v podobě točeného Ožujska v restauraci Udica.
Doviđenja
Tak takové bylo bajkerské poježdění na Jadranu. Skládáme kola do auta a přeplouváme trajektem z Preka do Zadaru. Ještě si musíme poslechnout morske orgulje. A na závěr dovolené špagety s dary moře. Kdybychom se personálu nevnutili s penězi, měli bychom tu dobrotu snad i zadarmo. Vyjíždíme ze Zadaru směr Velebit a Česká republika. Rozhodně to stálo za to. Dovolená za odměnu, nikoli za trest. Hvala Hrvatska.
