Bylo, nebylo… Mé první opravdové cestování za poznáním na vlastní pěst, první cesta letadlem, první zkušenost s Airbnb a první návštěva země mimo evropskou pevninu. Tohle vše bylo součástí návštěvy skotské metropole Edinburghu.
Společnost mi dělají Michal s Honzou. Zatímco Michal je již cestováním na vlastní pěst protřelý, Honza je snad ještě větší zelenáč než já. Oba máme letět poprvé a oba jsme z toho krapet nervózní. Plán jsme probrali již před týdnem v hospodě, na letiště v Ruzyni bychom trefit měli. Ale cestování veřejnou dopravou je nevyzpytatelné, což dělá hlavně Honzovi nemalé starosti. Pokud prý někde nastane zádrhel, volá si taxíka, ať to stojí, co to stojí. S Michalem máme sraz na autobusovém nádraží v Praze. Zatímco ho netrpělivě vyhlížíme, přichází k nám rozvážným krokem, na zádech malý batůžek, v ruce rozečtenou knihu a ve tváři stoicky klidný výraz. „Můžeme, pánové?“
Letadlo pomalu odjíždí od nástupního rukávu a zatáčí na dlouhou odletovou dráhu. Můj i Honzův tep začíná mírně stoupat. Pilot přidává výkon motoru a letadlo rapidně zrychluje. S napětím hledím vlevo z okýnka, každou chvíli to už musí přijít. Kola podvozku se náhle odlepí od země, orgány v mém těle povyskočí směrem vzhůru a jsme ve vzduchu. Jen co vystoupáme do požadované výšky, let dál připomíná jízdu autobusem po dálnici, jen s tím rozdílem, že motoru trochu víc hlučí. Letový personál přichází s nabídkou jídla a nápojů. Honza si objednává pivo, nějakým nedorozuměním se mu dostává dvou plechovek. Jednu si tedy beru, i přesto že vychází v přepočtu na nějakých 120 korun. V deseti kilometrech nad zemí si přece člověk nedává pivo každý den. Začínáme klesat a tak vybalujeme žvýkačky. Prý pomáhají při vyrovnávání tlaku v uších. Žvýkáme ostošest, zatímco se náš aeroplán přibližuje k přistávací dráze. Trochu se to s námi zhoupne, maličko to kopne při prvním kontaktu podvozku s ranvejí a jsme zase zpátky na zemi. Welcome in Scotland, ozývá se z reproduktorů v letadle. Tak to bychom tedy měli, ale teď to všechno vlastně teprve začíná…
Za památkami Edinburghu
Honzík si zapaluje cigáro na uklidněnou, zatímco Michal už koumá, jak se dostaneme do centra. Tramvaj tam jede přímo od letiště zhruba nějakou půlhodinku. Jako první musíme navštívit Edinburský hrad, který se tyčí na Castle Rock, neboli na Hradní skále. Skála tvořená čedičem a přímo na jejím vrcholku majestátní pevnost, to je úkaz, který se jen tak někde nevidí. Tento symbol hlavního skotského města byl vystavěn už ve 12. století, opevnění tu však zřejmě stálo již o pár století dříve. Od 18. století jsou zde pak uloženy skotské korunovační klenoty. Na Edinburský hrad navazuje hlavní městská ulice, takzvaná Královská míle, tedy The Royal Mile. Na Královské míli míjíme různé stánky a obchůdky i například dudáka v tradičním skotském kroji. Cestou docházíme také k hlavní edinburské katedrále pojmenované po svatém Jiljí, která je vystavěná ve stylu vrcholné gotiky a pochází stejně jako edinburský hrad ze 12. století.
V prohlížení města a jeho památek pokračujeme i následujícího dne. Procházíme uličky starého města, obdivujeme zde například nádvoří jedné z fakult edinburské univerzity, jejíž prostory jako by z oka vypadly škole čar a kouzel v Bradavicích z magického světa čaroděje Harryho Pottera. Ostatně v jedné zdejší kavárně autorka této knižní ságy J. K. Rowlingová i část příběhů sepsala a v prostředí Edinburghu čerpala nemálo inspirace. V parku Princes Street Gardens nás upoutá Scott Monument – novogotický, 61 metrů vysoký památník skotského básníka a spisovatele Sira Waltera Scotta. Královskou mílí dojdeme až k moderní budově skotského parlamentu a také k protějšímu zámku Holyrood, který je oficiálním sídlem britského panovníka ve Skotsku. Nevšedním zážitkem je i prohlídka hřbitova New Calton Cemetery, plného starých rodových hrobek a kamenných náhrobků. Třešničkou na dortu je západ slunce na Calton Hill. Tohle návrší v historickém centru Edinburghu skýtá jednak pěkný rozhled a pohledy na hrad i Královskou míli, a jednak je zde možné obdivovat též četné památníky a stavby v historizujícím stylu.
Edinburská muzea a galerie
Ne nadarmo se Edinburghu přezdívá „Athény severu“. Město je totiž centrem skotské vzdělanosti i kultury. Dokladem toho jsou kromě univerzity také četná muzea a galerie. Co je na tom nejlepší je fakt, že některá z nich jsou přístupná i zadarmo. Takhle jsme například navštívili Skotské národní muzeum a také Skotskou národní galerii. Skotské národní muzeum je zaměřeno na historii, živou i neživou přírodu, etnografii původních národů z celého světa i slavné osobnosti Skotska. Výstavy jsou zpracovány poutavým moderním způsobem a určitě stojí za návštěvu. Ve Skotské národní galerii je možné obdivovat díla skotských i světových malířů, jako byli například Rubens, Monet či Salvador Dalí.
Za hranicemi Edinburghu
Když už jsme tak trochu přesyceni městem, vydáváme se do přírody, která začíná téměř hned za budovou parlamentu. Přes travnatou pláň směřujeme na vrcholek Arthur’s Seat, neboli Arturovo sedlo. Je to vlastně takový nádech skotské vysočiny téměř přímo ve městě. Honzovi stačí udělat si pár fotek několik desítek metrů pod vrcholem, zatímco já s Michalem se drápeme až nahoru, do výšky 251 metrů nad mořem. Moře je ale skoro co by kamenem dohodil. Přestože na vrchu fičí nepříjemně studený vítr, naskytuje se nám panoramatický výhled na staré město i na novější čtvrti včetně přístavu.
Výlet do Roslinu
Když už máme Edinburgh prochozený křížem krážem, nezbývá než sednout na autobus a vyjet si na výlet. Naším cílem je vesnice Roslin, vzdálená asi 15 kilometrů od Edinburghu. Nedaleko Roslinu se v biologickém institutu narodila ovce Dolly, která byla prvním naklonovaným savcem v historii. To ale není to hlavní, co nás v Roslinu zajímá. Kdo někdy viděl film a nebo četl knihu Šifra mistra Leonarda, ten si zajisté spojí Roslin především s Roslinskou kaplí, místem skrývajícím tajemství celého křesťanského náboženství. I my vstupujeme v posvátné úctě z návštěvnického centra do prostor kaple a cítíme se jako symbolog Robert Landon odkrývající některé z dávno ukrytých tajemství. Interiér kaple je vyzdoben reliéfy s rostlinnými i zvířecími motivy, které pro podobné gotické stavby nejsou příliš běžné. I to nahrálo milovníkům záhad k domněnkám a spekulacím, jaká tajemství jsou zde skryta. Mysteriózní atmosféru ještě podpořilo typické skotské podzimní počasí s mlhou a mrholením a tak se nám v Roslinu dostalo skoro až nadpozemského zážitku.
Edinburgské restaurace, hospody a pivnice
To nejlepší na konec, aneb co nesmíme při návštěvě Edinburghu vynechat, je návštěva typického pubu. Obzvlášť ve starém městě nacházíme uličky, kde je jedna pěkná hospůdka vedle druhé. V těch, co hraje živá hudba, housle v doprovodu dalších nástrojů hrají živelné irské i skotské skladby, je narváno, že si není kam sednout. My tak volíme klidnější prostředí bez hudby, když se ale večer slezou štamgasti i turisté, i tady je pěkný šrumec. Na pípě mají snad deset druhů piv a tak zkoušíme i jiné druhy, než je profláklý Guinness. Flying Scotsman, Tennent, lager nebo ALE, Honzík by si dal stejně nejradši svého domácího Kozlíka. Jako správní gurmáni, nepohrdáme ani ochutnávkou místní kuchyně – jehněčí kotleta s hráškem a bramborovou kaší, nadívaný ovčí žaludek neboli haggis, fish and chips i jehněčí kebab. Co se týče kebabu, dávat si ho v půl jedné ráno a k tomu mít ještě velké oči a dát si tudíž velkou porci, to není dvakrát dobrá volba před dopoledním odletem. Já ani Honza se v noci příliš nevyspíme, ráno vstáváme s těžkým břichem a alespoň částečně se nám uleví až po lahvi coca coly. Když rázná hostinská rozezvučí na celou hospodu zvon pokaždé, když dá někdo z hostů dýžko, to je teprve pocta zákazníkovi, které ani my nejsme ušetřeni. „Podívejte, dali dýžko“ provolává hrubým hlasem zatímco ostatní hosté se otáčejí a upírají na nás své pohledy. Tak snad jsme tu neudělali ostudu a příště se budeme moci zase stavit. Výlet to byl na naše poměry sice celkem drahý, utracené peníze se nám však vrchovatě vrátily v podobě zážitků a vzpomínek, které jen tak nezapomeneme.
