Nadpis zní sice poněkud krkolomně, nejedná se ale o žádné zaklínadlo. Je začátek února, v Česku panuje šedivá lezavá zima a tak se vydáváme za poznáním uherské historie, ochutnávkou vyhlášené kuchyně a odpočinkem v proslulých lázních do maďarské metropole Budapešti.
„Jdu například Budapeští, malý Maďar matce vřeští, mě to nedá žádnou práci, tu máš kočár pérovací…“ zpívá český inženýr Vaněk v Cimrmanově árii vyzdvihující um českých inženýrů. Jelikož my inženýři nejsme, podaří se nám k naší neskonalé úlevě zažít Budapešť bez malých vřeštících stvoření maďarské národnosti. Zato se stáváme svědky mimořádného výkonu v podobě snězení tří porcí maďarského guláše na posezení korejským turistou a bujaré španělské fiesty přímo v termálních bazénech Széchenyiho lázní. A to není ani zdaleka všechno.
Kdo by to byl řekl, že do Budapešti se může člověk dostat přímým autobusem z jihočeského Lipna nad Vltavou. Já s Honzou nastupujeme do zeleného autobusu v Českých Budějovicích, Lukáš se připojuje v Jindřichově Hradci. V autobusu je kromě nás, řidiče se stewardem dle přízvuku pocházejících z východního Slovenska, všehovšudy tolik dalších pasažérů, co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Užíváme si tedy pohodlí každý svého dvojsedadla. První přestávku na kafe a cigárko, tedy až na to kafe, vyhlašují slovenští Karlové na hraničním přechodu u Nové Bystřice. Na cigárko mě zrovna neužije, jsou tu však alespoň čisté záchody, což mám rád. Dalšími zastávkami je pak Vídeň, lehce po poledni Bratislava a k večeru již vystupujeme na autobusovém nádraží Népliget v Budapešti. Odtud se ubíráme po svých do našeho pronajatého apartmánu.
Cestou zastavujeme v diszkontu pro jedno chlazené Soproni na večer a jdeme se ještě podívat k Dunaji. Úctyhodná řeka. A ještě úctyhodnější mosty přes ní. Nasvícený Széchenyi lánchíd – řetězový most spojující dvě historická města Budín a Pešť, jeden ze symbolů Budapešti. Za ním na protějším břehu tyčící se Budínský hrad. Dostáváme hlad a chuť na tradiční maďarskou pochoutku, dobře známou i v Česku. Na náměstí svatého Štěpána (Szent István tér) hledáme nějaký stánek s langoši, všechny už jsou však v tuto večerní hodinu zavřené. Na dohled baziliky pojmenované po tomtéž patronovi Maďarska dostáváme překvapivou nabídku. „Pánové, nechte langoše langošem a vydejte se se mnou přímo do ráje.“ Jelikož jsme hladoví a chuťové pohárky již máme naladěné na smaženou maďarskou pochutinu, pozvánku do nočního klubu s díky odmítáme a soustředíme se dál pouze na langoše. Bohužel po langoších není vidu ani slechu a tak musíme vzít zavděk gyrosem o kus dále. Když mineme Magyar Állami Operház, tedy budovu státní opery, máme jistotu, že budeme u našeho apartmánu dříve, než bys řekl „egészségére“. Chlazeným Soproni zapíjíme zážitky z prvních několika hodin v Budapešti a těšíme se na zítřek.
„Jó napot, köszönöm, viszontlátásra!“ zkouším své čerstvě nabyté znalosti maďarštiny na paní prodavačku při nákupu snídaně, leč nesetkávám se s nijak zvláštním obdivem. Zřejmě to ještě bude chtít doladit přízvuk. Příjemně slunečné dopoledne láká k procházce v parku na Markétině ostrově (Margitsziget), stejně tak i k rozjímání na nábřeží Dunaje u budovy maďarského parlamentu, na jehož prohlídku máme rezervované vstupenky. Prý se jedná o největší budovu svého druhu na světě. Každopádně působí velkolepě a to jak zvenku, tak i zevnitř, kde jsou v chodbách dlouhých jako pověstné maďarské kníry nataženy stovky metrů červených koberců, ozdobné sochy s erby významných panovníků, sloupy z červeného mramoru a pozlacené stěny i vysoké klenuté stropy. Vrcholem celé prohlídky je pak zasedací síň a sál s korunovačními klenoty, jež nespouští z očí čestná stráž s šavlí po boku. Po zhruba hodinu a půl trvající prohlídce přecházíme přes řetězový most střežený sochami lvů na druhý břeh řeky a obdivujeme monumentálnost parlamentu z druhé strany.
Je čas na rychlé občerstvení a tak usedáme ke stolku v Nagyi palacsintázója na kávu a palačinku. Poté již vstupujeme Vídeňskou bránou na budapešťské „Hradčany“, místo katedrály svatého Víta je tu Matyášův chrám, místo hradu pak… hotel Hilton? Hradní komplex byl výrazně poničen bombardováním za druhé světové války a tak v jeho části vyrostl novodobý palác v podobě hotelu Hilton. Pohled na něj z protějšího břehu je poněkud rozporuplný, přestože se snaží zapadnout a příliš na sebe neupozorňovat. Skvostný pohled na Dunaj a Pešť poskytuje zejména při zapadajícím slunci částečně novogotická, částečně novorománská stavba Halászbástya, v překladu Rybářská bašta. Samotný Budínský hrad se rozprostírá v jižním cípu ostrohu a jsou od něj též pěkné výhledy, které si užíváme již v pološeru. Mosty přes Dunaj i budovu parlamentu zvýrazňuje světlo pouličního osvětlení i nastavených reflektorů, podtrhující jejich významnost.
My však již v tuto chvíli nemyslíme na nic jiného než na večeři v nějaké útulné restauraci nabízející maďarské pokrmy a spěcháme proto zpátky do Pešti. Nacházíme zde hospůdku s příjemným prostředím i nabídkou maďarské kuchyně a tak není důvod váhat. Hovězí vývar s nudlemi, maďarský guláš a k tomu jedno točené Soproni, to udělá turistovi dobře v žaludku i na duši. S údivem sledujeme u vedlejšího stolu sedícího Asiata, který do sebe láduje již třetí porci guláše v rychlém sledu za sebou. Sotva dojí jeden talíř, už mu nesou další porci. Buďto trénuje na nějakou soutěž jedlíků nebo byl několik předchozích dní o hladu. Inu cestování může být pěkná řehole a kvůli obcházení všemožných památek se pak člověk často ani nestihne najíst.
Večer v Budapešti by byl ovšem neúplný bez návštěvy některého z ikonických ruin barů. A když už do ruin baru, tak proč ne rovnou do toho nejznámějšího, tedy Szimpla kert. Vybydlený bytový dům v ulici Kazinczy utca, který byl místo demolice přetvořen na prostor, který nabízí posezení a zábavu u piva i drinku v různorodém prostředí. Nachází se zde několik barů, hraje tu hudba či zde probíhá nějaká audiovizuální produkce, lidé si mohou vybrat zda chtějí posedět u klasického baru, v koutě vyzdobeném počítačovými sestavami z devadesátých let, na sedadle v trabantu nebo třeba s vodní dýmkou ve vaně (nenapuštěné). Večer je zde trochu přeplněno, hučí to tu jako ve včelím úle a z různobarevných žárovek přechází zrak, ale to vše jen dotváří jedinečnou atmosféru místa. Dáváme si lahvového Drehera a k tomu Rákocsyův plamen, či jak se ten sytě rudý drink jmenuje, a nasáváme nejen pivo, ale hlavně atmosféru přenášející člověka do zcela jiného světa.
I druhý den nám počasí přeje a při výšlapu na památný vrch Gellért (Gellért-hegy) nás oblažuje slunce svými paprsky. Vrch je pojmenován po Svatém Gellértovi, který se po smrti krále Štěpána nepohodl s jeho zástupci a byl během povstání napaden rozlíceným davem, vsazen do káry a shozen z hory. Sochu Svatého Gellérta je možné spatřit už z dálky, jakoby střežil tento kopec a kontroloval ty, kdož na něj přichází. Procházíme kolem Gellértovy sochy a stoupáme k citadele, před níž se tyčí čtrnáct metrů vysoká socha bohyně Niké na dvaceti-šestimetrovém podstavci. Citadela byla zbudována za revoluce proti Habsburkům v polovině 19. století coby opevnění naproti Budínskému hradnímu vrchu, socha Svobody pak byla vztyčena v roce 1947 na počest vítězství Rudé armády ve druhé světové válce. Vrch Gellért je však pro Budapešť historickým místem ještě z jednoho důvodu, jeho úpatí bylo totiž místem keltského osídlení již v prvním století před naším letopočtem. Těžko uvěřit, že v 18. století pokrývaly jeho svahy všudypřítomné vinice, jak zde muselo být krásně. Krásně je tu však i dnes a tak se nám z tohohle budapešťského „Petřína“ zpátky dolů do města ani příliš nechce.
Je však na čase konečně okusit ten pověstný pravý maďarský langoš. Do zlatova osmažená placka právě vytažená z kotle s bublajícím olejem, potřená kečupem a posypaná sýrem, tak to má být, je to pochoutka. Otíráme zamaštěná a kečupem obarvená ústa a spokojeni se vydáváme za dalším dnešním cílem.
Procházíme se po nekonečně dlouhé Andrássyho třídě až na Hősök tere (Náměstí hrdinů). Jedná se o prostranství se sochami velikánů maďarského národa, jemuž jeho kritikové vyčítají poněkud nacionalisticky kýčovité provedení. Za náměstím se rozprostírá park Városliget s novogotickým hradem Vajdahunyad a také s jedním z největších veřejných kluzišť v Evropě. Je zde možné bruslit i večer pod umělým osvětlením, nás však místo ledové plochy láká spíše relaxace a koupel v termálních bazénech Széchenyiho lázní. A nejedná se o ledajaké lázně, nýbrž o nejrozsáhlejší léčebné lázně v celé Evropě. Budova vystavěná v klasicistním stylu s novorenesančními prvky skýtá bezpočet bazénů a bazénků o různých teplotách, od těch pro čistokrevné otužilce, až po takové, v nichž by člověk během koupele snadno skončil jakožto ingredience silného vývaru, jen přisypat nudle a zeleninu. Kromě vnitřních bazénů a několika prostor k saunování je možné přejít i do venkovních bazénů, které jsou v zimě zahaleny do bílé mlhy tvořící se na rozhraní teplé termální vody v bazénech a studeného vzduchu nad nimi. A nebyli by to temperamentní Španělé, aby si ve vířivce uprostřed jednoho z bazénů neuspořádali improvizovanou jihoevropskou fiestu.
Náš lázeňský pobyt si užíváme až do zavíračky (cca ve 22 hodin), poté ještě prozkoumáváme zastávku Hősök tere na nejstarší lince budapešťského metra, pro níž se hodí spíše klasické české pojmenování „podzemka“. Nejedná se o žádnou velkolepou stanici hluboko pod zemí, nýbrž o skromné nástupiště těsně pod silnicí současného bulváru. Po několikahodinové koupeli a pocení se v saunách Széchenyiho lázní nás však dostihl pan hlad a tak nezbývá než přemýšlet, kde se v tuto pozdně večerní hodinu ještě najíme. Lukáš řeší tuto naléhavou situaci McDonaldem, já s Honzou se ubíráme do nedaleké prostorné jídelny oplývající kebaby, falafely a jinými blízkovýchodními specialitami a nebýt toho, že jsem se po kebabu nacpal také výborným salátem z nakládaných lilků, došlo by snad i na baklavu. Ke spánku uléháme až po půlnoci a pomalu začínáme myslet na zítřejší cestu domů.
Ráno se vydáváme na poslední procházku k parlamentu a následně usedáme ke snídani v příjemném podniku přiléhajícím k náměstí a parku Szabadság tér. Náležitě občerstveni vyrážíme na nákupy suvenýrů – bez pasty z pálivých papriček Erös Pista nemůžeme Maďarsko opustit a pak již na nástupiště nádraží Nyugati (Západní nádraží), které bylo postaveno společností Eiffel a otevřeno již v roce 1877. Odtud se již vezeme mezinárodním vlakem Metropolitan přes Visegrad, Nové Zámky a Bratislavu do Brna. Na informační ceduli v brněnské nádražní hale nacházíme spojení do Českých Budějovic a nic nenasvědčuje sebemenším komplikacím. Po odjezdu vlaku však začínají prosakovat informace o peklu na Vysočině, kde má zuřit liják jako v deštném pralese a vichr vyvracející stromy přes železniční trať. Jako by se nic moc nedělo, přijíždíme do stanice Jihlava. Vlak se skřípěním brzd zastavuje u peronu, aby se následně z amplionu rozeznělo hlášení, že z důvodu neprůjezdnosti trati zde vlak svou jízdu končí. Zůstáváme se spadlými čelistmi sedět ve vlakovém kupé a přemýšlíme, co budeme dělat.
Nádražní budova se před půlnocí zavírá a my nevíme, kde si budeme narychlo shánět nocleh. Naštěstí pro nás vyráží záchranné vozidlo z jihu Čech a tak si krátíme čekání pozorováním naskakujících minut ve zpoždění vlaků na informační ceduli. Záchrana nakonec dorazila a přestože se již blíží půlnoc a před námi je ještě dlouhá cesta domů, jsme rádi, že opouštíme Jihlavu. Po tomto zážitku si říkáme, že na nějaké další cestování nemáme v nejbližší době chuť. Kdybychom jen tušili, že se v několika následujících měsících nepodíváme ani do hospody, natož do zahraničí, a na Budapešť (i na Jihlavu) budeme ještě dlouho vzpomínat, jako na dávnou cestu za exotikou.
