Naše letadlo dosedá s posledními paprsky slunce, zvýrazňujícími žlutohnědé až načervenalé barvy skal a písku, na přistávací dráhu Queen Alia International Airport poblíž Ammánu. Tak jsme tady, poprvé mimo Evropu, poprvé na Blízkém východě. Nejedná se o žádnou turisty nepolíbenou zemi, ale přesto je to určitý krok do neznáma, kde věci fungují poněkud jinak, než na co je zhýčkaný Středoevropan zvyklý.
Znuděný celník, který se pompézně láduje pistáciemi, si důležitě prohlíží pas, po chvíli ho orazítkuje a beze slova odhodí na pultík mým směrem. To je všechno nebo mě čeká ještě nějaká kontrola? Nejistě zamumlám šukran a odcházím. To nebylo zrovna nejsrdečnější uvítání. Půjčení auta proběhlo snadno a rychle, ze zamluvené varianty Peugeot 206 a podobné se vyklube Chevrolet Aveo s automatickou převodovkou. Začíná se smrákat a my vyrážíme směr Madaba, což je docela významné město asi 30 kilometrů od Ammánu, kde se historie osídlení píše už od doby bronzové a kde žije poměrně početná komunita křesťanů. Předměstí nám trochu nahání strach, je již tma, potulují se tu muži oblečení v tradičních muslimských hnědých hábitech, ženy zahalené od hlavy k patě v černých nikábech, obchody jsou buďto zavřené nebo příliš nelákají k návštěvě a my nevíme, co si o tom máme vlastně myslet. Je vůbec bezpečné vystupovat z auta? Jak to tu těch dalších deset dní přežijeme vážně nevím.
Madaba
Vystupujeme až v centru Madaby a míříme ke kostelu, kde máme sraz s naší hostitelkou. Jsou tu ovšem dva a tak trochu váháme, který bude ten pravý. Cestou míjíme stylový shisha bar, ale hlad je silnější, než vůně tabáku linoucí se na ulici, začínáme se tedy shánět po nějakém jídle. Okénko s kebabem hned naproti kostelu se jeví jako výborné strategické místo a tak si objednáváme dvakrát kebab v pita chlebu. Mezitím končí mše, před kostelem zůstávají dvě ženy, z nichž jedna by pravděpodobně mohla být naše hostitelka Sandy. Jdeme se seznámit, stále jsme ovšem nedostali náš kebab, zatímco další a další lidé si odnášejí svou večeři. Asi na nás zapomněli. Do celé věci se tak musí vložit Sandy spolu se svou matkou. V okénku panuje drobný chaos, ale po chvilce se vše vysvětluje – kebabář je dnes poprvé v nové práci a ještě to nemá dokonale zmáknuté, ale nakonec i my dostáváme svou objednávku. Chutná výborně.
Patrový dům se zahradou a Mercedes v garáži, přestože je datem výroby asi tak z roku 1980, svědčí o tom, že jsme se dostali do bohatší rodiny. Sandy nám však následující den u snídaně vypráví, že její rodina jsou uprchlíci z Palestiny a když přišli před lety do Jordánska, neměli téměř nic. Sandy žila nějaký čas ve Švédsku a po svém návratu domů se rozhodla pronajímat přízemí rodinného domu přes Airbnb turistům. Máme k dispozici byt v suterénu, s kuchyňkou, obývacím pokojem s televizí, koupelnou a ložnicí. Rozhodně si nemůžeme stěžovat na nedostatek komfortu.
Je 5 hodin ráno, když nás probouzí neuvěřitelně hlasité zvuky z ulice. Alláhu akbar, Alláhu akbar! zní z amplionů, k tomu se přidává troubení aut. A je to tady, říkáme si, začíná svatá válka. A člověk by tak rád ještě spal. Ale copak to jde v tomhle kraválu. Čekáme, kdy začnou vybuchovat bomby a ozývat se výstřely z kulometů. Bylo to však jen ranní svolávání k modlitbě a tak opět upadáme do slastného spánku. Ráno nás čeká překvapení v podobě velkolepé snídaně: pita chléb, domácí hummus, falafel, jogurt, vajíčka, sýr, zelenina, olivy a feferonky z vlastní zahrady. Báječné! Po vydatné snídani vyrážíme z Madaby na náš první výlet. Zastavujeme na Mount Nebo, hora, ze které shlížel Mojžíš na svatou zemi. Výhled na proláklinu Mrtvého moře, jehož hladina je 400 m pod úrovní hladiny světového oceánu, je impozantní, kromě toho jsou zde k vidění starověké mozaiky a další archeologické nálezy.
V našem putování biblickou krajinou poté pokračujeme do Betánie (Bethany beyond the Jordan). Jedná se o síť kostelů na izraelském i jordánském břehu řeky Jordán a také o místo, kde byl podle Bible pokřtěn Ježíš Kristus. Navigováni mobilem dorážíme k budce se závorou, před kterou stojí voják vyzbrojený samopalem. Vytahujeme své Jordan Passy, tedy víza a zároveň vstupenky na nejznámější jordánské památky, ale vojákovo kroucení hlavou nám naznačuje, že to nebude jen tak. Musíme se vrátit na parkoviště k infocentru a odtud nás do střežené hraniční oblasti odveze obstarožní minibus. Alespoň na nás zbyla místa hned vedle řidiče, která jsou sice méně pohodlná, zato je odtud lepší výhled. K samotné řece se sestupuje po dřevěném molu, které úplně nenavozuje atmosféru z biblických časů, navíc nám za zády stojí další ozbrojený muž v maskáčích. Přesto, když smočíme chodidla ve vodě, je to pro nás magický zážitek.
Po návratu do Madaby se vydáváme obstarat si potravu – kupujeme pita chléb, konzervy hummusu a ve speciálním alcohol shopu pro nemuslimy dokonce místní pivo značky Petra s obsahem alkoholu 10 procent, které chutná jako nějaký levný patok smíchaný s vodkou. Během naší studené večeře, neboť na teplou stejně není po celém dni stráveném pod žhnoucím sluncem chuť, se opět začíná stupňovat troubení projíždějících automobilů a chrčící ampliony předznamenávají začátek hlášení místního rozhlasu. Alláhu akbar, Alláhu akbar prozpěvuje muezzin svolávající věřící k modlitbě. Po chvíli už to přestává znít tak výhružně a když se k prvnímu přidá i muezzin ze sousední mešity, je z toho nakonec libozvučný pěvecký koncert.
Mohlo by se zdát, že jsme toho hned první den zažili až až, čeká nás ovšem ještě jeden velký zážitek. 40 JOD (jordánských dinárů) za vykoupání se v Mrtvém moři za plotem hotelového komplexu se nám nezdá jako to pravé ořechové. Zastavujeme tedy u silnice, kde mají dva chlápci stánek a u svodidel přivázaného velblouda. Parkování 2 JOD, koupání možné, sprcha po koupeli 2 JOD. Rozhodnuto, jdeme do toho. Scházíme vyšlapanou pěšinou k „pláži“ (ve skutečnosti se jedná o solnou krustu s velice ostrými krystalky soli, která se bosýma nohama nedá přejít), odstrojujeme se do plavek a hurá zaplavat si v osvěžující vodě. No… plácáme se v tekutině, která svou konzistencí připomíná spíše olej. Po přetočení na břicho vystřelí sedací partie a nohy okamžitě vzhůru, takže jediná bezpečná pozice je v polosedu na zádech a pádlovat rukama. Z vody vylézáme řádně prosoleni a umaštěni a tak původně odmítaná sprcha přijde vhod. Sáčkový čaj do kelímku za 2 JOD je dobrý tak akorát na opaření, a když je do té doby relativně spokojený velbloud pořádně zbičován jen pro to, že si ho pár právě příchozích turistů chce vyfotit, přičemž velbloud ne a ne pózovat ve správné pozici, nastává náš čas k odjezdu.
Welcome to Jordan
Třetí den v Jordánsku a ještě ani jedno tradiční uvítání, které nás mělo doprovázet na každém kroku. Asi děláme něco špatně. Opouštíme Madabu a míříme do Wádí Mujib. U domku vedle silnice postává velbloud, takže je jasné, že musíme zastavit a jít ho pozdravit. Ale takový velbloud u domku pravděpodobně vždycky někomu patří. Vstříc nám vychází zahalená žena, mluví na nás arabsky, nerozumíme, snažíme se usmívat. To bude průser. Pokus o obtěžování cizího velblouda a ještě se vybavovat s cizí ženou! Marhaba, dobrý den, zkoušíme být alespoň slušní. Je to podobné jako Madaba, takže nebylo zase tak těžké si to zapamatovat. Paní na nás stále něco mluví, pak vytahuje z kapsy čtyři vajíčka. Pokýveme hlavou, děkujeme, šukram. Jsme na odchodu, když si uvědomíme, že bychom jí měli možná zaplatit. Máš nějaký drobný? 5 dinárů. Paní si bere peníze, stále mluví a mává směrem k domku, ať jdeme za ní. Nabízí nám čaj, s díky odmítáme, tak alespoň vodu z pet lahve, raději už bychom jeli… Drobný. Kolik je vlastně těch 5 dinárů na naše? Cože? Přes 150 korun? Tak to byly nejdražší vajíčka, která jsem si v životě koupil. Alespoň, že byly zaručeně bio a vyvázli jsme bez trestního řízení.
Wádí Mujib, kaňon vyhloubený řekou ve skále, který je možné obdivovat a procházet několika turistickými trasami, některé jsou přístupné pouze s průvodcem, některé bez průvodce, kaňonem lze také projít po uzpůsobené trase zajištěné lany, se skalními skluzavkami a seskoky v místech, kde má řeka větší hloubku. To se lze dočíst na trip advisoru, ovšem realita je taková, že je zpřístupněná pouze hlavní trasa kaňonem, nutno říct, že ta nejlepší canyoningová pasáž, přičemž ostatní jsou z bezpečnostních důvodů uzavřeny. To znamená, že se je nikomu nechce udržovat, líní provozovatelé si raději sedí v infocentru, kde si nechají zaplatit, vydají vám vestu a dál si dělejte co chcete. My jsme si to užili a to dokonce dokonce dvakrát, protože jsme se brodili proti proudu pro ztracenou kšiltovku, zakoupenou na tržnici za 2 JOD, což už ode dneška víme, že jsou slušné peníze.
Zastavujeme na nákup ve městečku Rashadiyah na King´s Highway. Prodavač odtrhne oči od televize, kde běží něco ve stylu bollywoodského velkofilmu a latinskoamerické telenovely, zkoukne obsah nákupu – masová konzerva, fazole, cibule, 2 rajčata, 2 okurky, chvíli se zamyslí a ukáže 3 prsty. Místní by to měli možná za polovic, ale oproti rannímu nákupu vajíček se nám to jeví jako dost dobrá cena. S prodavačem jsou v obchodě ještě dva další muži, pokuřují vodní dýmku. Koukáme na ně, oni na nás, ukazujeme na dýmku a se vztyčeným palce se ptáme, zda je dobrá. Pokyvují hlavou a vybízejí nás, ať se k nim přidáme.
Již za soumraku přijíždíme do Al Nawatef Campu nedaleko přírodní rezervace Dana. Hello. Welcome to Jordan, vítá nás dredatý správce kempu. Tak konečně to pravé, srdečné jordánské uvítání. Ubytuje nás v jednoduché chatce připomínající skautský tábor, poté povečeříme spolu s dotěrnými potulnými kočkami a uleháme ke spánku, z něhož nás probouzí správcovo melodičné jódlování Welcome to Joooordan, rozléhající se po kempu ještě dlouho do noci.
Dopoledne dalšího dne se stěhujeme do stanu. Ukázalo se totiž, že jsem nám zamluvil tu nejlevnější možnou variantu ubytování. Na spaní v chatičce, která je místo nás obsazena movitějšími hosty, tedy nemáme nárok. Po snídani vyrážíme do vesnice Dana, odkud vede White Dome Trail. Nabízí procházku přírodní rezervací mezi skalními útvary i úžasné výhledy. Zdejší krajina si v ničem nezadá s americkým Grand Canyonem. Míjíme pár turistů s průvodcem, kocháme se výhledy a připadáme si jako na divokém západě. A to jsme na Blízkém východě. Okolo poledního dorazíme do Rummana Camp, který je výchozím bodem pro Rummana Mountain Trail, posvačíme a rozhodujeme se projít si ještě tento trek. Zabere nám asi hodinu času a poté se již vydáváme zpátky do Dany. Po necelých dvou kilometrech je nedaleko cesty malá jeskyně, ve které se na chvíli schováme před horkem a slunečními paprsky. V tom slyšíme volání přicházející od pána stojícího na cestě. Mává na nás, abychom šli k němu. Nechce se nám vracet a tak jen gestikulujeme, že míříme opačným směrem. Pána to ovšem neuspokojilo a viditelně ztěžka se k nám rozeběhl. Co nám může chtít? Zhluboka oddychujíc, bije se do hrudníku a ukazuje na logo gazely na své košili. Prý je strážcem rezervace, jejíž pravidla jsme porušili. Dál prý jít nemůžeme, musíme se vrátit do kempu za jeho nadřízeným. Do rezervace je povolen vstup pouze s průvodcem, povídá, Jordan Pass nám tu není nic platný a ještě nám hrozí pokuta. V Daně jsme se o něčem takovém nedozvěděli ani na informační tabuli, ani od místního prodavače. Vzhledem k polehčujícím okolnostem – naší omluvě a dušování, že my v České republice taky máme rádi přírodu, jsme nakonec vyvázli bez pokuty a k tomu jsme byli pohoštěni slazeným čajem. Následně nás ranger odvezl na parkoviště za bránu rezervace. Odtud můžeme jít do Dany, ale mimo území rezervace. V Daně ještě zvládneme narušit zahánění stáda koz, za což si od pastevce vysloužíme nevraživý pohled. To je tedy den. V Al Nawatef Campu našemu příběhu s Gazela Rangerem nikdo nevěří, dostáváme ale alespoň večeři zdarma. Welcome to Jordan.
Pouští
Po dopoledním povalování se před naším teepee, se vydáváme opět na cestu. Před námi je přesun do Wádí Musa, městečka, které je výchozím bodem pro návštěvu jordánského turistického trháku číslo jedna, skalního města Petra. Cestou navštěvujeme jeden z četných křižáckých hradů, které tu zůstaly po středověkých křižáckých výpravách. Jedná se o poměrně zachovalý hrad Shaubak, známý také jako Krak de Montréal. Slunce praží o sto šest a tak skupinku cyklistů, kteří se sem vydali v pravé poledne, považujeme za hotové blázny. U vstupu do hradu se dozvídáme od místního průvodce, že nedlouho před námi dorazili také nějací Češi. Hradní prostory jsou však docela rozsáhlé a tak na krajany nenarazíme, místo toho šmejdíme v bývalých komnatách, obdivujeme dovednosti dávných stavitelů a při té příležitosti objevujeme skupinku místních údržbářů hradu, toho času odpočívajících ve stínu. Následuje pozvání na čaj a cigaretu. Cigareta bez filtru je pro všudypřítomným pískem zanesené plíce jako sůl nasypaná do rány, čaj je přeslazený jak román od Rosamunde Pilcher. Mladíci, se kterými se bavíme, jelikož umí celkem plynně tři slova anglicky, se s námi loučí s tím, že musí odjet za prací ještě na jiné místo a my tak zůstáváme sami se starším pánem oděným v beduínském stylu, který neumí anglicky vůbec nic. Konverzaci s ním to však v žádném případě neubírá na kvalitě, ba naopak. My na něj mluvíme anglicky a česky, usmíváme se, on se také usmívá a na oplátku na nás mluví zase arabsky, možná ještě s nějakým místním dialektem. Na displeji telefonu ještě ukazujeme fotky evropské krajiny, zelené kopce, řeky a jezera, zasněžené vrcholky hor, pán uznale pokyvuje hlavou, ale kdoví, zda věří, že něco takového skutečně existuje.
Odpoledne přijíždíme do Wadi Musa. Projíždějící zájezdní autobusy a koncentrace cizinců dávají tušit, že jsme dorazili na hlavní turistický tahák v Jordánsku. Starověké město Petra, po dlouhá staletí ukryté ve skalách, zaváté pískem a znovuobjevené až na počátku 19. století, místo, kam se Indiana Jones vydal hledat svatý grál. Návštěvu samotné Petry si plánujeme až na další den, k večeru se jedeme podívat na trochu méně navštěvovanou Malou Petru (Little Petra). I přesto, že není tak impozantní jako její větší sestra, nepřestávala nás krása skal a do nich vytesaných obydlí udivovat. Místní „Prachovky“ jsme tak opouštěli až se setměním a mezi posledními.
Petra
Ráno vstáváme s hlasem muezzina. Hlásá, že modlitba je lepší než spánek. No nevím, ale tentokrát se nedá nic dělat, rychlý čaj a jdeme. Chceme být za rozbřesku u „Pokladnice“. Světoznámý pohled na skalní chrám, který se návštěvníkovi naskytne poté, co se soutěska rozestoupí a člověk vstoupí do samotného centra Petry. Nejsme sami, kdo si chce vychutnat příchod bez davů turistů, ale je to stále mnohonásobně lepší než v nejexponovanějších hodinách, kdy úzkou soutěskou proudí skupinky turistů vyzbrojených obrovskými objektivy a projíždí tudy jedna drožka za druhou. Trochu nás překvapilo, že nás u vstupu nikdo nekontroluje. Je však nutno říct, že jsme tak trochu neoficiálně hlavní vstup obešli. Každopádně, máme tak jako tak Jordan Passy (nezaměňovat se stejně znějícím, naším panem prezidentem velmi oblíbeným anglickým slovíčkem, ovšem poněkud jiného významu), které nám vstup umožňují. Po ránu je ještě celkem chladno, než opět písek naakumuluje teplo vyzařované sluncem a udělá se nesnesitelné vedro. Přidáváme do kroku, za námi je slyšet skupinka lidí mířících za stejným cílem, občas nás i někdo předejde. Soutěska se klikatí, její monumentální stěny dávají možnost pozorovat jednotlivé usazené vrstvy písku v různých barevných odstínech, zužuje se ještě víc až do úzkého tunelu, na jehož konci lze podle pronikajícího denního světla tušit údolí. Jsme tu. Soutěska se rozestupuje, vidíme do skály vytesané sloupy a schodiště. Ne že bychom jeli do Jordánska jen kvůli Petře, ale nutno říct, že nebyla zvolena jedním ze sedmi novodobých divů světa náhodou.
Fotografii s „Pokladnicí“ z placené vyhlídky oželíme a tak se drápeme boční cestou na vyhlídku výše ve skalách, kde si můžeme spolu s pár dalšími odvážlivci, kteří se tam vyškrábali, dát svačinu a nerušeně se kochat výhledem. Nejsme si zcela jistí, zda se můžeme vydávat po bočních cestách bez průvodce, přeci jen už máme za sebou jednu nemilou zkušenost, ale riskneme to. Cesta vede po nekonečných schodech nahoru, míjí nás jezdec na oslíkovi, oslík funí, ale statečně stoupá vzhůru. Nikdo nás nekontroluje ani nezastavuje. Stánkaři s čajem a suvenýry mají ještě zavřeno a tak je tu klid. A výhled, ten rozhodně stojí za tu námahu.
Když sestoupíme zpět dolů, slunce už pořádně připaluje a cestičky jsou již plné turistů. Uchýlíme se do stinného obchůdku s občerstvením. Na standardní nákup za 3 JOD tady můžeme zapomenout, přeci jen tu musíme počítat s turistickou přirážkou. Za pet lahev s vodu a plechovku limonády platíme 4 JOD a můžeme být rádi. Oběd v turistické restauraci vynecháváme, procházíme centrální část Petry, Kolonádní ulicí s ruinami divadla a dalšími monumentálními stavbami a vydáváme se na cestu do skal vedoucí několik kilometrů k dalšímu taháku Petry, ke „Klášteru“. Jedná se vlastně o skalní hrobku, svým vzhledem podobnou Pokladnici, která je na konci celého údolí. Tady už je provoz docela hustý, lidé ztěžka pochodují vzhůru, někteří se nechávají vyvézt nahoru na oslících, kteří jsou rázně popoháněni svými pány, okolo jsou stánkaři se suvenýry. Nože, beduínské šátky, oblečení, pohlednice, občerstvení, mají tu všechno a někteří jsou dost neodbytní. Hlavně asijští turisté mají problém se jich zbavit a tak jim cpou své peníze, jen aby jim dali pokoj. Vzpomínáme na mladíka, který nás zval předchozího dne na tradiční večeři v beduínském stanu před vstupem do Malé Petry, jenž si postěžoval na dnešní těžkou dobu, kdy lidé používají GPS ve svých telefonech namísto místních průvodců a vyspí se raději v hotelu než u jeho bratrů ve stanovém městečku. Jeho slova „Business is business, my friend“ tady platí více, než kde jinde. Kupujeme pouze tři pohlednice za akční cenu a plazíme se dál ke Klášteru. Tady už neodoláme a dopřejeme si posezení ve stínu s výhledem na Klášter, pojídáme sendvič a podřimujeme.
Cesta dolů je stejná, jen v bleděmodrém, začínáme být po náročném dni utahaní a proto postupujeme zvolna k východu. Zastavujeme jen u amfiteátru, kde si chceme na chvilku sednout, když v tom přiběhne malá holka, oblečená jako kluk, a nabízí nám pohlednice. Odmítáme, ale nenechá se odradit, běhá kolem nás, šplhá a skáče po zdech divadla jako zkušená parkuristka. Za nedlouho se připojí i její starší bratři, jež zajímají jednak moje sluneční brýle, tak Pavlův rádoby beduínský šátek neodporně omotaný kolem hlavy, ve skutečnosti turecký šátek do lázní. Chala, jak se nám ta holka představila, mezitím pokřikuje na svého brášku „Jarek, Jarek“ a nabádá nás, ať se přidáme. Chceme na Jarka zapůsobit a tak na něj z plna hrdla voláme jeho jménem, ale starší bratři nás krotí, ať s tím přestaneme. Pravý význam se dozvídáme až později a je nám jasné, že Jarek se určitě nejmenoval Jarek. Můžeme být rádi, že jsme nedostali přinejlepším pokutu od turistické policie za mravní ohrožování mládeže.
Rum a vádí k tomu
Dopoledne dalšího dne zacházíme do pekárny, kde to krásně voní čerstvým pečivem – sladké, slané, vše zde láká ke koupi. Pekaři vyrábí jeden pita chléb za druhým a my poznáváme, že chuť čerstvého se nedá s chutí toho baleného vůbec srovnávat. K tomu si kupujeme ještě pár drobností, sladkou baklavu a jakési sýrové bochánky. Většinu ochutnáváme rovnou na chodníku před vchodem. Původní plán navštívit ještě informační centrum a muzeum o historii Petry bere za své, neboť si únava z předchozích dní vybírá svou daň a léčení úpalu, dehydratace a střevních potíží pomocí slazené limonády a čokoládových sušenek zatím nepřineslo kýžené výsledky.
Wadi Musa opouštíme okolo poledního a jedeme dále na jih do vesnice Rum (dle nařízení evropské komise tedy „Tuzemák“). Popíjení lihoviny nás tam však nečeká a to ani z třtiny, ani z brambor. Jedná se o výchozí místo do údajně nejčervenější pouště na světě – Wadi Rum, kde máme domluvené přespání v beduínských stanech. Čeká nás tedy opět pobyt na skautském táboře. Jedná se o chráněné území a bez zamluveného ubytování nebo bez průvodce vás tam nepustí. Ono taky, co by tam kdo bez pořádného 4×4 jeepu nebo 4×4 velblouda dělal. Přes drobné problémy s jordánským operátorem mobilní sítě se na parkovišti shledáváme se Sultánem, mladším bratrem Mohameda (tak je to tady běžné) – našimi hostiteli. Nejprve jsme pozvání na čaj v jejich domě, poté opět nasedáme na korbu pickupu a vyjíždíme z vesnice přímo do pouště. Zakoušíme pocity Rallye Paříž – Dakar, předjíždíme karavanu velbloudů a ocitáme se kdesi na Marsu. Míjíme několik kempů až konečně odbočíme k řadě stanů pod velkou červenohnědou skálou. Zjišťujeme, že tu budeme až na egyptského kuchaře úplně sami. Paráda. Vydáváme se prozkoumávat poušť a skály poblíž, pozorujeme ruch, který v údolí panuje – džípy, velbloudi, zdá se nám to nebo vjel do pouště dokonce autobus? Až po západu slunce sestupujeme zpět do kempu, kde už nás vyhlížejí Sultán s Mohamedem a volají nás k večeři. Přestože jsme si ji neobjednali, máme na výběr hned z několika pokrmů – hummus, pita chléb, rýže, brambory s masem a zeleninou. Takhle dobře jsme se za celou dobu v Jordánsku snad ještě nenajedli. Sultán s Mohamedem se po večeři rozloučili a odjeli na noc do vesnice, zůstali jsme tak sami s kuchařem. Ten se však brzy odebral do svého stanu, zatímco my jsme ještě dlouho rozjímali pod hvězdnou oblohou.
U Rudého moře
Po snídani si opět roztáhneme hrudní košíčky inhalováním výfukových plynů na korbě pickupu během odvozu zpátky na parkoviště ve Wadi Rum village. Není proč se tu dále zdržovat a tak se hned vydáváme po Desert Highway směrem k Rudému moři do přístavního města Akaba. Cestou míjíme hloučky velbloudů spásající políčka pokrytá navátými igelity a dalšími plastovými obaly, a také stopaře. Je sám a my jsme dva, navíc je to podle vzhledu Egypťan a ti jsou přátelští, takže bez většího váhání zastavujeme. Pán se ptá „Akaba?“, přikyvujeme a tak je rozhodnuto o tom, že pojede s námi. Celou cestu nic neříká a tak mu darujeme alespoň pravou českou Horalku, kterými se Pavel pro tyto případy předzásobil. Dosud je všechny děti, kterým jsme je nabízeli, odmítly, některé nám při té příležitosti navíc poděkovaly kopancem či úderem holí do auta. Asi vědí, že od cizích, a ještě k tomu bezvěrců, se sladkosti brát nemají. Pan Egypťan nemá na výběr a do Horalky se zakusuje s takovou vervou, až z ní odlétávají kousky oplatky a čokolády na sedačku. Za ten bordel nás v půjčovně nepochválí, říkáme si. Akaba má status zvláštní ekonomické zóny, kam jezdí movitější Jordánci na dovolenou a na nákupy. Přes záliv město těsně sousedí s izraelským Eilatem a není to odsud daleko ani do Saudské Arábie. I proto jsou podél silnice rozesety check-pointy s policejními hlídkami. Mladí Italové nám před několika dny vyprávěli, že je cestou kontrolovali hned několikrát, takže by byl zázrak, kdyby nás to minulo. Značky vybízející ke zpomalení, budka a před ní ozbrojení policisté. Zastavujeme, zdravíme Salam alejkum. Ptají se nás odkud jsme a kam jedeme. Czech Republic, Akaba. Pokynou rukou, že můžeme jet, a tak pokračujeme. Na pana Egypťana jsme úplně zapomněli. Buďto jsou jordánští policisté obeznámeni s tím, že v Česku běžně připadá na dva Čechy jeden Egypťan, anebo je prostě nějaký Egypťan sem nebo tam nezajímá. Každopádně jsme projeli. Na předměstí Akaby pronese pan Egypťan „šukran“ a jíme se madla od dveří. Ještě, že máme bezpečnostní zámky proti zlodějům, jinak by snad vyskočil za jízdy. Zastavujeme mu tedy a loučíme se. Tak to bychom měli – stopaře jsme vysadili bez újmy své a snad i jeho.
Už podle reklamních bilboardů na McDonald je zřejmé, že Aqaba se od ostatních měst v Jordánsku v mnohém liší. Na pláži hraje hudba, obchází tu prodejci s drinky a jiným občerstvením a celé rodiny se koupou v moři – i když i muži často i s oblečením, o ženách nemluvě. Náš pokoj v nejlevnějším hotelu na dohled od pláže byl přichystán poněkud ve spěchu, koupelna je ještě zatopená vodou po úklidu wapkou, opadané dlaždičky, trubky vyčuhující ze zdi, propálené povlečení od cigaret. To nevypadá na dovolenou jako z pohádek Tisíců a jedné noci. Jdeme se raději projít do města a najít poštu, abychom mohli odeslat pohledy koupené v Petře. Ovšem najít poštu se zdá být tvrdým oříškem. Budova, kde se má pošta nacházet, je v rekonstrukci. Šipky doplněné arabským textem směřují po schodech nahoru, ale vedou pouze na střechu budovy, která je zaplněná nejrůznějším haraburdím. Tady zřejmě pošta nebude. Obcházíme budovu z druhé strany. Zde se nachází vstup do kancelářských prostor, ale po poštovních přepážkách ani památky. Jediné otevřené dveře jsou ty s logem kukuřičného klasu. Asi ministerstvo zemědělství, tak se alespoň zeptáme… Cože? This is post office? – Yes, post office here. Pán vytáhne ze zásuvky u stolu razítko a ptá se co potřebujeme. Tak tady by člověk poštu nečekal. Známka do Evropy za necelý 1 JOD, to je až podezřele levné. Pán naše pohlednice obřadně orazítkuje, založí je na hromádku, načež razítko opět uschová do šuplíku. Hotovo. Tak snad dojdou.
Procházíme tržnicí, restaurace lákají svou nabídkou na čerstvé ryby, plody moře a další delikatesy, hlad ale příliš nemáme. Před jedním z obchůdků sedí v plážovém lehátku pán oblečený v beduínském stylu, s tradičním červenobílým šátkem na hlavě. Popíjí čaj, ale když si všimne našeho zájmu o jeho oděv, potažmo jeho zboží, je na nohou rychleji, než bys řekl velbloud a ihned nás zve do svého krámku. Vejdete jako turisté, odcházet budete jako opravdoví beduíni, slibuje. Vybíráme si dva pěkně vyšívané šátky, načež Pavel, jakožto již poměrně zkušený orientální obchodník usmlouvá zvýhodněnou cenu. Když se pan beduín navíc domákne odkud že to pocházíme, na rozloučenou nám z plna hrdla zapěje Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli, veze samý ožralý…
Při večerní procházce po nábřežní promenádě se nám dostává ještě jednoho příjemného setkání. Dáváme se do řeči s postarším mužem, který si vyjel do Akaby s manželkou a dětmi na dovolenou. Dělí se s námi o sáček s burskými oříšky a zajímá ho naše cesta. Jak to, že jste v Akabě, když jste ještě nebyli v Jerashi? Jerash (Džaraš) je starověké město na severu Jordánska založené Alexandrem Velikým, zahrnující pozůstatky staveb z římské éry a jedná se o druhou nejvýznamnější pamětihodnost celého Jordánska. Navíc je to mužovo rodné město. Tam se prý rozhodně musíme podívat… Abychom nebyli za nevychovance a zároveň oslnili svými pokroky ve znalosti arabštiny, představujeme se mu. Es mi Pavel, es mi Jakub. Přestože je na tom Pavel po jazykové stránce lépe, já mám skrytý trumf v rukávu o kterém ani nevím. Jakub? To je přece arabské jméno. Jakub je ochránce samotného proroka Mohameda, božího posla a zakladatele islámu. Hmm, já jsem tady někdo, dmu se rázem pýchou. To se může hodit.
Zpátky na sever
Ráno nevěřím svým uším, když slyším zřetelné bubnování kapek deště o parapet. Obloha je potažená mraky, Jordánci v takovém nečasu zůstávají raději zalezlí doma. Je čas na koupel v Rudém moři. Pláž liduprázdná, jen jeden odvážlivec s obavami a pochyby sleduje Pavla nořícího se do vody. Po zjištění, že je možné se i v takhle nevlídném počasí koupat, se odhodlá ho následovat. Po ranním osvěžení se vydáváme na projížďku podél pobřeží až téměř k hranici se Saudskou Arábií a přemýšlíme, jaké by to asi bylo cestovat dál na jih, přes poušť Arabského poloostrova, k posvátným městům Medině a Mekkce… My se však otáčíme a začínáme se po King´s Road vracet zase na sever. S ubývajícími mraky a stoupající teplotou se stává cesta únavnou, jedeme však téměř bez zastávek, snad jen kromě zastávky na tankování. Obsluha čerpací stanice nemůže uvěřit tomu, že si žádáme natankovat dražší palivo, namísto standardního Petrolu 90 dokonce rovnou Petrol 98. Že Petrol 90 moc kouří? To snad nemůže být pravda, vždyť tu na něj jezdí všichni… No právě.
Hledáme náš hostel ve městě Kerak. Už poněkolikáté obcházíme ten samý blok budov, ale kde nic, tu nic. Přesto by tu podle gps souřadnic měl být. Stojí tu však jen budova, u které člověk nepozná, zda ještě nebyla dostavěna, anebo byla postavena už tak dávno, že by snesla významnější rekonstrukci. Už už se chystáme vlézt dovnitř a poptat se, ale po ulici pobíhající děti na nás mávají a volají, ať jim prý nelezeme domů. Necháme se od nich nasměrovat ke správné budově hostelu, nutno říct, že na jordánské poměry o poznání reprezentativnější. Horalky už nenabízíme, ale ptáme se alespoň, jak se děti jmenují a na oplátku se jim také představujeme. Pavel je svým jménem příliš nezaujal, ale když zjistily, že jejich ulici navštívil samotný ochránce proroka Mohameda, jejich úžas byl nefalšovaný.
Poté, co se ubytujeme, vydáváme se na prohlídku hradu Kerak (Krak des Moabites), křižáckého hradu z 12. století, který dobyl roku 1189 samotný Saladin. U vstupu procházíme jakousi unimobuňkou, ve které se nachází takových šest mužů v uniformě, z nichž každý má svůj úkol. První z nich nás pozdraví a požádá o Jordan pass, druhý ho zkontroluje, třetí se nás zeptá odkud jsme, čtvrtý pokyne směrem k bezpečnostnímu rámu a naznačí, že jím máme projít, pátý a šestý sedí na židlích u bezpečnostního rámu. Mám si sundat opasek a vyndat z kapsy peněženku? – Není třeba, jen běžte. Bezpečnostní rám ani nepípne, ba ani nezabliká. Jak by také mohl, když kabely vedoucí z něj jsou úhledně smotané vedle, aniž by pokračovaly k elektrické zásuvce. Před východem z unimobuňky pak postává další skupinka dobře naladěných uniformovaných mužů, připravených nejspíš k vystřídání těch uvnitř, kdyby náhodou již nezvládaly nápor davů turistů, k jejichž spočítání nám stačily prsty na rukou. Tomu se říká bezpečnost a podpora zaměstnanosti na jordánský způsob.
Po prohlídce hradu nám vyhládlo a tak jsme se začali shánět po něčem k snědku. Do oka nám padla restaurace U tří králů. Restaurace je možná poněkud ambiciózní slovo, ale měli tu stoly, židle a jídelní lístek. Ujal se nás nejspíše první z oněch tří králů, postarší chlapík, sedící u jednoho ze stolů zahloubán do nějakých účtů rozprostřených po stole. Usadil nás, představil nám jídelní lístek psaný v arabštině a nechal nás vybírat. Jelikož mé trávicí ústrojí stále nebylo ve stoprocentní formě, řekl jsem si, že nebudu příliš experimentovat a dám si tedy pečené kuře a hranolky. Pavel chtěl oproti mě zabrousit do nejistějších vod jordánské kuchyně a že si tedy vybere nějakou místní specialitu. Od toho byl však panem králem vcelku snadno odrazen, když mu bylo řečeno, že volbou pečeného kuřete udělá lépe, navíc když už se bude péct kuře, tak bude lepší upéct rovnou dvě porce a navíc nám ještě udělá výhodnou cenu. Inu, obchodník k pohledání. Po několika desítkách minut rozjímání a pozorování klidu panujícího před vstupem do hradu, se z nitra restaurace vynořil druhý z králů, v ruce příbory a dva talíře s jídlem. První z králů už seděl opět zabrán do účetnictví. Co by také v podniku o dvou hostech mohl jiného dělat, než alespoň předstírat, že má plno práce. Druhý z králů nám položil talíře na stůl a opět se ztratil v útrobách restaurace. Třetího krále jsme nezahlédli, zřejmě mu tímto kuchařským majstrštykem skončila směna. Naservírovaný pokrm by se dal ohodnotit kulinářskou terminologií jako neurazí nenadchne, přičemž by mohl směle konkurovat kdejaké české školní jídelně. Michelinskou hvězdou tedy naše druhá návštěva restaurace neskončila, ve výsledku jsme však alespoň neprodělali mnoho peněz. Při placení, kterého se ujal opět první pan král, tedy ten, který je zjevně přes finance, nám sice byla naúčtována o jeden až dva JOD vyšší částka, ovšem při odchodu nám byla nabídnuta láhev vody jako bonus a tak jsme si bez okolků vzali lahve rovnou dvě.
Večer trávíme procházkou na hřbitov, kde by měl být pohřben biblický Noe. Jestli skutečně je, nevíme. Cestou do našeho hostelu míjíme podnik, kde se sdružuje místní omladina, tedy přesněji mladí kluci. Něco jako hospoda, kde byste ovšem alkohol hledali marně. Dáváme si čaj a do řeči s místními. Zvlášť jeden kluk je dost zvídavý, bavíme se o práci, o životě v Evropě, o fotbale. Chtěl by jít do Evropy za prací a lepším životem a tak musíme jeho nadšení trochu mírnit. Není to tak snadné a růžové, jak možná někde slyšel nebo četl… Na závěr vyjmenováváme, jaká už jsme se naučili arabská slovíčka: marhaba, šukran, Jarek… Cože? Kdo vám tohle řekl?, smějí se. A tak se utvrzujeme v tom, že tento výraz opravdu není vhodné používat jen tak na veřejnosti.
Další den vyrážíme na naši poslední etapu cesty po Jordánsku. Navštěvujeme pozůstatky byzantského města z 5. století Umm ar-Rassas. V dobách jeho největší slávy zde stálo několik kostelů, jejichž ruiny včetně zdobených mozaikových podlah se dochovaly dodnes, dále dlážděné ulice, obytné domy a na okraji města dvě věže bez schodiště a dveří pro asketické mnichy, kteří zde hledali spojení s Bohem.
Ammán
Po pouštních dobrodružstvím už nezbývá, než vyrazit do hlavního města Ammánu, kam se po dnech strávených na venkově s beduíny až tak úplně netěšíme. Hlavně nás čeká divočejší doprava, což poznáváme na dálnicí táhnoucí se předměstími do samotného centra více než 4 milionové metropole už několik kilometrů před jeho hranicemi. Osobní automobily, zásobovací dodávky, žluté taxíky, to vše proudí do města i z něj. Smrad z výfukových plynů je v koloně v downtownu opravdu výživný. Už se těšíme až zaparkujeme a půjdeme po svých. Obhlídku města začínáme na akropoli v samotném jádru tohoto starobylého města, které je zmiňováno již v Bibli. V antickém období bylo známo pod jménem Philadelphia. Kromě samotné akropole stojí za návštěvu také řecké divadlo pod ní a dále tržiště, kde seženete vše od nádobí, keramiky, oděvů, po koření, ovoce, zeleninu, živá i mrtvá zvířata.
Brouzdání Ammánem jsme zakončili daleko od centra, ve čtvrti s honosnými vilami velvyslanců nejrůznějších států, moderních mrakodrapů i nákupního střediska. Návštěva klimatizovaného obchodního domu, kde na člověka div nemávaly z plných regálů nejrůznější dobroty, o kterých se nám nějakou dobu už ani nesnilo, byla největším zážitkem dne hned po návštěvě mešity krále Abdulláha, největší mešity v Ammánu. Turista se obvykle do mešit nedostane nebo jsme to ani nezkoušeli. Zkoušet tam proniknout během modliteb nám přišlo nepatřičné a jindy nás to vlastně ani nenapadlo. Ale mešita krále Abdulláha je přístupná i pro turisty za 2 JOD, v ceně je také museum a možnost nahlédnutí do kongresového sálu, kde se samotný král setkává s nejrůznějšími státníky. Chvíle rozjímání na měkkých podložkách na modlení pod její obrovskou kopulí byla nezapomenutelným zážitkem.
Ráno jsme překvapeni snídaní. V hotelu, kde pokoje tvoří sádrokartonové kóje, ze stropu nad postelí zázračně levituje jediným kabelem zajištěný ventilátor a koupelnu lze dle pokynů využít jen mezi devátou a desátou večerní na maximálně 10 minut, abychom se všichni stačili vystřídat a večer nerušili manželku majitele, bydlící v kóji hned vedle oné koupelny, se nám ráno ke snídani dostalo v jinak monotónní jordánské snídaňové tabuli pohoštění v podobě kupované bábovky a skleničky marmelády. Na marmeládu se vrhl každý z osazenstva stolu, jen co ji spatřil. Tak si ten poslední den pěkně užijeme. Potíže ovšem nastaly poté, když jsme se vypravili hledat poštu, jelikož jsem chtěl poslat ještě nějaký pohled, kromě toho v Aqabě. Budovy, u kterých byl v mapách zakreslen symbol dopisní obálky však vykazovaly podobný fyzický stav, jako budova pošty v Aqabě – zamřížované, polorozpadlé, po přepážkách ani památky. Jen z jedné jsem snad slyšel zvuky razítka dopadajícího na podklad. Nebo to byl jen sluchový přelud? Kdoví, každopádně poštu jsme v celém hlavním městě nenašli. Dalším nemilým zjištěním toho dne pak byl fakt, že jsme bez peněz. Naše poslední 20 JOD bankovka vypadla Pavlovi z kapsy zřejmě včera na akropoli. Obešli jsme pár restaurací, ale nikde neberou platební karty a tak nám musí k obědu stačit jedna šavarma. Po skromném obědě už na další toulání městem nemáme chuť, taxikáři na nás neustále pokřikují, zda nechceme někam odvést, pouliční prodejci nám neustále něco nabízí a tak cítíme, že je čas se vydat na letiště. Cestou ještě málem způsobíme dopravní nehodu velkolepých rozměrů, když překřižujeme dálnici z jedné strany na druhou, jelikož se nám nechce vracet na nejbližší křižovatku. Ani vystrčená ruka z okénka upozorňující na náš výjezd napříč celou šířkou silnice nezapůsobí na jordánské řidiče jako dostatečný signál bezpečné jízdy. A to jsme mysleli, že na podobné manévry jsou zvyklí. To je tak když si člověk začne myslet, že je už jordánštější než Jordánec.
Sbohem Jordánsko
Dotankovat, dofouknout tlak a pomlčet o šroubku zaraženém v levé přední pneumatice při vracení automobilu na letišti, takový byl plán, který vyšel dokonale. A tak už nezbývá než nakoupit nějaké datle a bonbóny s příchutí pryskyřice pro příbuzné (chudák ten, kdo je dostal) a rozloučit se s touto krásnou zemí na Arabském poloostrově. In šá Alláh, na shledanou.
PS: Instituce s logem kukuřičného klasu je k našemu nesmírnému překvapení zřejmě opravdu pošta. Odeslaný pohled byl později objeven vystavený na adresátově ledničce…
PPS: Jordánsko je krásná země a Jordánci jsou milí lidé. Ačkoli se nám za celou dobu nestalo nic špatného, nikdy neuškodí řídit se starým arabským příslovím – „Alláh je veliký, ale velblouda si raději přivaž.“