Vydávám se se svým dvoukolým miláčkem na cyklotoulky s cílem objet vodní nádrž Lipno a projet se přes hory, přes doly, lesy i pastviny krásné Šumavy. Vystupuji z vláčku v zastávce Černý Kříž. Nebe je vymetené, sluneční paprsky začínají v už poměrně chladnějším ránu na konci září příjemně hřát, počasí celkově přislibuje pěkný den na cyklistickou vyjížďku. Poté, co vláček odsupí ze stanice, přejíždím koleje a vydávám se po naučné medvědí stezce. Za rozcestníkem u ústí Lesního potoka navazuji na cestu Rudolfovu a začínám stoupat do kopce, i když zatím nijak prudkého. V jednom úseku musím kolo vést, jinak je ale cesta dobře sjízdná. Míjím památník zastřelení posledního medvěda na Šumavě roku 1856 a směřuji dál až téměř na Jelení vrchy, před nimiž se vydávám proti proudu Schwarzenberského plavebního kanálu. Obloha se pomalu zabarvuje do několika odstínů šedi a vrchol Plechého se zahaluje do mraků, což vpravdě nevěstí nic dobrého. Valím si to nahoru ve slušném tempu až z toho několik cyklistů, které na cestě k Plešnému jezeru předjíždím, valí voči. Stoupání to není nijak vražedné, zato ale táhlé. Zmáknu ho však bez potíží, jako bych snad k otáčení pedálů místo vlastních nohou použil motor.
Když dorazím k Plešnému jezeru, už docela prší. Ukrývám se i s kolem pod převislé větve stromů, jelikož turistický přístřešek je již plný lidí, které počasí zaskočilo stejně tak, jako mě. Dávám si svačinku a chvíli vyčkávám, než se počasí zklidní. Netrvá to dlouho a osazenstvo přístřešku se rozhoduje k jeho opuštění a výstupu na vrchol Plechého. Přesouvám se tak na chvíli pod přístřešek a pokračuji ve svačině. Zanedlouho je po dešti a přestože počasí zůstává značně nejisté, usedám na kolo a sjíždím Jezerní stezkou a dále po „Travnaté“ na Říjiště. Kolem stánku s občerstvením však jen profrčím, ještě mě čeká pěkná porce kilometrů. „U Raškova“ se opět napojuji na Schwarzenberský kanál a tentokrát již uháním ve směru toku tohoto technického díla. Nedaleko Zadní Zvonkové překračuji státní hranici a pokračuji dál na rakouské straně. Šotolinová cesta nadále kopíruje Schwarzenberská kanál, občasně prosvítá slunce a jede se tu velmi hezky. Do Čech se vracím hraničním přechodem Ježová – Iglbach. Schwarzenberský kanál opouštím až „U Korandy“ a po „Růžové cestě“ mi začíná další výživné stoupání. Funím do kopce až k bývalému loveckému zámečku v osadě Svatý Tomáš. Stoupání tu ovšem ještě nekončí. Pokračuje kolem kaple Božího těla, za níž asfalt přechází v kamenitou pěšinu a tak to dřu na lehký převod stále výš, doku se nevydrápu do výšky 1035 metrů, ke zřícenině Vítkův hrádek.
Dolů si to opět práskám a užívám si dlouhý sešup do Přední Výtoně a k hladině vodní nádrže Lipno. Zastavím se u bohužel zavřeného kostela sv. Filipa a Jakuba, kde se míjím a zdravím s dalším „kaňonářem“, tedy cyklistou na stejné značce kola. Za Výtoní sjíždím z cyklostezky na pláž, oddechnout a pokochat se výhledem na Lipno. Pak už si to ovšem švihám svižně po jezerní cyklostezce okolo Lipna, přes hráz, lipenskou marinu do Frymburka. Cesta sice slušně ubíhá, ale ubíhá mi i čas do odjezdu mnou vybraného vlaku. Za Černou zátokou se napojuji na silnici a šlapu do pedálů, seč mi síly stačí. Na černé myšlenky je zatím ještě brzy, ale začínám mít již celkem černo před očima. Těžko říct, zda je to způsobené přicházejícím soumrakem, nasazenými slunečními brýlemi nebo ubývajícími silami. Za Milnou již začíná jít do tuhého, vlak má jet již za pár minut, a tak se celkem bez rozmyslu rozhoduji pro zkratku lesem. Jak už to tak v takových situacích většinou dopadá, zkratka se po několika set metrech celkem pěkné lesní cesty stává očistcem v podobě jízdy v hlubokých kolejích, vyježděných lesní technikou. „Tak teď už to opravdu nestihnu“, říkám si a loučím se s vlakem. O chvíli později však mizí i vyjeté koleje a já tak končím na mýtince mezi pařezy. A nenacházím tam bohužel ani hospodu, kam by nechodili lidi. Na chvíli se usazuji na pařezu a nad mapou v telefonu promýšlím, jak se odsud vyhrabu, vracet se mi totiž setsakramentsky nechce.
Kolo vedu vedle sebe a prodírám se spadanými větvemi a roštím. S kolem přes rameno musím následně překonat potok, abych se ocitl na louce porostlé travou. Přecházím přes louku, cyklistickými tretrami se bořím do měkké hlíny. Konečně zpět na silnici. Kontroluji přehazovačku, zda se do ní nezamotaly větve a znovu usedám na kolo. Nyní jedu již v pohodovém tempu do Černé v Pošumaví. Nemám kam chvátat, další vlak mi jede až za dvě hodiny. Kochám se pohledem na zapadající slunce za Lipnem. Ochlazuje se, je přece jen již konec září. Dojedu do Černé, kde se přede mnou vyloupne restaurace „Sen“. Tak takový sen si nechám líbit, slézám z kola a usedám na zahrádku, abych měl svého dvoukolého miláčka na očích. Pocuchané nervy ze zběsilé jízdy a bloudění v lese uklidní sklenice Stelly Artois, prázdný žaludek je uspokojen steakem na pepřové omáčce. Po jídle se pomalu přesouvám na vlakovou zastávku, která je odsud vzdálená zhruba dva kilometry. Vydávám se ovšem bez svítilny po neosvětlené cyklostezce. Je to tedy tak trochu jízda po slepu. Naštěstí však není černočerná tma a oči si i ve tmě po chvíli docela přivykají. Přesto jsem však rád, když mám cestu za sebou a dorazím bez nehody na nádraží. Spokojen usedám do vlaku a nechávám se spolu se svým bajkem vézt vstříc domovu. To bylo zase jednou jedno pořádné cyklistické dobrodružství!
