Ich bin ein Berliner, aneb 72 hodin v hlavním městě Německa

Přešlapujeme na nástupišti a čekáme na příjezd vlaku Deutsche Bahn. Namísto přijíždí český Panther. „Rostock?“ ptá se nás muž v elegantní košili s kufříkem na kolečkách. „Ne, ne, tohle je lokální vlak do Roztok u Prahy“ odpovídáme. Panther odjíždí a na stejnou kolej přijíždí správný vlak jedoucí do Německa. Nastupujeme. Neprozřetelně nemáme koupenou místenku a tak musíme pro první část cesty vzít zavděk sedadlem v prostoru pro jízdní kola. Pro druhou část jízdy se však uvolňují i sedadla v kupé a koupě místenky by tudíž byla zbytečným výdajem navíc. Jestliže jízda po českém území probíhá v klidu a v uvolněné atmosféře, po přejetí hranic vzduch ve vozu poněkud zhoustne. Na německém území je v hromadné dopravě stále povinnost mít ústa a nos zakryté respirátorem. Přistoupivší policisté procházející vlak působí dojmem, že by každého, kdo pravidlo nerespektuje, byli schopni na místě zastřelit. Trnu tak hrůzou, co se mnou udělají, jestliže mám přes pusu nasazenou pouhou zdravotnickou roušku. Naštěstí procházejí bez povšimnutí a nás vítá po čtyřech a půl hodinách jízdy nádraží Berlin Hauptbahnhof. Já si tak po následující tři dny mohu říkat „Ich bin ein Berliner.“

Od hlavního nádraží se přesouváme na zastávku tramvaje, která nás odveze do čtvrti … „Promiňte, kde si tady můžeme koupit jízdenku na městskou dopravu?“ „Jakže? Nemluvím německy.“ kontruje mladý Asiat. Tak ještě jednou anglicky – „Kde si tu můžeme koupit jízdenky na tramvaj?“ „Jízdenky na tramvaj? Můžete si je koupit ve vestibulu nádraží a na vybraných zastávkách v automatu. Ale proč byste to dělali? Jízdenky tady stejně nikdo nekontroluje“ dostáváme přesvědčivou odpověď. My si je však pro jistotu raději stejně pořizujeme a nastupujeme do přistaveného kolejového vozidla. Recepce je otevřená i po půlnoci, což nám usnadňuje situaci poté, co jsme museli přestoupit na jinou linku a část popojít pěšky kvůli výluce způsobené rekonstrukcí kolejiště. Dostáváme svůj nevelký dvoulůžkový pokoj s výhledem na vlakovou zastávku, sídliště a Berlínskou věž. Přes poněkud větší ruch v ostatních pokojích na patře obývaném samými školními výpravami se vyspíme docela dobře a můžeme si jen přát, aby se vydařilo i následné objevování a prozkoumávání berlínských pamětihodností.