Když jsem se loni na podzim vydal poprvé na svatojakubskou poutní trasu a vyrazil z Porta do Santiaga de Compostela, zamiloval jsem se jednak do vícedenních pěších putování, stejně jako i do krásy portugalského pobřeží Atlantického oceánu. Jen co jsem se vrátil ze svatojakubské pouti domů, začal jsem hledat a plánovat další zajímavé trasy, které bych si mohl příště projít. Uplynulo půl roku a já se vracím do Portugalska, abych se spolu s kamarádem Lukášem vydal na méně známou, avšak neméně zajímavou pěší trasu v jižním Portugalsku, zvanou Rota Vicentina.
Vyjíždíme z plechové haly lisabonského autobusového nádraží Sete Rios a opouštíme hlavní město Portugalska Lisabon. Po mostě, který připomíná ten v americkém San Franciscu, překonáváme řeku Tejo a směřujeme do regionu Alentejo. Tady leží na pobřeží Atlantického oceánu město Sines, bývalá rybářská vesnice a rodiště proslulého portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Od jeho sochy shlížíme na zátoku a pobřeží, které bude naším společníkem následujících několik dní. Podél něj se totiž, až na mys svatého Vincence a dál do města Lagos, vine stezka Rota Vicentina a její varianta Trilho dos Pescadores, neboli Fishermen´s Trail. Na její začátek za městem Sines si však už musíme dojít pěšky a absolvovat zhruba šest kilometrů pochodu skrz průmyslovou zónou a podél hlavní silnice. Naštěstí je tu docela široká krajnice a tak tuto pasáž přežíváme bez úhony, nesraženi žádným z projíždějících nákladních automobilů. Konečně se dostáváme na oficiální start a ještě před západem slunce zdoláváme úvodní pasáže trasy, shlížíme na první pláže a útesy. Od oceánu fouká docela silný vítr. Smráká se. Máme za sebou něco kolem osmnácti kilometrů. Stavíme stan v závětří, dál od hrany útesů. Večeříme s výhledem na hvězdnou oblohu a ztemnělou, nekonečnou plochu oceánu. Ráno se probouzíme zahaleni v šedivých mracích. Barva oblohy i oceánu v kontrastu s oranžovo-hnědo-černými útesy dodávají scenérii mystickou atmosféru. Mraky se v průběhu dopoledne rozpouští a začíná pálit ostré slunce. Přicházíme do obce Porto Covo, kde doplňujeme zásoby a dopřáváme si café com leite a sladké pečivo. Stezka směřuje ze severu na jih a tak nás čekají desítky hodin chůze přímo proti žhnoucímu slunci. Nezbývá, než vytasit opalovací krém s nejvyšším možným faktorem, jinak bychom byli zanedlouho sežehnutí na uhel. Na prudké sluneční paprsky nejsme z českého chladného jara připraveni. Pěšina sestupuje na pláž naproti ostrůvku s pevností Forte da Ilha do Pessegueiro, kde smáčíme chodidla v šumícím oceánu. Voda je sice studená, ale na unavené nohy působí jako balzám. Dál nás cesta vede opět na útesy, které neúnavně čelí stále se opakujícím nárazům vln. Sem tam nějaká jejich část prudkému vlnobití přeci jen podlehne a sesune se do náruče oceánu, kde vytváří neuvěřitelná uskupení připomínající ztroskotané vraky lodí. Připadáme si jako na jiné planetě a dlouhé minuty se jen bezmyšlenkovitě kocháme tou nádherou, kterou po miliony let vytvářela příroda. K večeru přicházíme do městečka Vila Nova de Milfontes, které se rozprostírá nad ústím řeky Mira. Opět dokupujeme zásoby. Přecházíme vodní tok po silničním mostě. Pokud bychom dorazili o něco dříve, mohli jsme se přeplavit přívozem. Blíží soumrak a nastává nejvyšší čas porozhlédnout se po místě na spaní. Nedaleko naštěstí nacházíme skrytou odbočku na nezarostlou terasu nad řekou. Parkuje zde jen jedna obytná dodávka. Téměř nepozorovaně kolem ní proklouzneme a uchylujeme se se stanem opodál, blíže k okraji terasy. Večeříme při západu slunce nad ústím Rio Miro do oceánu a rekapitulujeme první dva úspěšné dny našeho putování. Docela nás překvapila dosavadní náročnost trasy způsobená dlouhými úseky chůze v písku, jinak však nic nezaostává za našimi očekáváními a krásu tu střídá zatím jen nádhera.
Následující den vstáváme časně, abychom se alespoň po ránu vyhnuli žhnoucímu slunci. Za řekou Miro procházíme hájem s korkovými duby. Na ty jsem se opravdu těšil. Ze školních hodin zeměpisu jsem si o Portugalsku zapamatoval především produkci korku a toužil jsem stromy, z kůry jejichž kmenů je korek získáván, vidět na vlastní oči. Dnes už se však jedná spíš o zajímavost. Od užití korku k výrobě zátek do lahví s vínem se postupně upouští, a přestože se z něj vyrábí různé dekorativní předměty, pro portugalskou ekonomiku není jeho produkce zdaleka tak důležitá. Písku se nevyhneme ani dnes, ba spíše naopak. Procházíme totiž oblastí Dunas do Almograve. Jde se nám ztěžka, jako bychom procházeli neprošlapaným čerstvým sněhem. Při každém kroku se noha zaboří. Po chvíli nacházíme způsob, jak pískem efektivněji procházet. Zkrátit krok na polovinu a využívat vyšlapaných stop od předchozích chodců, aby se bota nezabořila tak hluboko. Jen doufáme, že neprobudíme obří písečné červy, žijící na fiktivní planetě Arrakis ve sci-fi příběhu Duna, kterou nám zdejší krajina připomíná. Jako na jiné planetě si připadáme znovu i při pohledu na skoro až kýčovité pobřeží Costa Vicentina s rozeklanými, do nekonečné dáli se táhnoucími útesy, i rozmanitou, právě kvetoucí flórou. Trochu se občerstvit se zacházíme do vesničky Almograve. „Serveža!“ opravuje naši výslovnost milá paní servírka v baru u kruhového objezdu, který je centrem veškerého dění ve vsi. Dostáváme dvě lahve nejrozšířenějšího portugalského piva značky Sagres. Vychutnáváme si vychlazené osvěžení i posezení ve stínu. Následuje nepříliš záživný úsek po široké, šotolinové cestě. Slunce se nás tu snaží upéct snad ještě víc, než kde jinde. Cítíme se tu jako kdesi v Údolí smrti, kde nepřežije nic živého. Namísto zacházky do vesničky Cavaleiro překonáváme soutěsku Barranco do Cavaleiro. Po chvilce hledání nacházíme uzounké schodiště, po kterém stezka směřuje prudkým svahem dolů. Terén je naštěstí schůdný a jen co se vydrápeme zase nahoru na útes, ocitáme se na dohled majáku Farol do Cabo Sardão. K majáku přiléhá fotbalové hřiště, kde se však návštěvník fotbalového utkání spíše než hrou bude kochat výhledem na nekonečnou plochu oceánu za ním. Ne nadarmo nese tento „stadion“ název Estadio do Mar. Nepovedený kop a míč může skončit hluboko ve vlnách oceánu. Po dvou dnech náročné chůze si na dnešní noc rezervujeme ubytování v městečku Zambujeira do Mar. Do pohodlného pokoje s koupelnou to však máme ještě deset kilometrů pochodu. Cesta se klikatí po okrajích útesů, ale je o něco schůdnější než předchozí pěšiny, jelikož se dle značení jedná též o cyklostezku. Povzbuzujeme cyklisty, kteří se snaží udržet v sedle při jízdě ve vyjeté koleji skrz hlubokou vrstvu písku a nevypadají z této podoby cyklostezky zrovna zvlášť nadšeně. Putování je dnes už docela úmorné, jelikož v nohách máme již dobře přes pětadvacet kilometrů. Do Zambujeiry nám chůze trvá ještě zhruba tři hodiny a zaznamenáváme rekordní počet kilometrů, který jisto jistě přesáhne číslovku třicet pět. Naše hostitelka Rosa nám píše zprávu, že jí namísto v apartmánu najdeme v nedaleké restauraci, kde večer pracuje v kuchyni. Vydáváme se tedy do restaurace a ptáme se po paní Róze. Nato jsme odvedeni rovnou do kuchyně, kde přímo během přípravy pokrmu proběhne i náš check-in. Číšník dostává klíče od našeho pokoje a úkol doprovodit nás na ubytování. Rodinný podnik, jak má být. Jen co se v rámci možností hodíme do gala – to v cestovatelské hantýrce znamená, že si dáme sprchu a převlékneme se do nejméně ušmudlaného trička – vyrážíme na večeři do útulné restaurace paní Rózy. Na doporučení si nechávám připravit filet z mořského vlka se zeleninou a opečenými brambory. Necháváme se zlákat i na dezert v podobě karamelového dortu s jablky. Hladový poutník sní sice téměř cokoli, tady se sluší ale říct, že to byla opravdová delikatesa.
Ráno si dáváme s návratem do poutnického módu načas. Nechce se nám opouštět pohodlí apartmánu, mít opět špinavá chodidla od prachu a zas a znovu vysypávat písek z bot. Zambujeiru opouštíme až před polednem. Cestou míjíme ohradu s výběhem pro paní pštrosici, která se nepříliš obratně snaží zahrabat do písku své vejce. Z vyhlídky nad zátokou dlouhé minuty sledujeme plachtící pár čápů, kteří osídlili z moře vyčuhující špičatou skálu. Skalní útvary nabývají i dnes neuvěřitelných tvarů. Procházíme pěšinkou mezi nízkými porosty se sytě zelenými, lepkavými, silně aromatickými listy. Vzduch je tou vůní doslova prosycený. Toliko reportáž v rámci zoologicko-geologicko-floristického okénka. Dnešní den pojímáme víc odpočinkově. V plánu máme jen dvacet kilometrů a v cílovém Odeceixe si rezervujeme ubytování. Předchozí dny byly náročnější, než jsme čekali a námaha si na nás vybrala svou daň. Přicházíme k Praia de Odeceixe. Městečko nad meandrem řeky Seixe, jejíž ústí do oceánu přetíná široká písečná pláž. Cesta nás vede proti jejímu proudu do vnitrozemí a ukazuje nám zas jinou tvář krajiny jižního Portugalska. Zelené louky v okolí řeky, pasoucí se dobytek a na kopci město Odeceixe s větrným mlýnem. Překračujeme hranice do regionu Algarve, který je vyhledávanou lokalitou s příjemným klimatem pro trávení zimních měsíců movitějšími obyvateli severu evropského kontinentu. Směrovka k recepci nás vede po vnějším schodišti do prvního patra, kde za oknem útulného bytu žehlí postarší paní prádlo. Jen co nás zahlédne, zavolá na dceru, která za okamžik začíná úřadovat ve své improvizované kanceláři hned za oknem na terasu. Otvírá spodní část okenní tabule, na notebooku zkontroluje naši rezervaci a dává nám tipy na dobré restaurace v okolí. Aby host u celé procedury nemusel stát, má zde paní domácí přistavenou židli, umístěnou přímo před oknem. Oceňujeme kreativitu a praktičnost takového řešení. Zpočátku se zdá, že s restauracemi to ve městě nebude žádná sláva, jelikož ty, které jsme si dopředu vytipovali, jsou bohužel zavřené. Nakonec však zakotvíme v Restaurante A Tasca a přes počáteční komplikace v komunikaci, si anglicko-španělsko-portugalsky objednáváme menu i s polévkou, hovězí steak s hranolky a sklenici vína, aniž bychom vyplázli více, než dvacet pět euro za dvě osoby. S hledáním obchodu je to o něco horší, protože mají zavřeno i Indové, kteří v této části Portugalska fungují podobně, jako Vietnamci se svými večerkami v Česku. Další den dopoledne ale narážíme na hned několik malých obchůdků. Hlavní nákup však uskutečňujeme až v městečku Rogil, kam přicházíme po vnitrozemské variantě trasy Rota Vicentina nazvané Caminho Histórico. Blíží se Velikonoce a tak se zásobuji pořádným mazancem, kterému se tu říká Folar de Páscoa. V oblasti se pořádá dokonce několikadenní mazancový festival. Chutná až trochu moc po perníkovém koření, ale není vůbec špatný a vydrží mi ještě několik příštích dní. Vcházíme do města Aljezur, které na sebe již z dálky upozorňuje hradem, postaveným v 10. – 11. století v období maurské nadvlády. Hledáme obchůdek k nakoupení vody a základních potravin. Chodíme ulicí sem tam, ale všude jen suvenýry či kuchyňské a zahradní potřeby. Podle map by tu měl být, ale kde? Přitom stojíme celou dobu před ním. Malý, neoznačený obchůdek pod schodištěm vedoucím od maurského hradu, kde seženeme vše potřebné. Po opuštění Aljezuru nás cesta vede stále nahoru a dolů přes oblé kopečky porostlé zelení. Připadáme si jako někde v jihoamerických tropech. Když na nás pak za zatáčkou vykoukne lama, iluze přesunu na jiný kontinent je dokonána. Místo k postavení stanu nacházíme v nedalekém lesíku, který se však kromě nás rozhodlo okupovat i hejno komárů. V jedné ruce držím tuňákovou konzervu, druhou se snažím odhánět všetečná, krev sající stvoření. Do stanu se jim naštěstí vniknout nepodařilo a tak zažíváme klidnou noc. Skutečnost, že naším nezvaným nočním společníkem byl nehezky vypadající, svítivě zelený pavouk, zjišťujeme díkybohu až ráno.
Další den volíme opět pohodovější program s rozumnou porcí kilometrů. Skrz eukalyptový háj se cesta stáčí k oceánu. Poté, co se vyhneme útoku divokých včel, před kterými jsme důrazně varováni ostatními turisty, máme té hmyzí havěti tak akorát dost. Těšíme se zpět na útesy a písečné pláže. Na Praia de Bordeira e Carrapateira, asi největší pláži, kterou jsme doposud na naší výpravě potkali, se oddáváme dovolenkovému relaxu a při té příležitosti necháváme schnout plachtu od stanu, která nám navlhla v horských lesích. Hra na kočku a na myš s vlnami, které zlehka doklouzávají na pláž, se nám málem vymstí, když přichází, jako blesk z čistého nebe, příliv a s ním vlny o poznání větších rozměrů. Jedna z nich se nás, jako obří chobotnice svými chapadly, snaží stáhnout do oceánu a udělat z nás oběti pro Poseidóna, boha moří. Pohled na rybáře, kteří balancují na hraně vysokých útesů a dlouhými pruty se snaží z vln, rozbíjejících se o mohutné skály, ulovit nějakou rybí kořist, doslova bere dech. A dodává stvrzení pro pojmenování celé pobřežní turistické trasy Trilho dos Pescadores – „Rybářská stezka“. Dřevěná lávka nás z pláže vede do další vesničky Carrapateira, která se stává naším útočištěm pro dnešní noc. I tady mají větrný mlýn, ne však tak hezký, jako v Odeceixe. Ubytování jsme si zamluvili u paní, jejíž dcera pronajímá část domu turistům a ona na ně pak dohlíží, že v domě nepáchají nějakou neplechu. Máme k dispozici kuchyň i terasu před domem, čehož využíváme a vaříme si namísto paštiky teplou večeři. Panímáma nervózně přechází po terase sem a tam a nakonec usedá do společenské místnosti k televizi. Asi jsme jí zasedli místečko, kde si vychutnává paprsky zapadajícího slunce. My však popíjíme pivo a terasu okupujeme do pozdních hodin. Přisedá si k nám pan Jorge („Chorche“), surfařský instruktor a světoběžník, se kterým řešíme vážné i nevážné problémy světa. Panímáma se ráno tváří spokojeně, že jsme včera neprovedli žádnou výtržnost. Anebo proto, že konečně odcházíme. Mává nám na rozloučenou a my pokračujeme zpátky na pobřeží. Míjíme základy muslimské rybářské vesnice datované do dvanáctého až třináctého století a poté už procházíme nad proslulou pláží Amado, kde vyučuje surfařskému řemeslu i náš pan Jorge. Sestupujeme na pláž Praia da Manteiga, kde jako v ráji pobíhá Adam s Evou tak, jak je pánbůh stvořil. Idylické představy o rajské zahradě nám ovšem rázně rozhání následující stoupání. Podél hlavní silnice se dostáváme do města Vila do Bispo. To by bylo, aby i tady neměli svůj větrný mlýn. A taky, že jo, mají tu mlýny rovnou tři, přičemž některé jsou přebudované na bydlení. A přeci jen se nám dostává i oné rajské zahrad. Na okraji města je totiž Lidl, největší obchod na jih od města Sines. Chrám jídla doslova praská ve švech nakupujícími. Asi tak velkolepou možnost k nákupu široko daleko neviděli. Odnášíme si tašku plnou plněných taštiček, čokoládových koblížků a dalších pochutin, že se nám všechny ani nevejdou do batohů. Na místním Praça da República probíhá čilý ruch, podobně jako v Praze na Náměstí Republiky. Ne, že by se jednalo o kdovíjaké náměstí, ale jsou tu dvě taverny, z nichž jedna je vyhrazená štamgastům, a ti zde již značně posilněni, rozpoutali vášnivou diskuzi. Zda se baví o politice, fotbalu, manželkách anebo o tom, jestli je lepší treska na způsob bacalhau com natas (gratinovaná se smetanou a sýrem), či bacalhau à brás (s bramborami, vejci, cibulí, česnekem, petrželkou a olivami), nejsme s to, jakožto pouzí amatérští pozorovatelé, správně posoudit. Usedáme raději ke stolu v protějším podniku u dvou paní, které jako by z oka vypadly kuchařkám z českých školních jídelen. Paní zvládne během chvíle vyřídit objednávku i naservírování jídel a nápojů, a kromě toho také ukonejšit plačící mimino stolujících hostů. Nechávám si kromě piva a pomerančového džusu donést také salát s tuňákem, a musím říct, že školní jídelnu mi nepřipomínal ani trochu. Při placení ještě lámanou portugalštinou probereme odkud a kam jdeme, a jsme ujištěni, že už to máme do cíle jen kousek. Opouštíme městečko a vydáváme se hledat vhodný plácek k našemu poslednímu noclehu. Vhodný plac k postavení stanu ale ne a ne nalézt. Přestože se několik mýtinek v lese zdá vhodných k postavení našeho mobilního přístřešku, při bližším prozkoumání narážíme jen na hrbolatý terén, vyčuhující špičaté kameny anebo bodláčí. Nakonec se zadaří a po drobném vyrovnání povrchu se uvelebujeme v hájku u cesty, po které už ale nikdo nepřijíždí. Ještě než ulehneme ke spánku, pozorujeme hvězdnou oblohu, narušenou jen na horizontu červeně blikajícími světýlky větrných elektráren.
Poslední den túry vyrážíme střemhlav na cestu, jen abychom ještě dopoledne dosáhli majáku na mysu svatého Vincenta, který je označován za jeden z konců světa. Máme to k němu pohodových jedenáct kilometrů. Do města Sagres pak ještě nějakých sedm. Nemá cenu se zdržovat snídaní v bodláčí, snídáme raději až na útesech, které se nám i po těch několika dnech stále ještě neokoukaly. Ani tady to však na snídani v klidu a pohodě zrovna nevypadá, ukrutně tu totiž fouká. Vichr málem odnáší i černého brouka, kterého jsme si pro jeho podivný „batoh“ na zádech pojmenovali „trekař ospreyensis“. Míjíme dva muže v neoprenových oblecích, kteří sestupují z útesů k rozbouřené hladině. Na menších skalách vyčuhujících z vody sbírají škeble a jiné mořské tvory, kteří se později objeví v nabídce některé z místních restaurací. Přímo před námi vystupuje z pevniny výběžek, za nímž už se rozprostírá jen nekonečná plocha oceánu. Cabo de São Vicente. Přicházíme na nejjihozápadnější bod Evropy. Maják zde lodím signalizuje hrozící nebezpečí a nám pak blížící se závěr naší pouti po západním pobřeží Portugalska. Ve stánku před majákem si nemůžeme odepřít párek v rohlíku s přízviskem „Letzte Bratwurst vor Amerika“, k čemuž dostáváme i potvrzující certifikát. Vielen dank, a rychle odsud. Jelikož sem vede silnice, je mys svatého Vincence až nepříjemně turistickým místem. Přijet autem anebo se nechat dovézt autobusem, udělat několik přikrášlených fotografií, dát si kafe či poobědvat v restauraci, a tradá zpátky na pláž. Nic pro nás, takže jdeme až do Sagres pěkně po svých. Jsme v cíli. Rota Vicentina se vine po jižním pobřeží regionu Algarve ještě několik desítek kilometrů dál do města Lagos. Jedná se jistě též o pěkný úsek stezky s mnoha plážemi i útesy, pro nás už však nepředstavuje nic, co bychom doposud neviděli. Město Sagres nám k zakončení cesty poskytuje vše, co jen můžeme potřebovat. Zaprvé indickou restauraci, kde si na bohatém rautu dosyta nacpáváme břicha. Zadruhé ubytování se sprchou a postelí, které nám, i přes večerní výpadky elektřiny, poskytuje dostatečné zázemí pro uvedení se do alespoň trochu civilizovanější podoby. Pan domácí, který se jmenuje jak jinak než Jorge, je chlap vysmátý od ucha k uchu, kterého jen tak něco nerozhází. Drobné výtky týkající se výpadků proudu bere s nadhledem. Významně krčí rameny a dělá, jako by se problémy s elektřinou objevily poprvé. „I don´t know. Crazy, pfff, it is crazy.“ S omluvou, že musí okamžitě jet na druhý apartmán, neboť tam na něj čekají s platbou další hosté a se slovy „It is crazy day“ nasedá s úsměvem na tváři do svého automobilu a odjíždí pryč. Jestli nenadálá situace nevyvedla z míry pana Chorcheho, nás poutníky tuplem ne. Bez elektřiny jsme se obešli několik minulých dní, a přestože si bez proudu v mikrovlnce neohřeji ani zakoupenou tresku s brambory, vytahujeme z batohů čelovky ke svícení a z lednice stále ještě dostatečně vychlazené pivo. Pan Chorche nám navíc velkoryse dovolil nechat si na apartmánu v úschově zavazadla až do našeho odjezdu. Bohužel se k nim však odpoledne nemůžeme přes zamčené dveře dostat. Voláme Chorcheho s naléhavým tónem, že svá zavazadla potřebujeme okamžitě. Vysmátý Chorche přijíždí během pouhých deseti minut a všechno se rychle vyřeší. „Uklízečka musela dveře omylem zamknout. It is crazy day, pfff, really crazy.“
Na sagreském náměstíčku nastupujeme do dálkového autobusu a během dvou hodin projíždíme znovu místy, která protínala naše stezka v předcházejících osmi dnech. Jaký to nepoměr mezi moderním dobou a světem poutníků. Pozdně večer se znovu ocitáme v plechové hale nádraží Sete Rios. Čekají tu na nás zase jiná dobrodružství, třeba jako jízda legendární žlutou tramvají úzkými uličkami Lisabonu, procházky historickým centrem, ochutnávky tradičních koláčků Pasteis de Nata, živé vystoupení s interpretací portugalské národní hudby zvané fado, či návštěva kláštera Jéronimos v Belému s hrobkou Vasco da Gamy, u kterého naše putování symbolicky začalo. Výprava po stezce Rota Vicentina, která nás provedla po pobřeží i vnitrozemím jižního Portugalska, nám přinesla požitky z překrásné přírody, dobrého jídla i setkání s milými lidmi. Eu recomendo e nunca vou esquecer!
