Mám tři dny volna a příznivou předpověď počasí před sebou. Co si tedy opět po svých nevyrazit prozkoumávat dosud nepoznané kouty naší země, vyhlídky, zříceniny hradů i staré mlýny. To vše doprovázené příjemnými hospůdkami a řekou, kterou mám velice rád… Vydávám se tedy na Berounku, ujít v jejím okolí dalších minimálně pětaosmdesát kilometrů a dostat se podél ní až na místo jejího vzniku, tedy na soutok řek Radbuzy a Mže v západočeské metropoli Plzni.
Cesta vlakem pěkně plyne a mě se při ní vrací vzpomínky na mé předchozí pěší výpravy točící se kolem Křivoklátu, Karlštejna, Berouna i Nižboru, Tetína, Skryjí a Týřovických skal. V Berouně vystupuji z rychlíku mířícího do Klatov a přesedám na osobáček, který mě doveze až do konečné stanice, kterou je město Rakovník. Přestože u nás na vsi točí v hospůdce rakovnického Bakaláře, doposud jsem tu jaktěživ nebyl. Prapodivný název tohoto města mi odnepaměti vrtal hlavou. Jak praví Wikipedie, své dnešní jméno dostal údajně podle báje o velikém hladomoru, který zasáhl kraj. Tehdy pomřelo mnoho lidu a neštěstí by zřejmě pokračovalo dál, kdyby jednu ženu žijící na místech u dnešního kostela sv. Jiljí nenapadlo uvařit svým dětem k jídlu raka. V té době se totiž myslelo, že rak, který získá po uvaření rudou barvu, je jedovatý. Děti však nepomřely a město se díky tomu postavilo opět na nohy. Pravděpodobnější však je, že Rakovník dostal své jméno podle porostu, který kdysi rostl v tamních mokřinách… Inu, je to ovšem jenom pověst a dnes už tam kromě městského znaku žádní raci nejspíš nejsou. Co je však na Rakovníku zajímavé, jsou dochované městské brány a částečně též židovská čtvrť, zejména pak synagoga, i když svému původnímu účelu již neslouží. Nemohu tu však ztrácet příliš mnoho času, jelikož je přede mnou ještě slušná porce kilometrů, které je potřeba ujít a mnoho míst, která je třeba cestou navštívit. Opouštím tedy račí město a vydávám se na další ze svých sólo putování.
Slunce dnes na obloze nejspíš neuvidím, neprší však a teplota je tak akorát. Ideální počasí na túru. Po červené turistické značce přicházím k hradu Krakovec, který byl postaven kolem roku 1383 pro Jíru z Roztok, purkrabího hradu Křivoklát. Významný je zejména tím, že na něm před odjezdem do Kostnice pobýval mistr Jan Hus, jehož socha byla pro upomínku před nedávnem umístěna pod hradní komplex. Po roce 1783, kdy po zásahu bleskem vyhořel, začal hrad chátrat, a dodnes se z něj dochovaly pouze zdi. Bohužel je zde od 1. září otevřeno již pouze o víkendu a já jsem tu zrovna v pátek. Nádvoří tedy vidím jen škvírou ve vstupních vratech. Zklamáním pro mě je, že podobně je na tom s otevírací dobou také Hospůdka U hradu, kam jsem se na pivo těšil již po vykročení z Rakovníku. Čas mi však kvapí a alespoň se tedy příliš nezdržím. Nedaleko za Krakovcem uhýbám z červené na žlutou a přicházím k rekreačnímu zařízení zvanému Machův mlýn. Oslovuji kolegu z práce stejného příjmení, že bych u něj rád přespal. Dozvídám se však jednak, že v případě onoho místa nedisponuje žádnými vlastnickými právy, a také odhaluji, že namísto Rakovnického Bakaláře je zde v nabídce pouze českobudějovický Budvar. Kvůli tomu jsem se sem z Budějovic přece netáhl, říkám si, a bez zastávky tedy pokračuji dál v cestě podél říčky Javornice. Zanedlouho opět měním barvu a přecházím na zelenou, po níž přicházím do Lhotky. Vesnička je památkovou zónou. Rozkládá se kolem obdélníkové návsi, jejíž střed je zastavěn drobnými domky z 19. století. Náves lemují větší usedlosti s dochovanými obytnými i hospodářskými budovami. Představuje soubor venkovské architektury, tvořené roubenými i zděnými stavbami z 18. a 19. století. Obloha je již zbarvená do tmavomodré a sem tam spadne nějaká ta dešťová kapka. Za Lhotkou už kapek přibývá a mě nezbývá než vytáhnout bundu a deštník, kterou toho se mnou již na cestách absolvoval spoustu, ale osudným se mu stal silný poryv větru cestou z práce. Avšak i se zlomeným drátem plní svůj účel a chrání mě před doslova do očí bijícím deštěm. Přece mě takováhle drobná lapálie nemůže zastavit před tím, abych došel do Chříče. PCh! Tuto obec jsem si za svůj cíl po cestě nezvolil náhodou, nýbrž z důvodu, že v ní sídlí Pivovar Chříč. Jen co uvidím jeho vývěsku, nekoukám doleva doprava a ihned mířím do výčepu spojeného s restaurací. Věděl jsem, že pivo vaří vynikající a po dvaceti kilometrech v nohách a v nepřízni počasí chutná dvojnásob. Proložím ho pěkně gulášem a po setmění mohu vyrazit k lesu, najít si místo pro kempování. U kukuřičného pole zaslechnu zachrochtání. Co ho asi tak může vydávat je mi jasné v tu ránu, raději se obracím na obrtlíku a dávám se neslyšně na ústup. Druhá odbočka ze silnice se zdá být lepší, nacházím si plácek u lesní cesty, stavím si stan a ukládám se ke spokojenému spánku.
Ráno se mi tuze nechce ze spacáku. Auta projíždějící po blízké silnici a zvýšený pohyb osob, které ani o víkendu nemohou dospat, mě přiměl k opuštění mého přívětivého vesmíru a pohodlí stanu a nafukovací karimatky. Pobalím věci a jsem rázem opět na cestě. V trávě pod mohutným kmenem, na kterém jsem včera večer hrabal z batohu čelovku, nacházím i svou ztracenou mikinu a tak vyrážím i do dnešního dne s kompletní výbavou. Přicházím ke kostelíku svatého Petra a Pavla v Dolanech. Ten byl zbudován pravděpodobně jako raně gotický ve 2. polovině 13. stol. Po husitských válkách a poté ještě mnohokrát došlo k jeho obnově a opravám, naposledy v červnu 2006 byl vysvěcen a usazen nový zvon. Co tu zvlášť ocením je přistavená cisterna s vodou, kde se může nemytý poutník alespoň trochu zkulturnit. Bistro u kostelíku má otvírat až za hodinu, nasnídám se tedy zatím na turistické lavičce. Potřebuji však doplnit vodu a tak mi to nedá, abych se nezkusil poptat ve stánku. Vodu dostávám dokonce perlivou, přece jen mě však trochu překvapí, když je mi řečena cena 75 Kč za jeden a půllitrovou lahev. Dám si k tomu alespoň o něco levnější espresso, sladký dezert s díky odmítnu a raději odcházím pryč směrem na Ptyč. V této osadě stával dříve hospodářský dvůr, dnes je tu místo něj podivná stavba připomínající z dálky větrné mlýny, proti kterým bojoval Don Quijote de la Mancha, či budovu nějaké tajné vojenské základny. Jen co projdu vesnickou památkovou rezervací Hlince, ocitám se v místě zvaném Na Chocholouši, a to už tedy přestává opravdu rozum stát. Jen co sejdu k řece Berounce pod hradem Krašov, dávám si osvěžující koupel, abych z toho všeho přišel rychle zpátky k rozumu. Vystoupám na vyhlídku na říční meandr nad Krašovem a užívám si hřejivé paprsky i pěkný výhled na zdejší božskou přírodu. No nemohlo tomu být ani jinak, po chvíli přicházím do obce Bohy. Nebýt toho, že Bohové (nebo snad jen Bohované?) pořádají dnes na fotbalovém hřišti hasičské slavnosti, nikdo by si mě tu nejspíš ani nevšiml. Jako pouhého smrtelníka mě namísto božských radovánek čeká dnes ještě pořádný očistec. Naštěstí nemusím do Kozojed přes Rohy, nýbrž po modré přes les. Z nebes rovnou do pekla bych opravdu nerad. V Kozojedech mě namísto toho čeká opravdová božská mana, v místním kulturním domě totiž čepují lokální pivo. Ochutnám dvanáctku i polotmavé a spokojen mohu jít do Liblína. Za Liblínem se zastavím na Havlově skále, další úžasné vyhlídce na Berounku a její okolí. Po obědě navštívím zříceninu hradu Libštejn a poté mě pěšina vede kolem Žíkovské obory. Žádný daněk, muflon, ani jelen mě pozdravit nepřichází, zato se mi ale dostane občerstvení a odpočinku u jezu u Žíkovského mlýnu. Turistické značky mě od zarostlých říčních břehů vyvedou přímo k pečlivě střiženému pažitu golfového hřiště rezortu Darovanský Dvůr. Pomalu se již snáší tma a já ještě nemám své místo na spaní. Že by tahle louka nebo bude ta další lepší? Aha, tak tady to nepůjde, jsou tu pořádné hrboly a do toho ještě nějaké roští. Ta předchozí byla přeci jen lepší, ale zkusím to ještě o kousek dál, když už jsem došel až sem. Zase krok vedle, tady už není louka, nýbrž zorané pole. Sakryš, tady to také nepůjde. Zkusím to v lese. Nevidím na krok, tma a stíny vrhané světlem z čelovky vytvářejí v neznámém lese téměř hororovou atmosféru. To byl zase nápad! Člověku v tu chvíli víří hlavou jen samé temné myšlenky a výjevy z mysteriózních filmů. Konečně jsem se pomocí GPSky prodral na lesní pěšinu, která mě přivádí do úzkého výběžku nad řekou. Místo bylo osídlené už v pozdní době kamenné, později, v době hradištní, zde byl zbudován val a příkop. Po chvíli se s místem sžívám a nacházím příhodný plácek pro stan. Lesem prosvítá osvětlení nedaleké vesnice Nadryby, pode mnou hučí voda protékající jezem u Valentovského mlýnu, občas ke mně dolehne i hlahol hostů z přidruženého kiosku. Rychle jen něco zdlábnu a po dnešních třiatřiceti kilometrech uléhám, stejně jako včera, ke spokojenému spánku.
Ráno se pokochám výhledem z hradiště za světla a zkratkou scházím ke Korečnickému mlýnu a pokračuji přes Sedlecko do Smědčice. Jak rád bych se zastavil v Hostinci u Žáby, kde mají v nabídce čerstvě vyuzené makrely, ale je teprve kolem desáté, a tak si dám namísto makrel raději linecký koláček s kávou u kruhového objezdu v Chrástu. Po opuštění vesnice se u Dolanského mostu navracím zpět ke své Berounce. Pod zříceninou hradu Věžka vstupuji do Zábělské rokle. Pěšina mě vede po příkrých svazích říčního údolí a bukovým lesem. Z vyhlídky Kozí bouda již vidím jez a ves Bukovec. Nad vsí se cesta vine až na vrch Chlum, kde se nachází stánek s občerstvením i rozhledna. Občerstvím se tedy točeným radlerem a protáhnu nohy výstupem na rozhlednu. Pode mnou už se rozprostírá Plzeň, poznávám areál Škodovky i věž katedrály svatého Bartoloměje. Po sestupu z Chlumu se zastavuji u kostelíka svatého Jiří na soutoku Berounky s Úslavou. Přecházím na druhý břeh a prodírám se zarostlou cestou pod zaniklým tvrzištěm Pecihrádek, jen abych mohl dokončit trasu podél Berounky až k jejímu soutoku. Přicházím na ostroh, kam zprava přitéká řeka Radbuza a zleva řeka Mže. Právě zde se stávají řekou jednou, pojmenovanou Berounka. Své putování bych měl zakončit v Plzeňském pivovaru, ale když je ještě tak pěkně a svítí příjemné zářijové sluníčko, posedím raději na náplavce s pivem v plastovém kelímku. Přestože mám již Berounku prošlou téměř křížem krážem, myslím, že se k ní zase zanedlouho znovu rád vypravím. Anebo si najdu nějaké další, hezké, neprozkoumané místo k putování.
