Kam se vypravit v létě roku, kdy všude řádí koronavirus a zahraniční výpravy jsou tak značně nejistým podnikem? Co třeba přejít Beskydy? Ani zkušený cestovatel ve svých nejdivočejších snech by si nedovedl představit, co všechno ho tam může potkat.
Poté co mineme bistro s šašliky a čevapčiči u autobusového nádraží, vydáváme se před hlavní vlakové nádraží na kebab. Kolem polehávají různí zjevové s lahváčem v ruce, jeden již unaven tak, že mu pivo z nahnuté plechovky v ochablé ruce vytéká na chodník. Nejsme však v žádném státu na Balkáně, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž v Brně, kam jsme přijeli z Jižních Čech autobusem. Jízda sem by však časově tomu výletu na Balkán i docela odpovídala. No nic. Z Brna se svezeme žlutým vlakem do Ostravy. Pohodu v poloprázdném vagónu si však neužíváme příliš dlouho, jelikož jsme stewardkou kvůli neznámé závadě přesunuti do přeplněného vozu bez klimatizace. Zde musíme trpět až do cílové stanice. Po rychlém přesunu dobíháme celí uřícení na nástupiště, ze kterého má jet náš navazující spoj do Mostů u Jablunkova. Na ceduli však svítí „25 minut zpoždění“, tak to máme ještě čas se podívat alespoň před nádražní budovu. Hned za vstupními posuvnými dveřmi jsme málem sraženi právě probíhajícími závody na minimotorkách, o další dva kroky dále na nás směřují dotazy na přebytečné drobáky, opodál dovádějí opálená děcka ve fontáně, jako by to byl veřejný aquapark. Ostravský kolorit jak má být. Vracíme se na naše nástupiště, kde se právě schyluje k poslednímu souboji s koronavirem. Dvě postavy, na zádech místo batohů domácí vysavač, hadice připravené k akci. S těmito „krotiteli duchů“ nemůže Ostrava svůj boj s koronavirem prohrát…
V Mostech u Jablunkova vystupujeme o čtyřicet minut později oproti původním předpokladům, ale šťastni, že jsme vůbec dorazili. Před očima máme ještě živé vzpomínky na dávný výlet do Českého ráje, kdy jsme vinou výluky a informačního šumu ze strany vlakového personálu byli ponecháni na pospas osudu v Bakově nad Jizerou. Od té doby nám při každém náznaku možného opakování Bakova začne běhat mráz po zádech. Nádražní hospoda v Mostech je krátce před sedmou hodinou večer již zavřená, obchod jakbysmet. Vítejte na konci světa. A tak se rovnou vydáváme drápat se vzhůru do kopců. „Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide…“ mohu si konečně zazpívat známou lidovou písničku, marně ovšem přemýšlím, jaký to přesně bača ovečky zatáčá, zda černooký či jednoruký. Hned vedle turistické chaty plné hostů se nám kempovat nechce a tak pokračujeme dál. Až s přicházejícím soumrakem stavíme stan na plošině svahu, který v zimě slouží coby lyžařská sjezdovka. Po vybalení večeře nás přichází zkontrolovat náš nový společník – toulavý kocour. Žoudá jídlo, hraje si s kamením a střídavě číhá a skáče na stan i na nás samotné. Kdyby nepřišel na boso ale v botách, možná bychom se tomu ještě ten den podivili, v kontextu dalších událostí by se však nejednalo o nic neobvyklého.
Dalšího dne nás probouzí slunce již vysoko nad obzorem a my se po rychlé snídani vydáváme na další putování. Chata na Čerchlaném Beskydu ještě neotevřela a tak pokračujeme po beskydské hřebenovce na Velký Polom. Odpočinek načerpáme spolu s vodou u studánky pod Muřinkovým vrchem. Pěšinka nás poté vede tu po české, tu po slovenské straně hranice, chvíli po suchém chodníčku pokrytém jehličím, chvíli mazlavým blátem. Poslední chata toho dne má být chata Doroťanka, takže se chystáme ji využít k povečeření. Štěstím v neštěstí je pro nás bodrá hostinská, která nás nejprve přivítá katastrofickou zprávou o tom, že kuchyně je dnes mimo provoz, ale po chvíli našeho skuhrání nad tím, jak budeme dnešní večer o hladu, nám přislíbí teplé párky. Vzhledem k jejich nevalné chuti jsme poznali, že nám byly naservírovány zřejmě párky od babišky (tzv. „babišovky“), ale vyhladovělý turista neohrnuje nos téměř nad ničím. A dobře jsme udělali, neboť ze samoty U Smažáků, kterou míjíme později, se žádná vůně čerstvě osmaženého eidamu třicítky neline a museli bychom tak vzít zavděk jen studenou kuchyní z našich skromných zásob. Rozhodujeme se, že dnešní noc strávíme na Bobku. Tedy ne, že bychom si snad samotrýznitelsky odepřeli spánek v leže, ani snad, že by nám zkonzumované „babišovky“ polechtaly zažívání, ale v osadě Bobek pod stejnojmenným kopcem nás o místě noclehu přesvědčil měkký, travnatý plácek u turistického přístřešku, s výhledem na Lysou horu v pozadí. Jako třešnička na dortu se pak nad námi vyjeví nekonečná hvězdná obloha v celé své kráse. To pak šťastný turista ani nepotřebuje televizi a je schopen pozorovat tu nádheru i celé hodiny.
Nazítří procházíme Hluchankou, pod pramenem Polanky, kolem Dybalky až do chaty na Kmínku, kde se těšíme na pořádné občerstvení. Chata se však nachází na slovenské straně a tak je zde možné platit pouze v eurech. A těch my máme dohromady 15, konkrétně já 15 a Lukáš žádné. Ale zase má bochník chleba, zatímco já to se zásobami jídla poněkud podcenil. Takže si vychutnáme alespoň vídeňskou kávu, což se již nedá říct o sklenici džusu s kaktusovou příchutí, která svou barvou i chutí připomíná žabinec na kvetoucím rybníce. Co nás však rozesmutnilo daleko více než nechutný džus, jsou mraky a brzy nato i kapky deště. A to ještě nevíme, co nás chytne nedlouho poté „Na Smutníkách“. Smutné je obzvláště to, že se ustávající déšť zčistajasna mění na průtrž mračen. Co je ještě smutnější, že se choulíme ukryti pod naším jediným deštníkem, konkrétně mým deštníkem, jelikož Lukáš nechal svůj deštník doma s tím, že zaručeně pršet nebude. Čůrky vody nám stékají za krk, kolem nás se začínají tvořit horské bystřiny a my jsme během chvíle z poloviny celí mokří. Po zhruba tři čtvrtě hodině jsou naše modlitby k beskydským bohům vyslyšeny a je nám dovoleno dojít alespoň na Masarykovu chatu. Tady neponechávám nic náhodě a z jídelního lístku objednávám, co hrdlo ráčí. Pivo, polévku a pečené koleno s hořčicí a křenem. Pro dnešek jsem nakrmen do sytosti. Poutník však musí vždy myslet i na horší časy a tak si jeden krajíc chleba balím s sebou do ubrousku, jistě se mi bude hodit.
Hojnosti nás ten den již mnoho nepotká. Osada s až poetickým názvem „Bumbálka“ není k našemu zklamání ani trochu mlékem a medem, ba ani pivem, oplývající. Jedná se o lidmi zapomenutý hraniční přechod s odpadky povalujícími se okolo silnice, zavřenou restaurací a atmosférou westernového městečka těsně před přestřelkou. Co nejrychleji opouštíme toto bezútěšné místo a pokračujeme na Čarták. Zdejší rozhledna už má po zavíračce, o slovo se však tou dobou začíná hlásit trávicí ústrojí a tak v lese rozjíždím „čarták“ vlastní. Zažívám snad ještě větší úlevu, než když Frodo odhodil prsten moci do Hory Osudu, ale jen do doby, než z mapy zjišťuji, že jsme se z Bumbálky vydali špatným směrem. Musíme na opačnou stranu, do Makovského průsmyku, vydupat na Dupačku a dál pod Oselnou. Na Dupačku jsme vydupali za blížícího se hřmění, dodávajíc si naděje, že „sa blýská a hromy divobijú“ kdesi nad Tatrami. Pod Oselnou jsme nepotkali ani osla, ani jiného živého tvora, za osly na této výpravě jsme mohli být jen já s Lukášem. Vzhledem k tomu, že jsme dnes již nechtěli opakovat choulení se pod jedním deštníkem, potěšila nás skutečnost, že jsme se již s deštěm nepotkali. A tak jsme celkem spokojeni ulehli ke spánku přímo na česko-slovenské hranici na Lemešné.
Večeře byla bídná, snídaně jakbysmet. Najedl jsem se však přece včera, tak co, jídlem je potřeba šetřit. V sedle pod Lemešnou opouštíme na delší čas naši rodnou zem a vyrážíme do zahraničí k našim sousedům. Prvního odpočinku a občerstvení se nám toho dne dostává v horském hotelu Fran. Vyhříváme se na sluníčku, kocháme se výhledy, popíjíme kávu a limonádu. A platit lze i kartou, takže ušetříme nějaké to euro v hotovosti. Život nemůže být krásnější. Dostatečně zrelaxováni postupujeme dál přes Velký Javorník a Stratenec. Žádné peripetie nás protentokrát nečekají, neztraceni pokračujeme po vytyčené trase. Pod Malým Javorníkem míjíme skupinku chodců, velké krosny, turistické hole, ztěžka oddechující postava s kloboukem jako by z oka vypadla pistolníkovi z divokého západu. Celkem snadno je předejdeme a uháníme dál na Portáš. „Hannibal ante Portáš“ halekáme již zdaleka a s úlevou shazujeme batohy na zahrádce restaurace. Pivo, halušky s opečenou slaninkou, borůvkový knedlík jako dezert, tomu říkám ráj pro vyhladovělého poutníka. Ještě než stačíme zažít zkonzumovanou hostinu, zdálky slyšíme blížící se klapání turistických holí. Je tu. Jen harmonika mu chybí. Zabírá stůl opodál a čeká na zbytek skupiny. Luigi Pistilli, alias Karel. Zda se vydal „pro pár dolarů navíc“ není zřejmé, objednává si ale smažené olomoucké tvarůžky a odebírá se k výčepu. „Karle, pojď, jinak ti to sníme“, volají na něj od stolu společníci. – „To si můžete zkusit a já vám sním to vaše, ha ha ha“, utrousí koutkem úst Karel, srkající pěnu z piva. A tak zatímco Karlova skupina se ještě k odchodu zdaleka nemá, my se vydáváme zpět na cestu a pokračujeme ještě o kousek dál, přes poněkud snobskou Kohútku do Papajského sedla. To však netušíme, co nás čeká na samotný závěr dne. Musíme sejít zrádnou Krkostěnu, sráz, kde stačí jediné zaváhání a člověk skončí po sérii kotrmelců a salt rozmáznutý na mastný flek, s kostmi zpřelámanými, o sto padesát metrů níže. Po celodenním pochodu se nám podlamují kolena, šněrujeme cestou zleva doprava a modlíme se jen, aby se za námi neozvalo hrozivé klapání turistických holí.
Po chladné noci ve vlhkém údolí, tedy přesně té noci, kdy se člověk přemlouvá, že to s vylučováním vydrží až do rána, jen aby nemusel vylézat ze spacáku, se nemůžeme dočkat prvních paprsků slunce, které se sem přes okolní kopce probijí. Po usušení navlhlého stanu, a již tradičně spíše symbolické snídani z tenčících se zásob, nabíráme opět nadmořskou výšku. Shodujeme se, že lézt Krkostěnou vzhůru by se nám nechtělo ani takhle zčerstva po ránu. Vlastně se nám nechce škrábat do žádného krpálu. K překonání kopce tak volíme pohodlnou cestu pro lesní techniku. Jaká to zrada, když se ta pěkná cesta po pár stovkách metrů začne stáčet do slovenského vnitrozemí, tedy mimo náš vytyčený směr. Pokračujeme dál po těžko schůdné cestě s vyjetými kolejemi od těžkých lesnických strojů a doufáme, že se brzy napojíme na pěšinku, která nás dovede zpět na značenou turistickou trasu. O to větším překvapením pro nás je, když nás na této cestě mine džíp s německou státní poznávací značkou, a ne ledajakou. Identifikujeme ji coby espézetku městečka Tölz. Z okénka nám pokyne lehce proplešatělý muž s knírem, v zelené uniformě, ze sedadla spolujezdce se usmívá dáma blond barvy vlasů. To snad není možné, sám zemský rada Wallner ze seriálu Big Ben. Co ten tady dělá?…
Na Makytě sušíme propocená trika a necháváme ulevit otlačeným zádům. Na oběd do vsi Pulčín nás čeká ještě pěkná štreka. A taky musíme zdolat Pulčínské skály. Jako malí hobiti cupitáme po vyšlapaných schodech ve skalách, přidržujíc se natažených jistících řetězů. Pulčín už je nadohled a tak před vstupem do civilizace vykonáme ještě koupel v mezích možností mělké tůně. Je to naše druhá tělesná očista po sprše pod mechovým vodopádem, kterou jsme vykonali před dvěma dny. Je tudíž jasné, že takovou událost si poutník náležitě užívá. V tom se ale kolem nás mihne brazilský fotbalista Marcelo a rychle zmizí ve skalách, div, že ne s míčem a v kopačkách. Pro jistotu si ještě jednou chladivou vodou oplachuji zřejmě úpalem stiženou hlavu. Halucinace nás však neopouštějí ani v Pulčíně, kde je nám místními doporučen western salon u Willyho. Budova zvenku připomínající nedokončený saloon z divokého západu, interiéry jsou však ryze socialistické, propagandistické plakáty vládnoucí strany tu kontrastují s bustou T.G. Masaryka zakrývající elektrickou zásuvku. Hostinským je zde svérázný chlapík Willy Pulčín, napůl „indián“, napůl odbojář. Fazolovou polévku i guláš má však chutnající. A to samé platí o pivu. S těžkým srdcem se loučíme s hostincem Willyho Pulčína a putujeme krajinou dál až nad obec Střelnou. Zde přespíme beze stanu v pěkném, udržovaném, turistickém přístřešku, svépomocí zbudovaném obecními nadšenci horské turistiky. Nezdá se mi nutné po tak vydatném obědě ještě večeřet, nehledě na to, že již není co. Když nám bylo nejhůře při našem minulém putování Českým středohořím, vždy nás zachránila i v té nejzapadlejší vsi vietnamská večerka, v Beskydech však nejsou po Vietnamcích ani stopy. Hlad mě však stejně zanedlouho přepadává a tak konzumuji krajíc chleba z Masarykovy chaty spolu se svou snídaní a doufám, že zítra ve Střelné něco k snědku seženu.
Poslední úseky pouti bývají nejnáročnější, to je stará pravda. My začínáme poslední den naší pouti na hřbitově. Naštěstí jen z toho důvodu, že se zde můžeme pod pumpou trochu umýt. Kromě toho nás obec Střelná uvítala také svou pekárnou, kde jsme se hned ráno mohli rozplývat na nejrůznějším sladkým i slaným pečivem. Nyní však už nemá cenu dělat kdovíjaké zásoby (když to koneckonců šlo po celou dobu bez nich), protože nás čeká už jen zhruba deset kilometrů do Valašských Klobúk. Je to ovšem výživných deset kilometrů přes hory přes doly, Končitou, Požár, až na Královec s rozhlednou, zvanou též Finiš. A z ní je již cíl opravdu co by kamenem dohodil. Ovocnými sady scházíme z kopců, těšíc se na výdobytky civilizace. Zvládli jsme to, dny strádání jsou za námi, na zádech už nebudeme muset nést těžká břímě a s nohama nahoře nás čeká zasloužený odpočinek. Ale nebude nám to utrpení na jedné straně a zároveň pocit svobody na straně druhé už za takový den, dva, zase chybět? Znaveni podřimujeme ve vlaku, zatímco kolem nás se snad žení všichni čerti. Už tou dobou se mi ale hlavou honí myšlenky, kam vyrazíme na výpravu příště.
