Česká Kanada nabízí toulání se borovými a smrkovými lesy, protkanými žulovými balvany, objekty pohraničního opevnění, rybníky i historickými městečky a zapomenutými vesnicemi. Od každého zmíněného trochu a ještě mnohem více jsme zakusili během třídenního červnového putování.
Výchozím bodem je nám Jindřichův Hradec, výstavní historické sídlo pánů z Hradce, kteří v pozdním středověku a raném novověku zastávali nejvyšší posty u královského dvora. Obcházíme rybník Vajgar v samém centru města a postupujeme podél Hamerského potoka k Jindřiši, kde přecházíme barokní most a vcházíme do Jindřišského údolí. Nedaleko odsud stavíme stany a při prvních náletech krvelačných komárů, kterých jsou tu celé hordy, uléháme ke spánku.
I první část dalšího dne pokračujeme podél Hamerského potoka až k Ratmírovskému rybníku. Zastavujeme se zde ke koupání a na kávu, kterou mé dvě spolupoutnice Janča a Simča vyžadují. A taky limonádu a nanuk. Občerstvení zkrátka nepodceňujeme a je to vlastně vítaná změna oproti mým hladovým výpravám á la Beskydy. Za Ratmírovem překračujeme koleje Jindřichohradecké úzkorozchodné dráhy, spojující Jindřichův Hradec s Novou Bystřicí. „To by bylo, abychom si nevyfotili mašinku, když už houká za zatáčkou“, říkáme si. Po zhruba dvaceti minutách netrpělivého čekání na přímém slunci se konečně ze zatáčky před námi vynoří rozvážně supící mašinka se dvěma vagónky. K nezaplacení. Na oběd a návštěvu cukrárny v Kunžaku nám nezbývá než použít mastercard…
Z Kunžaku do Zvůle je cesta dlouhá, kdo se nepopoveze autobusem, je pořádný trouba. Autobus však jede jen do Mostů u Kunžaku a do kempu u rybníka Zvůle musíme tedy ještě kus docapat po svých. Kdo by se zdržoval stavěním stanu, když právě probíhá zápas mistrovství Evropy ve fotbale mezi českou reprezentací a Chorvatskem a Češi jsou, zdá se, letos ve formě. Jaké to překvapení, že v kempu nejbližší hospodě není zápas promítán na projekční plátno, ba neběží ani na velkoformátové televizi. Zoufalí hosté si ho jen přehrávají na svých mobilních telefonech. Nechci si plýtvat daty a tak zapíjím zklamání pivem, stejně dnes není výkon českého týmu kdovíjaký. Dalším nemilým překvapením je skutečnost, že okénko s občerstvením, ve kterém jsme si chtěli dát k večeři langoše, zavírá již v půl deváté a tak si musíme vystačit s vlastními zásobami. A aby toho nebylo málo, stíhá mě problém se sprchou. Ne, že by mi třeba jen netekla teplá voda, ona mi neteče voda žádná. Žeton nenávratně zmizel ve spouštěcím zařízení, po zmáčknutí příslušného tlačítka se však neděje vůbec nic. Chvíli čekám na zázrak, ten ale nepřichází a tak přecházím na vztekání se a sakrování. To ale ničemu nepomáhá a tak se polonahý odebírám k výlevce s kohoutkem k vylévání a napouštění vody pro úklid. Zde provedu základní očistu a jdu raději spát.
Další den jdeme rovnou do prdele… Tedy, vlastně jen okolo. Žulový balvan „Ďáblova prdel“ skutečně připomíná část těla z jeho názvu a je oblíbeným objektem fotografií umisťovaných na sociální sítě. Často před ním pózují obnažení turisté s vystrčenými zadnicemi. I my se u něj fotografujeme, ovšem ve vší slušnosti, načež míříme na rozhlednu u Jakuba na Havlově hoře. Na náš vkus je to ale až příliš turistické místo a tak svačíme raději pod nedalekým turistickým přístřeškem v lese. Zde se na mě přisaje další ze zdejších krvelačných neřádů, který se mě navíc příznačně drží „jako klíště“. Od nedobrovolného dárcovství krve mě zachraňuje rázný zákrok pinzetou. Co se mě však nedrží, je orientační smysl, a tak se místo na Filipových kamenech ocitáme ve vesničce Horní Radíkov. Tam mi můj vnitřní instinkt amatérského turistického průvodce a horského vůdce radí vydat se přes Dolní Radíkov po Graselově stezce do Českého Rudolce, což se nám kupodivu bez dalšího zabloudění podaří. Trochu s podivem je pro mne také fakt, že se mě jako klíšťata drží i mé spolupoutnice, přestože jsem jim dnes ještě nedopřál vyžadovanou dávku kávy a přísun cukrů v podobě zákusku. Kavárna ani cukrárna v Českém Rudolci není, zavděk musí vzít restaurací. Díky bohu, že jsou v nabídce palačinky. Jsou tak zachráněny ony, před hypoglykemickým šokem, i já, před jejich nespokojeností.
Graselova stezka nás vede dál k unikátní vodní pile v Peníkově. Zpocen od hlavy až k patě, nejraději bych si dal studenou sprchu v Graselově koupelně, leč i ve skalní vaně není při panujícím vedru po vodě ani památky. Až do letoška by rčení „vedro jako v Kanadě“ nepochopil ani lední medvěd, avšak po vlně veder, které letos zasáhly kanadské západní pobřeží, se rčení jeví jako více než přiléhavé a platí bezezbytku i pro Kanadu českou. Vybrat si na túru snad nejteplejší dny roku má však i své výhody a proto nás od večerní koupele na Starém koupališti poblíž zaniklé středověké vsi Pfaffenschlag neodradila ani přicházející tma, ani kapři, skákající ve snaze ochladit se, z téměř termální vody rybníka nad hladinu.
Následujícího dne procházíme areálem pohraničního obranného opevnění se zachovalými bunkry, protitankovými zátarasy a neproniknutelnými žiletkovými ploty. Ráj pro milovníky vojenství a historie. Rájem pro milovníky ranní kávy, Simču s Jančou nevyjímaje, je pak město Slavonice. Kavárna tady, cukrárna támhle, do toho nádherné renesanční domy na náměstí a v jeho okolí. Usedáme ke stolku hotelu a restaurace Besídka. Kromě výborné kávy či domácí limonády je zde možnost dát si vydatnou snídani – v nabídce mají míchaná vejce s opečenou slaninou. A ještě jedna skvělá věc na Slavonicích – mají tu veřejné záchodky, kde je možno v klidu si opláchnout obličej a vyčistit zuby. A ke všemu zadarmo… Ze Slavonic přejíždíme autobusem do osady Landštejn s pozůstatky hradu nad stejnojmennou vodní nádrží. Původně královský hrad byl vystavěn Přemyslem Otakarem I. k ochraně zemské stezky a hranice s Rakouskem. Po prohlídce se jdeme nasytit do hospody Holubník. Nechám si líbit pečenou kachnu s knedlíky a červeným zelím, bramborové šišky s mákem, sypané cukrem a polévané rozpuštěným máslem, studené pivo, i bezinkovou limonádu. Po velkopanském obědě se ztěžka zvedám od stolu a odvaluji se na přilehlou louku, kde si dopřáváme zaslouženého šlofíka.
Naše túra tu však ještě nekončí. Turistická stezka nás vede přes rozpálené mýtiny do obce Klášter s kostelem Nejsvětější Trojice. Znaveni horkem využíváme k přesunu do Nové Bystřice autobus. V Bystřici si dopřejeme návštěvu floristické kavárny s originálními zákusky, jež je vskutku nevšedním zážitkem. Návštěvu Novobystřického pivovaru musíme nechat na příště, jelikož spěcháme na vlak Jindřichohradeckých místních drah, který nás po úzkorozchodné trati dopraví do Jindřichova Hradce. Jízda po úzkorozchodné železnici sice trvá podobně dlouho, jako bychom projížděli Rusko po Transsibiřské magistrále, ale cestou míjíme například legendární zastávku Kaproun, kde byl český génius a vynálezce Jára Cimrman vyloučen z vlakové přepravy a na počest této události mu zde byl zbudován památník. Na nádraží v Jindřichově Hradci naše společná cesta po kavárnách, cukrárnách, ale i lesích a skalách České Kanady spěje k závěru, čas už máme jen na pivo a nakládaný hermelín pod zámkem, po němž se již přesouváme ke svým domovům. Doufám ale, že na ni brzy navážeme nějakou další, podobně hezkou výpravou.
