Aby bylo veselo, není vždy úplně nutno jezdit do exotických destinací, ba ani opouštět hranice zemí českých. Naše domovina je totiž tak nádherně pestrá a poskytuje tolik zajímavých míst k navštívení, ať už známých, méně známých i dočista neznámých, že člověku nestačí ani celá porce jeho roční dovolené k jejich projití a prozkoumání. Krajina na rozhraní středních a severních Čech. Pro Jihočechy možná neznámá a opomíjená, ve skutečnosti ale nevšední a magická, navozující atmosféru fantasy světa Pána prstenů. To je České středohoří.
Naše cesta začíná u řeky Ohře. Její dolní tok protéká poli se zeleninou a její břehy zdobí, pro nás neobvyklé, konstrukce porostlé liánami chmele. Na okraj jedné z chmelnic se uchylujeme k přečkání první noci naší výpravy. Celou noc nás však budí zvuky zemědělské techniky. Náš stan Jurek s tmavě zeleným tropikem navíc dokonale splývá s okolím a tak máme celkem strach. Bídně zahynout hned první noc naší výpravy a ještě k tomu po přejetí rozběsněným traktorem by nebylo nic příjemného. Zvuky se k nám však nepřibližují a tak je nám umožněno dospat se rána. Přesto jsme však už v sedm na nohou a raději co nejdříve balíme své přístřeší. Podél řeky potkáváme rybáře, kteří jistě vstávali ještě časněji než my. Snídáme na lavičce v rajských zahradách zámku Libochovice. Cítíme se tu jako u pana Elronda v Roklince a vůbec se nám odsud nechce. Po prohlídce zámku opět relaxujeme pod stromy zámeckých zahrad, jenže čas je neúprosný a musíme vyrazit dál. Obstaráváme si lembas a další potraviny v místním penny marketu a vydáváme se na cestu přes pláně Rohanu rozpálené žhnoucím sluncem. Cestou musíme tu a tam uskočit do škarpy vedle silnice před projíždějícími černými jezdci, slunce pálí čím dál víc a z lahví ždímáme co chvíli nějaký ten hlt vody. Už nyní je nám zřejmé, že pouť do Mordoru bude skutečně tvrdá.
Občerstvení se nám dostává u bodré paní z pokladny hradu Hazmburk. Kocháme se výhledy po širém kraji, nad kterým Hazmburk ční a sledujeme, co nás na naší cestě dále čeká. Jako hobiti cestou z Kraje procházíme jabloňovými sady v okolí Třebenic, kde nás před jistou smrtí uškvaření se ve vlastní šťávě zachraňuje vietnamská večerka s širokou nabídkou osvěžujících nápojů. Jako velbloudi po týdnu v poušti se napájíme limonádou a k tomu přikusujeme chladivou pochoutku v podobě smetanového nanuku v čokoládové polevě. Zlatá stezka Zemí hradů nás odtud vede vzhůru na zříceninu hradu Košťálov na stejnojmenném kopci. Namísto temných přízraků zde potkáváme jen mountainbikery a dva další tuláky, od kterých nám žádné nebezpečí nehrozí, načež se rozhodujeme, že tu strávíme druhou noc našeho putování. Stáváme se fascinovanými svědky úchvatného západu slunce, který pro nás dnešní večer nebe přichystalo. Stan si stavíme o něco níže pod vrcholem kopce mezi stromy, přeci jen nechceme, aby nás Sauronovi špehové snadno vyslídili a navíc na kopci docela pofukuje. Nocí se line jasná záře z okolních měst a my jen doufáme, že se nejedná o temné síly z Dol Guldur.
Dalšího dne nás čeká výstup na vrch Boreč, mlžnou horu, který je známý svými průduchy – ventarolami, jimiž v zimě proudí teplý vzduch a na vrcholu tvoří páru. V parném létě je však tento tajuplný vrch v klidu a žádných magických efektů se nám nedostává. U studánky na kraji Režného Újezdu provádíme ranní očistu a po snězení několika plátků lembasu pokračujeme na Lovoš. Kopec střežící levý břeh Labe při jeho vstupu do zaklesnutého údolí. Tady končí široširé roviny České křídové tabule a začíná rozvlněná krajina dávno vyhaslých sopek a labského kaňonu. Opodál je samotná Porta Bohemica – brána do Čech a pro nás brána do Mordoru, kde nás čekají strmé výstupy a následná klesání ze zdejších vrcholků. Z vrcholu Lovoše hledíme na naproti ležící žernosecké vinice a poslední gondorské město Litoměřice. Kolem Černodolského mlýna vcházíme do Opárenského údolí. Ve Velemíně jsme náležitě pohoštěni během návštěvy mého starého známého hraničáře Míry a z terasy jeho domu upíráme své pohledy vzhůru na horu hromů a větru – Milešovku, jinak nazývanou královna Českého středohoří. Krok za krokem stoupáme po jejích strmých svazích, procházíme bukovými porosty po pěšinách tvořených čedičovými chodníčky. Na hoře zuří živly, zvedá se vítr a snáší se déšť. Dáváme si pivo a zkroušeni přemítáme co dál. Můžeme se vrátit k Mírovi, do jeho suchého a vyhřátého obydlí, ale nechceme se na naší pouti příliš zdržovat. Místní osádka nám nabízí přespání v přístřešku vedle hospody, do něhož však poněkud zatéká voda. Už už to vypadá, že budeme spát v pololeže na části dosud suché dřevěné podlahy, naštěstí se počasí krapet umoudřuje a hora nám umožňuje sestoupit dolů. Rychle však padá tma. Stavíme stan na mokré louce u lesa, skryti před nejbližšími staveními i rudě blikajícími komíny trmické elektrárny na horizontu. Mordor je již na dohled.
Dalšího dne se dostáváme průsmykem Paškapole do obce Kletečná pod stejnojmennou horou. Asfaltová silnička nás vede až k odbočce k rozhledně Radejčín, spěšně přecházíme tunel dálnice D8, hlavní cesty do Mordoru. Zastavujeme se na vyhlídkách nad stráněmi Labského údolí, kdysi pokrytými sady a vinicemi. Z nich nejkrásnější je ta u Dubického kostelíka svaté Barbory a vyhlídka Skalky nad Dolními Zálezly. Kvapem postupujeme dál, neboť musíme ještě před setměním obejít bránu do Mordoru. Nad Vaňovem se již pod námi skrze bukový porost odhaluje majestátní Masarykovo zdymadlo, ocelová vrata Mordoru, a na protějším břehu čnící strážní hrad Střekov. Klikatící se stezkou přicházíme až k zámečku Větruše, naproti nám vystupuje Mariánská skála, pod námi sila Setuzy a město Ústí nad Labem. Pronikli jsme do samého srdce Mordoru. Avšak město i jeho obyvatelé jsou k nám více než přátelští. Hostinský v hospůdce u Lípy nám přináší jedno plnotučné a chutný pokrm k tomu. Musíme se však ještě za světla odebrat na místo našeho noclehu. Černí jezdci, či temné přízraky, nás mohou snadno odhalit a tak volíme pro přespání nejméně pravděpodobné místo – Cirith Ungol, Mariánskou skálu. Uprostřed noci nás ruší ze slastného spánku šramot a chrochtání kolem našeho stanu. Jsou tady, krvelační skřeti nás odhalili i přes elfský neviditelný plášť, to je konec naší výpravy. Uleví se nám, když zjišťujeme, že je to jen pár divokých prasat, která naštěstí nebyla ani příliš dotěrná.
Příští den přejíždíme vlakem do Děčína. Doplňujeme energii v pekárně u vlakového nádraží, procházíme se zahradami zámku. Takových skvělých požitků se nám dostává v poslední výspě světa lidí. My se však vydáváme na cestu zpátky do Mordoru, k hoře osudu. Přesouváme se na pravý břeh Labe a přes Velký Chlum dojdeme až k hradu Vrabinec. Čnící věž z černočerného čediče. Minas Morgul, čarodějnická pevnost, přes níž musíme proniknout do země temného pána. Skřeti mohou být za každou skálou či stromem a tak se příliš nezdržujeme. Z Vrabince sestupujeme do říčního údolí Labe. Z Těchlovic však již opět stoupáme vzhůru do kopců. Míjíme Ptačí stěny, hvozd postupně temní a příkře se naklánějící svah nebere konce. Skutečná Hora osudu – Buková hora. Batoh se zdá být stále těžší a každý další krok obtížnější, jakoby mě tížil samotný prsten moci. Jen s morální pomocí mého parťáka Samvěda Lukáše se konečně vydrápu na louku pod samotný vrchol. Odsud na nás shlíží Sauronovo oko – rudě zářící vysílač na Bukové hoře. Z posledních sil stavíme stan přímo pod hučícím vysílačem a jako bych právě odhodil prsten moci do žhnoucí lávy Hory osudu, hážu sebou zcela vysílen do svého spacáku. Cíl jsme splnili, vystoupali jsme na Bukovou horu, čeká nás však ještě hezký kus cesty.
Ráno scházíme z Bukové hory do vesnické památkové rezervace Zubrnice, oplývající roubenými, hrázděnými i zděnými stavbami lidové architektury. Odsud se necháme převést autobusem zpět do Ústí nad Labem, dobíjíme telefony a vychutnáváme si příjemné zářijové odpoledne v restauraci na hradě Střekov. Vlastně bychom už odsud mohli v klidu jet domů. Avšak máme k dobru ještě jeden další den na putování a tak se vydáváme opět po svých vstříc Litoměřicím – královskému městu Středozemě. Nejprve nás čeká průchod Průčelskou roklí, oblíbeným místem a předobrazem Divokého západu v románech Karla Maye. Další cesta již nepřipravuje žádné skřetí překážky, přes rozhlednu Varhošť a vrch Plešivec doputujeme do obce Kamýk se stejnojmennou zříceninou hradu. Hospůdka u cesty nás láká na půllitr zlatavého Březňáka, my však odoláváme vábení zlatavého moku, jelikož již přichází soumrak. Nocujeme uprostřed ovocného sadu a tentokrát ani nejsme rušeni divočáky, či spíme natolik tvrdě, že o tom alespoň nevíme.
Vstáváme do posledního dne našeho putování, cesta nás vede sady a vinicemi až pod vrch Radobýl. Naposledy se drápeme vzhůru a jen mlžný opar nás připravuje o nekonečný výhled na úrodné lány polí, Říp a Prahu. Přehlížíme daleké kopce, na kterých jsme během posledních dní stanuli, a shlížíme na královské město Litoměřice, kde naše putování končí. Nutno říct, že šlo o jedno z našich nejúžasnějších putování.
