Coby lokalitu dalšího putování si vybíráme opět okolí řeky Berounky, tentokrát však jejího spodního toku. Mezi jižním okrajem Prahy a Berounem se totiž nachází velice zajímavá přírodní i člověkem přetvořená krajina barrandienské pánve, která je chráněnou krajinnou oblastí Český kras.
Jde o území tvořené převážně prvohorními usazeninami (vápenci, břidlicemi) silurského a devonského stáří s četnými krasovými jevy včetně jeskyní patřících k největším v Čechách. Přes svou malou nadmořskou výšku do 500 metrů nad mořem, se zde vytvořil velmi pestrý, členitý reliéf, a to zejména díky erozní činnosti Berounky a jejích přítoků, jejichž údolí mají mnohdy kaňonovitý ráz. V oblasti se vyskytuje cenná teplomilná květena i zvířena, lesní společenstva dubových hájů s velmi bohatě rozvinutým bylinným patrem si mnohde zachovala svůj přirozený ráz. Rovněž se zde nalézá velké množství cenných geologických profilů a světově významných nalezišť zkamenělin. Toť na úvod vyčerpávající informace Wikipedie. Nám úvod obstarává pohodová jízda vlakem z hlavního nádraží na Zbraslav. A ihned po opuštění vlaku a překonání řeky Vltavy po mostě Závodu Míru se vydáváme hledat zdejší rodinný minipivovar Zbraslavská koza. Jen co mineme ulici V Platýzu už vidíme i Kozu. Vzhledem oprýskaný bývalý kulturák/ubytovna, jako by z oka vypadl fotografii pořízené v padesátých letech, to bude stylové, pomyslíme si. Jenže ouha, koza má zavřeno. Co teď? Zkoušíme zazvonit na zvonek, třeba se nám poštěstí a někdo nám přeci jen otevře. „Je ještě zavřeno“, ozve se ze zahrady přes ulici. „Co byste rádi?“ ptá se nás paní. „Přijeli jsme z jižních Čech a rádi ochutnáváme lokální piva, nevíte, kdy budou otvírat? Jen tak se sem znovu nepodíváme.“ „Tak, já vám teda otevřu, když už jste sem z jihu přijeli“ odpovídá paní. „Spolupracujeme s jihočeským minipivovarem v Truskovicích“ dodává. „Tak ten my samozřejmě známe, budeme mít alespoň srovnání. Děkujeme.“ Paní odemyká dveře a zavádí nás do malé místnosti s pípou. Natočí nám do kelímků a my se můžeme spokojeně vydat na cestu, zatímco ona si před oficiální otvíračkou užije ještě trochu klidu na zahradě. Prohlédneme si ještě park na nádvoří Zbraslavského zámku a můžeme vyrazit do čtyři kilometry vzdáleného Radotína. Tam už nás vítá i řeka Berounka a kromě ní další z minipivovarů na naší trase, pivovar Horymír. Potěší nás posezení na zahrádce pod stromy, výtečné pivo i chutné jídlo. Jen ten kopec po obědě by nemusel být tak strmý, ale tak to bývá vždycky, když se člověk rozsedí. Konečně se dostáváme do Českého krasu. Za Vonoklasami narážíme na přírodní památku Krásná stráň a její vyhlídky – pod dráty, Matyho, Karasova a na Karlík. Je odsud vidět vysílač Cukrák, ba i Brdy. Nemůžeme se ale zdržovat výhledy příliš dlouho, na konci září již světla v pozdním odpoledni rychle ubývá. A tak se ani v Mořince nemůžeme zastavit ve velice sympatickém hostinci U Barchánků. Snad příště. Mořina už tak sympaticky nepůsobí, ale i tady nás láká k návštěvě jeden podnik – museli bychom se však stát členy soukromého klubu Na Bambousku. No, možná už to s degustováním pro dnešek stačilo, raději se odebíráme nad ves ke spánku. Doufejme, že nebude věčný, jako spánek nebožtíků na přilehlém židovském hřbitově…
Ráno využíváme možnosti, že si můžeme dokoupit vše potřebné u pana Vietnamce v místním obchodě. Vietnamec, to je zkrátka spása českého venkova. Široký sortiment a otevřeno od časného rána, to jsou služby k nezaplacení. Ještě ráno tak můžeme vyrazit na Ameriky – tedy bývalé lomy Velká a Malá Amerika, či lom Mexiko. Výhledy jsou tu uchvacující, ne nadarmo se lomům přezdívá český Grand Canyon. Jen ty všudypřítomné odpadky to tu dost kazí, lidi jsou zkrátka prasátka. Zároveň je tu také cítit ponurá atmosféra utrpení během pracovního nasazení zejména politických vězňů za minulého režimu. Okolo poledního jsme na Karlštejně. Nedá nám to, abychom se nevydali na hrad, když už jsme tady. Využíváme jak zrekonstruované návštěvnické centrum spolu s toaletami a následně také k odpočinku lavičku na nádvoří. Scházíme do podhradí, kam nás nalákal jediný pivovar široko daleko, kterým je 1. karlštejnský mikropivovar Karlíček. Měl by nabízet několik druhů piv, slabší pivo pro cyklisty či do horkého počasí, ale i silnější pivo pro pivní gurmány. To je zkrátka něco pro nás. Jenže jsme si neuvědomili, že je již po sezóně a Karlíček má zavřeno. Škoda, ale nedá se nic dělat, musíme vzít za vděk Cafe barem a restaurantem Stodola. A neukázalo se to jako vůbec špatná volba. Výběr jídla je tu sice menší, nicméně pivo z pivovaru Únětice je jednoduše skvělé. Sedělo by se tu výborně hodiny a hodiny, ale musíme se vydat dál, zpátky k Dubu Sedmi bratří. Srdcem Českého Krasu procházíme kolem Karlovy studánky a přes téměř vyschlé Bubovické vodopády až na vyhlídkové místo nad Svatý Jan pod Skalou. Sem jsem se chtěl podívat již dlouho. Mystické místo, impozantní výhledy. Sestupujeme dolů ke klášteru benediktinů, jehož počátek je datován již do 11. století. Ochutnáváme zde údajně léčivou vodu z pramene svatého Ivana. Buďto nás posílí nebo prožene, to je vždycky sázka do loterie. Zastavit v Hostimi v hospůdce u Krobiána, či pokračovat dál, to je další z dilemat, která musí poutník na své cestě řešit. Když se vydáme dál, mohli bychom ještě stihnout večerní posezení v minipivovaru Srbecký lok v obci Srbsko. A to nám jako motivace stačí. Uháníme tedy po silnici, odkud se nám otevírají pohledy do údolí říčky Loděnice pod námi. Odbočujeme k vápencovému lomu Na Chlumu, ve kterém se těžilo od 20. let 20. století. Nalézá se tu několik jeskyní, ve kterých má své zimoviště několik druhů netopýrů. My se však setkáváme jen s hlídači u vstupu do lomu. Co se to tady asi děje? Obcházíme je po stezce vedoucí po hraně lomu a z plošiny nad lomem shlížíme na jeho dno, kde jsou připravené jakési dřevěné palisády. Že by nějaký pozůstatek husitských bitev z filmu Žižka, který se v okolí natáčel? Ne, ale ve svých úvahách se zas až tak nemýlíme. Míjíme totiž zázemí pro filmový štáb a dozvídáme se, že se zde chystá natáčení amerického fantasy seriálu Kolo času. Trochu stranou si vyhlídneme místo ke kempování a v nastalém pološeru pokračujeme ještě za pivem do Srbska. Ani tady ale nepochodíme podle plánu, i Srbecký lok je již připraven k zimnímu spánku. Chmury se nám naštěstí podaří zahnat opodál, v příjemné letní zahrádce příznačně pojmenované The Garden. I přesto, že je již docela pozdě, ochotně nám připraví luxusní hamburgery a točenou plzní také nepohrdneme. Teď už jen vyfunět zpátky k lomu a najít nějaké příhodné místo ke stanování na pláni poseté králičími bobky. Snad se nám to za svitu čelovek podařilo a ani my, ani náš stan nepřijde k nějaké úhoně.
Po ničím nerušeném spánku nás ráno vítá sice zatažená obloha, na pochod nám to ale ani moc nevadí. Sestoupíme opět do Srbska, nakoupíme něco malého k snědku v obchůdku u Malečků, do kterého se vejde sotva prodavačka a jeden zákazník, a můžeme vyrazit podél Berounky na Tetín. Cestou pozorujeme skály na protějším břehu – Vlastinu stěnu, Stěnu kotlů, Pupek i Matterhorn na okraji lomu Alkazar. V něm vznikl v průběhu 2. světové války systém podzemních prostor, ve kterých měla fungovat nacistická podzemní továrna na výrobu leteckých motorů. Projekt však nebyl dokončen a v 50. letech 20. století byla část prostor využita k uskladnění radioaktivního odpadu z jáchymovských dolů. My se nicméně vracíme v minulosti ještě hlouběji. Vystoupali jsme na Tetínské hradiště, které bylo jedním z opěrných bodů soustavy hradišť obklopujících přemyslovský stát ve středních Čechách a jeho počátky jsou nejčastěji kladeny na přelom 9. a 10. století. V roce 921 zde byla zavražděna babička svatého Václava, Svatá Ludmila. Samozřejmě nevynecháváme tetínské vyhlídky od zříceniny hradu Tetín od původně románského kostela svatého Jana Nepomuckého. Také by to ale chtělo něco k snědku. A hle, Tetínská hospoda… Po obědě už se můžeme dát na pochod směr Koněpruské jeskyně. Zastavujeme v Tobolce, kde si v Občerstvení Pod Lípou dáváme točenou zmrzlinu a stáváme se svědky zábavné taškařice. Stánek je totiž průjezdním kontrolním bodem zdejší veterán rallye a každou chvíli tak u něj zastaví buďto motocyklista se svým prdícím mopedem, či posádka Škodovky, Trabantu nebo jiného historického skvostu, která nejprve oběhne stánek kolem dokola, rozhlíží se po všech možných i nemožných skrýších a následně se vydá požádat pana stánkaře o razítko do jejich závodního průkazu. Jen neradi se zvedáme k odchodu od takhle dobré zábavy, chceme si však ještě před samotnými Koněpruskými jeskyněmi prohlédnout také přírodní rezervaci Kobyla. I zde se na počátku dvacátého století těžil vápenec. Dnes si však lokalitu přivlastnili zejména skálolezci. Po Kobyle nás čeká pro změnu Zlatý kůň, vrch, ze kterého se naskýtá výhled na velkolom Čertovy schody, ve kterém byl provoz zahájen v 50. letech 20. století. I na svazích Zlatého koně se těžil vápenec a stěnou lomu byly v roce 1950 objeveny Koněpruské jeskyně. Přicházíme akorát na poslední prohlídku dne. Bludištěm chodeb, schodů a žebříků lemovaných stalaktity, stalagmity a stalagnáty se proplétáme zhruba hodinu. Poté, co se dostaneme zase na povrch, užíváme si poslední záblesky slunce a obcházíme Zlatého koně po naučné stezce. Místy se v množství suti koněpruských vápenců vyskytují zkameněliny prvohorních živočichů, my však nenalézáme nic. Naštěstí nalézáme alespoň místo k postavení stanu a zbytky jídla k večeři. Uléháme ke spánku a těšíme se na závěrečný den, kdy nás cesta již povede do Berouna.
Ještě než však naše putování zakončíme u Berounského medvěda, po celé dopoledne narážíme na objekty spjaté s těžbou vápence či výrobou vápna. Probouzíme se s výhledem na velkolom Čertovy schody, cestou míjíme objekt bývalé vápenice s vápennou pecí, poté portál tunelu u lomu Čertovy schody, který je pozůstatkem zrušené lanovky Králův Dvůr–Kosov–Císařský lom nebo malodrážní železnice Králův Dvůr–Beroun–Koněprusy a následuje viadukt, který býval taktéž součástí této železnice. Najednou se ocitáme na hradišti. Hradiště Kotýz bylo vybudováno a osídleno již v době bronzové a halštatské a znovu pak v raném středověku. Nedaleko se pak nachází Axamitova brána, která je přírodním vápencovým útvarem a pozůstatkem vstupního portálu bývalé jeskyně, jejíž strop se v 19. století propadl. Jedná se o největší skalní bránu Českého krasu. Za krátkou zacházku stojí Jelínkův most, jinak zvaný též Jelínkova brána. Jedná se o krasový útvar, který je tvořen hlubokou, úzkou skalní rozsedlinou, jejíž okraje se dotýkají a tvoří oblouk. Za Havlíčkovým mlýnem a studánkou kněžny Ludmily opouštíme území CHKO a pokračujeme podél Suchomastského potoka. Obcházíme vodní nádrž Suchomasty a jdeme pod lomem Kosov, který byl otevřen Králodvorskou cementárnou v roce 1909 a stejně tak jako ve většině ostatních lomech v Českém krasu již byla těžba ukončena. Zanedlouho se nám již otevírá pohled na královské město Beroun. Přecházíme koleje a objevujeme trochu neutěšené prostředí s vraky vyřazené vojenské techniky na dvoře objektu bývalého cukrovaru. V jedné z hal se usídlil pivovar s restaurací Berounský medvěd. Funguje to tu ale tak trochu zvláštně. Zákazníků na zahrádce s výhledem do dvora si moc nevšímají. Vlastně vůbec. Pokud si člověk neobjedná uvnitř, ihned za sebe nezaplatí, a to ještě jen v hotovosti, ocitá se úplně mimo hru. Jídelní lístek nás dvakrát neoslovil, zkusíme tedy jen pivo. To není špatné, ale… Je asi nejobyčejnější v celém Českém krasu. Tohle není nejlepší zakončení výletu. Nacházíme však řešení. Indická restaurace, ta nikdy nezklame. A tak náš čtyřdenní čundr zakončujeme tandoori naanem, aloo rajma, chicken rarra a lhasi koktejlem. Český kras je sám o sobě tak rozmanitý, že ani indické jídlo na závěr nemůže být v srdci Čech považováno za něco nepatřičného.
