Kraj křivolakých skal, hlubokých lesů a lidí s divokým vzezřením, takové je Kokořínsko. Naši výpravu ve složení já a parťák Lukáš začínáme v Praze Holešovicích, kde čekáme na autobus do České Lípy. Na nástupišti se začíná shlukovat zajímavá skupina lidí. Rodina asijského původu, řádová sestra doprovázená zřejmě svou sestrou biologickou, malíř s připraveným plátnem, hrnoucí se do autobusu rovnou i se stojanem a sadou štětců v podpaží. A vše to má pod palcem na trávníku u nástupiště vrávorající filosof s plechovkou piva v ruce, který promlouvá ke svému kumpánovi, že se na to musí racionálně… Před Českou Lípou je objížďka. Jedny semafory následují druhé, druhé pak třetí, autobus vždy popojede několik metrů a pak zase stojíme. Navíc je nacpaný tak, že lidé posedávají i v uličce a vzduch je tu nedýchatelný, obzvlášť v nasazeném respirátoru, jak velí poslední móda a vládní nařízení.
Česká Lípa nás vítá svou koncentrací minimálně dvou kebabáren na deseti metrech čtverečních. Na nic jiného tu člověk pomalu nenarazí. Při procházce městem však nakonec narazíme i na klášterní zahrady s pivovarem Lípák. Užíváme si zdejší pohostinnosti do pozdních odpoledních hodin, kdy už je nejvyšší čas vyrazit. Opouštíme Českou Lípu, procházíme jejími okrajovými částmi, než se ocitáme na místě, kde se před námi otevírá skutečné Peklo. Naštěstí to není nic horšího, než naše dnešní pekelná jízda autobusem do České Lípy, jedná se o Národní přírodní památku Peklo v údolí Robečského potoka, kterou v podvečer procházíme. Čekají nás tu dřevěné chodníčky kopírující tok potoka, průchody skalními chodbami a pod převisy skal. Utáboříme se pod skalní věží Satanova hlava. Jak příznačné. Kromě strach nahánějícího názvu je to ale moc příjemné a klidné místo k noclehu. Vedle nás se utáboří ještě skupinka mladých skautů pod vedením pana Břízy a ke spánku tak uleháme za zvuků praskajícího dřeva v ohni a s poslechem strašidelných příběhů, které si mladí skauti vyprávějí.
Ráno balíme a vycházíme docela časně. Zatímco naši spolutáborníci ještě vyspávají, my už snídáme před zámkem Zahrádky. Původně valdštejnský zámek postihl krutý osud, když roku 2003 téměř celý vyhořel. Nyní prochází postupnou rekonstrukcí. Zahrádecká lipová alej nás vede do bažantnice a dál pod Žižkovým vrchem do obce Holany. Zde už dostáváme chuť na pivo a tak odbočujeme k místní hospodě. A zjišťujeme, že nejsme zdaleka sami, kdo dostal na něco chuť. Přestože má hospoda ještě oficiálně zavřeno, skupina vousáčů v maskáčových tričkách, zelených plátěných bundách a s trempskými čapkami na hlavách už dopíjí minimálně druhé pivo. „Ještě počkáme na tu pečenou kachnu“, hlásí jeden z nich hospodskému. Druhý přidává historku o tom, jak jednou putoval do vsi, kde měla být hospoda. Když tam však došel, zjistil, že hospoda je zavřená. V tu ránu na něj prý padla taková deprese, že už to vypadalo, že s ním bude ámen. Nebude prý přece pít vodu z potoka… Poté, co se „Malý medvěd“ pochlubí kolegům s obsahem své „kápézetky“, zvednou se divousové náhle od stolů, odloží prázdné půllitry a nasazují své plátěné maskáčové batohy na záda. Na kachnu se zjevně čekat nebude, je čas vyrazit k další hospodě. My si v klidu dopíjíme svá piva, načež se také vydáváme na cestu. Ne však do další hospody, nýbrž na vrch Vlhošť.
Z Vlhoště se otevírá výhled na kopce Českého středohoří, Máchův kraj i horu Říp. My z něj dále sestupujeme pod Stříbrný vrch a rajzujeme si to po Husí cestě kolem pomníku Járy Cimrmana, který tu prý tragicky zahynul při výbuchu svého automobilu na stlačený vzduch. V přístřešku konzumujeme játrovou paštiku od Hamé a představujeme si, že místo toho pojídáme pravou francouzskou paštiku z husích jater. Míříme dál a zanedlouho scházíme na skalní vyhlídku se zříceninou hradu Čap. Výhledy jsme pokocháni dostatečně, na pivo a něco k snědku si však musíme počkat. V Pavličkách totiž na nic vhodného nenatrefíme a začínají nás přepadat chmury. „Ještě aby nás tak postihla deprese, to by nám scházelo“, říkáme si. Blížíme se po silnici do obce Zakšín a nejspíš vypadáme skutečně zoufale, jelikož na nás již z dálky volá protijdoucí poutník, že to máme už jenom kousek a že pivo tam mají výborné. Měl pravdu, pivo z pivovaru Cvikov nás osvěží a posezení na dvoře statku dá odpočinout unaveným tělům. Večer nás ještě čeká stoupání na zámek. Jedná se však jen o zámek takzvaný, bohužel se žádný nocleh v přepychových komnatách konat nebude. Dvojice skal, na níž byl ve 14. století založen hrad se dnes totiž nazývá Pustý zámek. Stoupání k němu vede lesem, který brání v proniknutí slunečních paprsků, okolo nás se tak rozprostírají jen temné skály a vzrostlé stromy, což navozuje tajuplnou atmosféru. Do toho se k nám zdáli nesou podivné kvílivé zvuky. Přemýšlíme co by to tak asi mohlo být. Medvědi ani vlci tu snad nejsou, mohly by to být zvuky lidské? Jedině snad, že by do Zakšína dorazila parta žíznivých divousů a nezbylo by na ně pivo. Představujeme si, jak rozběsnění divousové plení zakšínský statek pátrajíc ukrytý sud s pivem a raději neleníme a pokračujeme v chůzi ještě o kus dál. Námi k noclehu vyhlédnutá vyhlídka Rač je již obsazená skupinou nocležníků a my se o místo a výhled s nikým dělit nechceme. Inu „kdo podvečer na pivo chodí, sám sobě škodí.“ Nám to ale nevadí, to cvikovské pivo i posezení v Zakšíně stálo za to. Vhodné místo k noclehu tak nakonec nacházíme na pískovcových skalách na Panenském hřebeni, kde panuje klid a mír, bez turistů i strach nahánějícího divouského kvílení.
Nazítří ráno nás lehce škádlí déšť a mraky nám zahalují výhled z vrcholku nad vsí Nedvězí. Nic, co by nás však mělo rozházet. Za Nedvězím Za Nedvězím si ještě krátce zacházíme na Řípskou vyhlídku. Jak zjišťujeme, i ta byla na nocleh obsazená a stejně bychom sem již předešlého dne nedošli. U Dražejova se vydáváme lesem po staré úvozové cestě vytesané ve skále a dál scházíme do skalního bludiště. Máme tady spatřit skalní chobotnici, křečka, permoníka, barona, markýzu i kardinála s biskupem. Naše smysly se soustředí jen na chůzi a naše fantazie je nejspíš otupělá, ale my vidíme kolem sebe jenom skály. Nejraději bychom si ustlali v nějaké jeskyni a tam si dali šlofíka, než se trmácet nekonečně dlouhou cestou skalním bludištěm. Už to ale netrvá příliš dlouho a cesta nás konečně vypustí v Údolí bílých skal. Poetika trempských osad, jimiž je Kokořínsko protkané, je všudypřítomná. Omýváme splavené obličeje u studánky a z Konrádova opět stoupáme na zámek, tentokrát Zkamenělý. Snad brzy nezkameníme i my. Abychom toho neměli v tomto divokém kraji málo, vydáváme se vstříc samotné bráně do pekla, jak se o hradu Houska také někdy traduje. Peklo nás sice naštěstí nepohltilo, sil nám již však mnoho nezbývá. Hospůdka „Na konci sil“ nás láká jak svým názvem, tak zelňačkou, pivem a nakládaným hermelínem. Zatímco u vedlejšího stolu se družina šerifa z Nottinghamu (či z nedalekého Bořejova) nalévá kořalkou, my vyrážíme opět na cestu a to z pekla rovnou do Ráje. Ale jen polovičního, restaurace v Ráji totiž úplný zemský ráj to na pohled není. Zatímco já dostávám těstoviny s lososem připraveným i s kůží, Lukáš zase tlačenku bez octa i bez cibule. Když si ale poutník může na okamžik sundat batoh z unavených ramenou a nechat odpočívat unavené nohy, leccos pak odpustí. Odsud se vydáváme tu po silnici, tu po pěšině na Kokořínské Pokličky, kam si ale musíme vyšplhat po dřevěném schodišti. Námaha pro ztuhlé nohy je to ukrutná a co teprve pozdější hledání místa k noclehu. Nakonec se, jako správní divousové, rozhodujeme zalézt do skal a nocleh nacházíme na vyhlídce naproti hradu Kokořínu. S pohledem na zapadající slunce za hradní věží se ubíráme brzy po setmění k spánku.
Ráno vstáváme brzy a nejprve se chystáme trochu omýt na veřejných toaletách. Potkáváme partu mladých kluků, kteří vypadají dosti znaveně. Zatímco se ostatní uchylují do kabinek a k umývadlům načepovat lahve s vodou, jeden z nich nám sděluje, že vyrazili z Mělníka na Sněžku. Obdivně a zároveň trochu s pochybami na něj hledíme. „Tak to vás čeká pěkná štreka, ve skalách je to stále nahoru a dolů a do Krkonoš je to ještě pořádný kus cesty.“ „Klukům to raději neříkejte“, prosí nás. „Mají toho plný kecky už po prvním dnu“, dodává. A tak jim přejeme jen hodně štěstí a loučíme se s nimi. U snídaně v podhradí pak polemizujeme, kdo z nich to vzdá zítra a kdo pozítří. Po snídani se vydáváme vzhůru na hrad Kokořín. Cestu nám ztěžují lesníci, kteří se ještě před příjezdem turistů rozhodli vykácet půl lesa podél příjezdové cesty. Motorové pily kvílí, mohutné kmeny se tříští a padají k zemi, lesní technika vrní opodál a čeká na pokyn, aby ležící stromy složila do úhledné pyramidy. Na škrábání se zkratkou do prudkých svahů nemám dostatečný morál a proto se sunu k hradu pěkně zvolna po vzhůru se vinoucí silnici. Konečně jsem tam. Ale hrad má ještě zavřeno a zarostlá Máchova vyhlídka neposkytuje kdovíjaký rozhled. Když to teda srovnám s tím výletem na Kokořín, tak se s ním dá, podle mého mínění, srovnat snad úplně všechno.
Místo čekání na princeznu se zlatou hvězdou na čele, které bychom se stejně nejspíš nedočkali, se rozhodujeme vyrazit na další cestu raději dříve, nežli později. Vzduch je po ránu ještě svěží a sluneční paprsky příjemné lechtají po tváři, jde se nám tedy parádně. Procházíme Kokořínským Dolem až ke koupališti Harasov. Láká nás tu ke spočinutí káva, pivo i možnost koupání, ale my říkáme ne! Hygge bude až v Mělníku. Respektive, abychom neurazili místní, na Mělníku.
Slunce však přitápí pod kotlem a my navíc vycházíme z lesa a skal do otevřené krajiny beze stínu. Celý zubožení si dopřáváme malý odpočinek pod jedinou borovicí u cesty, kde dlouhé minuty rozjímáme nad smyslem svého dalšího bytí tohoto dne. Pokračujeme cestou mezi loukami i vinicemi, krajinou podobnou Toskánsku, vstříc městu, které se před námi zjevuje jako fata morgana. Na Mělník přicházíme ve stavu, jako bychom právě přešli Saharu. Pochod městem po rozžhaveném asfaltu z nás vysušil poslední zbytky vody v nás obsažené. Po příchodu na náměstí usedáme k „Němému medvědovi“ a jako dva žízniví velbloudi se napájíme IPA, neIPA. Pak už mi zůstaly jen mlhavé vzpomínky na zámek, soutok Labe s Vltavou, mělnický kebab a cestu autobusem do Prahy – Holešovice, kde to všechno začalo. Putování po pustých a zkamenělých zámcích, hustými hvozdy a spletitými skalami, plnými přátelských lidí s divokým vzezřením, se mi vrylo hluboko do paměti a budu na něj vždy rád vzpomínat. A dodnes by mě zajímalo, zda alespoň ten nejodhodlanější z party mladých kluků, co mířili z Mělníka na Sněžku, až na tu Sněžku nakonec došel…
