Kraj prvních českých králů i současných prezidentů, kraj středověkých hradů a ještě starších hradišť, prastarých lesů a řeky Berounky, prokousávající se divokou krajinou. Vydávám se pěšky proti proudu času, z Lán, letního sídla československých a českých prezidentů, na Karlštejn, sídla jednoho z největších českých panovníků, Karla IV.
Park zámku v Lánech je v obležení ozbrojených složek, co kdyby chtěl náhodou někdo navštívit samotného zemana Miloše a vyrušit ho z jeho letního (nebo léta letoucího) rozjímání. Alespoň, že vstupné je za symbolickou cenu a tak se nechávám ukolébat příjemným letním dnem a na lavičce pod národní lípou též spokojeně rozjímám. Na rozdíl od hradního pána však poobědvám namísto nadívaných holoubat či vinné klobásy s meruňkovými buchtami pouhou bagetu koupenou v trafice na hlaváku, namísto oficiální pramenité vody z pražského hradu ji zapíjím douškem vody načepované z kohoutku na toaletách. Nic naplat, rozjímání i světských radostí již bylo dost, je třeba dát se do práce, rozuměj k pochodu. V nesnesitelném vedru opouštím areál zámku a skrz obec se vydávám na dalekou cestu lánskou oborou. Mnoho lidí nepotkávám, jen nějaký „dobrodruh“ mě zve na špekáčky, zatímco se v na troud vyschlém lese chystá rozdělávat oheň. S díky odmítám a jen doufám, že se ten člověk nedostane do večerních televizních novin coby český Nero, který vypálil Lánskou oboru i s naším prezidentem.
Cesta z lánské obory přechází mezi pole. Neubývá však zdaleka tak, jak jsem čekal, zato čas plyne a vedro je stále nesnesitelné. Pastvou pro oči se stávají až místy neskutečné výhledy na řeku Berounku hluboko pode mnou. Pastva pro duši pak přichází ještě o značný kus později. Cestička se stále klikatí vysoko nad břehy řeky, přičemž si před každou další zatáčkou říkám, že za ní už na mě musí vykouknout věžičky hradu Křivoklátu. Konečně přicházím do civilizace. V okolí hradu je klid, návštěvní hodiny již skončily, parkoviště je prázdné. Scházím tedy do městečka pod Křivoklátem, když tu na mě jako fata morgana na vyprahlého poutníka v poušti vykoukne vývěska s panem Cibichem, neklamné znamení, že zde točí pivo značky Březňák. Co víc si může znavený a horkem vysušený člověk přát. Dvorek hospůdky „Pohoda“ oplývá skutečnou pohodou a po prvním chladivém půllitru se cítím jako v ráji. Sice tu na grilu připravují burgery i další speciality, dehydrovaný po celém dni se však držím schématu pivo, limonáda, pivo, limonáda. Ke stolku mě zvou dva kluci, turisté z východního Německa, splouvající Berounku na kánoi, a tak nám večer uteče při debatování o fotbale, zase o fotbale, o cestování a o českých pohádkách. Již za tmy se potácím z hospody hledat místo ke spánku. Usínám jako pytel mouky na vyhlídce Paraplíčko nad obcí Roztoky, noc je vlahá a jasná, není potřeba ani stavět stan. Jen brzy ráno mě probouzí zvláštní štěkavé zvuky. Na chvíli se vylekám, jaké monstrum se mě blíží sprovodit ze světa, když se však rozhlédnu kolem sebe, vidím jen opodál opatrně našlapující, podivně „štěkající“ pár srnek.
Dopoledne trávím prohlídkou hradu Křivoklát. Jsem zde mezi prvními a tak si mohu užít klidnou prohlídku v nepočetné skupině lidí. Po prohlídce se již velké nádvoří začíná zaplňovat, konají se tu dnes totiž rytířské slavnosti s šermířskými souboji. Trhovci nabízejí ve svých stáncích rukodělné výrobky, pivo, limo i grilované klobásy jdou na odbyt již od časného dopoledne. Mezi přihlížejícími spatřuji i své dva spolustolovníky ze včerejšího večera, do řeči už se s nimi ale znovu nepouštím, dávám si jedno pivo na posilněnou a vycházím hradní bránou vstříc dalšímu dnešnímu dobrodružství. V Roztokách doplňuji zásoby u místního Vietnamce. Dopíjím poloprázdnou láhev s vodou a měním ji za novou, plechovka Radleru se bude taky hodit, k tomu nějaké pečivo aby bylo co zakousnout k tuňákové konzervě a plátkovému eidamu, u něhož mám neblahé tušení, že se z něj stal během včerejšího parného dne bloček. Přecházím most a stoupám vzhůru. Zanedlouho mě čeká vyhlídka Čerchov. Obloha je oproti včerejšku potemnělá, zahalená v šedobílém závoji. Není čas se dlouze kochat výhledem, mým cílem je Nižbor.
Značky mě vedou po okrajích polí se zlatavým obilím, slunce mi nepálí na hlavu a pot nestéká po pažích a tak se mi jde celkem dobře. Když však dorazím k zámku v Nižboru, roztrhnou se oblaka a z nebe tečou proudy vody. Poutník je neustále zkoušen přírodou a jestliže si včera stěžoval na příšerné vedro a svítící slunce s tím, že by dal cokoli za drobné osvěžení v podobě příjemného letního deštíku, dnes je vše jinak a zkrápěn deštěm vzpomíná na včerejší hezké počasí. Zahalen do větrovky a schován pod deštníkem sestupuji až k vlakové zastávce v Nižboru, kde si pan herec Hanák založil hospodu ve vlakovém vagonu. Zde nacházím útočiště na dlouhé hodiny, dopřávám si výborné řízečky, pivo i kávu, sedím a pozoruji dění v hospodě. Dokonce sám pan majitel se přichází ze své pracovny v sousedním vagonu navečeřet. Sedí se tu tuze dobře, když ale radar konečně ukazuje poměrně ucházející výhled počasí na následující hodiny, nasazuji znovu batoh na záda a vyrážím dál. Pan Hanák mi přeje dobrou noc a já bych za ní byl opravdu velice rád. Se setměním se mi podaří najít místečko pro stan na okraji pravěkého keltského oppida Stradonice. Jsem sice hned u cesty, ale skrytý za křovím a tak bych tu měl mít klid. Spím sladce a jelikož mi kapky deště nepřestávají klepat o plachtu stanu ani dopoledne, stává se mi toto místo útočištěm i pro značnou část následujícího dne. Po poledni se přece jen krapet vyčasuje, déšť přechází v drobné mrholení, chvílemi neprší vůbec. Rychle vstávám, balím stan a uháním dál.
Cesty jsou ovšem rozbahněné a zvláště při sestupech mi dává zabrat uklouzané blátíčko. Sjíždím nemotorně ze svahu ve stylu začátků alpského lyžování v Čechách vykreslených ve filmu Krakonoš a lyžníci. Naštěstí končím pod svahem bez újmy na zdraví se všemi končetinami vcelku. Stezka mě dál vede po dávno zapomenutých cestách s okraji tvořenými kamennými zídkami, hustými lesy se spadaným listím navozujícím tesknou atmosféru podzimu uprostřed léta. Pozdě odpoledne se dostávám na nepříliš udržovanou rozhlednu Děd. Není tu ani stánek s občerstvením, ani nikdo nevybírá vstupné. Od rozhledny sestupuji do Berouna. Nevím proč, ale čím více se blížím městu, tím víc na mě padá teskná nálada. Třeba je to tím počasím a za slunného dne tu vládne diametrálně odlišná atmosféra. Na restauraci nemám čas a tak se odbývám vlašákem s rohlíkem a sušenkami před místní Jednotou. Procházím kolem vlakového nádraží, jsem docela unavený i přesto, že jsem se celé dopoledne válel ve stanu a předpověď počasí na zbytek dne je také značně nejistá. V takových situacích si poutník říká, jestli to nezabalit a nejet domů. Jenže domů je to i tím vlakem pěkně daleko, navíc bych přišel o místa, která toužím dlouho navštívit. Na Tetín to není daleko a tak nechávám berounské vlakové nádraží za sebou a pokračuji dál ve své cestě. Na Tetíně potkávám jen pár turistů z Moravy, kteří se vydali na toto památné místo české historie stejně jako já podívat. V podvečer pod temnou oblohou má toto památné místo jedinečný genius loci. Já se ale potřebuji od místa skonu svaté Ludmily přiblížit k sídlu Karla IV., k majestátnímu hradu Karlštejnu. A zatímco turisté odsud odjedou auty zaparkovanými na obecním náměstíčku, já budu šlapat pěkně po svých.
Přidávám tedy do kroku a nabírám tempo, proženu se národní přírodní rezervací Koda a z kopce do Srbska téměř letím. Neocitám se na Balkáně, jak by se mohlo podle názvu obce zdát, nýbrž opět u mé staré známé Berounky. Atmosféru Balkánského poloostrova ve mě vzbuzuje jen hlučnější prostředí v místní hospodě, kde bych se sice rád zastavil na pivo, čas mě však neúprosně tlačí a kdoví, jak by to tady s místními štamgasty celé dopadlo. Říkám si, že bude lepší pokračovat dál a držet se svého cíle, to jest přiblížení se na dohled Karlštejnu. Přecházím most, od kterého stoupám opět do kopce a do hlubokých lesů Velké hory. Začíná se smrákat a já zatím nevím, kde složím hlavu. Mohl bych se utábořit v lese u Karlovy studánky, je tam ale temno a povrch je docela rozbahněný. Navíc už se nazítří nechci drápat někam do kopců a mít to k hradu co by kamenem dohodil. A tak jdu ještě chvíli směrem k Dubu sedmi bratří. Vycházím z lesa a v ten moment, v posledním odrazu denního světla, spatřuji věžičky Karlštejna vystupující na horizontu. Stavím stan na malém nezabahněném plácku na okraji pole a přestože to není kdovíjaké místo na spaní, jsem nesmírně rád, že jsem došel až sem a usínám s pocitem, jako by to byla noc přímo na Karlštejně.
Ráno se pouštím do příprav odpovídajících chystané návštěvě našeho nejvýznamnějšího hradu. Od hlavy k patě se potírám deodorantem a oblékám poslední nepoužité čisté tričko, abych alespoň trochu zakryl poutnické vzezření a vůni a nevstoupil na hrad jako úplný vandrák. Na absolvování dvou návštěvnických okruhů již nemám energii a tak volím ten v nejbližší možný čas. Slibuji si, že na druhý okruh se vrátím při své příští návštěvě. Po prohlídce sestupuji do městečka Karlštejn na oběd a zasloužené pivo. Další pobyt zde již zbytečně neprodlužuji, unaven z předchozího dne se vydávám na nádraží a cestu domů. Putování Křivoklátskem, okolím řeky Berounky i Českým krasem bylo intenzivní, ale krásné. Tento kraj na mě opravdu hluboce zapůsobil svou všudypřítomnou historií i nádhernými krajinnými scenériemi a zážitky s ním spojené si navždy uchovám ve svém srdci.
