Procházet se písečnými přesypy v poušti, koupat se v několika mořích, slézat hory v Alpách i v Tatrách a přitom všem nemít pořádně prozkoumané nejvyšší české pohoří? Krkonoše nejsou jenom Sněžka. Jsou to také vodopády, rokle, skály. Rozhodl jsem se, že je musím poznat podrobněji. Naplánoval jsem tedy trasu, přizval parťáky Lukáše a Janču a přechod Krkonoš z Harrachova do Tanvaldu byl na světě. Nastal čas vydat se na túru.
Autobus z Černého Mostu stíháme jen tak tak a to hlavně kvůli Janče, která, namísto včasného přesunu z centra, courá po všech čertech (rozuměj covidové testovací středisko) a na zastávku dobíhá na poslední chvíli. Zahaleni v rouškách (na ústa a na nos, nikoli bederních) usedáme na sedadla a necháváme se odvézt do Jablonce nad Nisou, kde přestupujeme na spoj do Harrachova. V Tanvaldu málem schytávám zásah od zvracejícího cikánského děcka. Naštěstí mě letící salva míjí, připomíná mi však, že na cestách má být člověk stále ve střehu a to bez ohledu na to, jestli je právě ve vysokých horách anebo pohodlně usazen v autobuse. V Harrachově u sklárny se loučíme s poblitým autobusem i jistotou, že se teď nějakou chvíli nebudeme mít popovézt jak, ani kam.
Naší túru začínáme ve velkém stylu a to v pekárně s cukrárnou, kde si nakupujeme dobroty a pečivo k sekané, kterou pro nás Janča připravila. A připravila jí rovnou kilo a půl, což znamená, že na této výpravě hladovět nebudu. Po obstarání pečiva se přesouváme do přilehlého pivovaru v areálu sklárny, kde lze popíjet a zároveň pozorovat skláře při práci. Obojí je velký zážitek. Po pivu a svačině (plátku sekané) však nastává čas skutečně vyrazit a tak se zvolna vydáváme na cestu po těch krkonošských hřebenech. Prvním highlightem je Mumlavský vodopád, „jeden z nejpůsobivějších vodopádů na našem území“, jak se uvádí v průvodci. No, žádná Niagara to tedy není, ale pokud se sem člověk nevypraví při zpáteční cestě z Norska, tak na něj voda padající z dvanáctimetrového stupně přeci jen zapůsobí. Pokračujeme dál podél říčky Mumlavy, a když dorazíme ke kouzelnému místu s kioskem se jménem Krakonošova snídaně, nejraději bychom si zde sedli a nikam už se odsud nehli. Nicméně vystoupáme na Pančavskou louku a se západem slunce dorazíme k nejvyššímu vodopádu na území Česka. Voda Pančavského vodopádu padá do údolí z výšky 148 metrů a minimálně pro úchvatný výhled stojí jeho návštěvu vskutku za to. Po setmění padá dolů zejména teplota okolního vzduchu a tak mě, Lukášovi, ani Janče nevadí, že budeme, namísto nouzového přístřešku, nocovat na Labské boudě. Jak Hanče a Vrbata bychom totiž dopadnout rozhodně nechtěli. S teplou kuchyní se už mohu v tuto denní dobu rozloučit, neurazí mě však ani nakládaný hermelín a pokoj v suterénu, do kterého neprší a nefouká.
Ráno nás zahřeje příjemné zářijové slunce i horká čokoláda během snídaně. Vystoupáme nejprve na Prameny Labe a poté se po česko-polské hranici vydáváme na Sněžné jámy. Skalní stěny zde padají o stovky metrů níž a nás straší výstražná cedule s panáčkem plachtícím si po hlavě do údolí, že bychom mohli dopadnout stejně. Necháváme si tedy pro jistotu udělat vzpomínkovou fotografii. Ukázalo se však, že pan Polák nebyl nejvhodnějším kandidátem k jejímu zhotovení. S kompozicí si totiž hlavu příliš nelámal a beze studu nás zachytil jen od půlky hlavy nahoru. Cestou na Černé sedlo nás předbíhá jistý Viking. Jeho hřmotné „Skol! Ahoj!“ se nese po celých Krkonoších. Posilněni sekanou upalujeme dál po hřebenovce, Mužské i Dívčí kameny necháváme za zády a nezastavujeme ani na Petrově boudě. Hrdlo svlažíme až na Špindlerovce. Odsud nás vede kamenný chodníček na polskou stranu a na Słonecznik. Hluboko pod námi jsou jezera s paradoxním názvem Velký a Malý rybník. Asi tu chtěl někdo v dávných dobách alespoň pojmenováním navodit idylku Třeboňské pánve, zatímco všude kolem je drsná velehorská příroda. Je večer a začíná se stmívat. Odbočujeme a po Jantarové cestě se dostáváme zpět na české území. Zde již shlížíme na Labskou boudu, místo našeho dnešního noclehu, za níž se již v obrysech rýsuje nejvyšší hora Krkonoš a České republiky.
Odebrání se ke spánku odkládáme, co to jenom jde. Zatímco suterén Labské boudy jsme předchozí noc obývali téměř sami, na Luční boudě je to zcela jiná písnička. Obě noclehárny pro čtyřicet turistů jsou plné, což neznačí příliš klidnou noc. Po večeři tedy zůstáváme sedět v hospodě a testováním různých druhů piva, uvařeného v prý nejvýše položeném pivovaru ve střední Evropě, se snažíme ukrátit si čas do zavíračky. Poslední „Paroháč“ dopitý, co se dá dělat, jde se na kutě. Čtyřicet nocležníků se uvelebuje podél stěn místnosti a nervózně se vrtí ve spacácích, někteří již podřimují. Jedno malé okénko pro celou místnost nemůže ani náhodou zajistit přísun svěžího horského vzduchu, v místnosti je tak během chvíle horko a nedýchatelno. Zhasíná se a jde se spát. Doráží poslední opozdilci z hospody a hlučně se hrabou do svých spacáků. To bude noc hrůzy, pomyslím si. A taky že jo. Sotva zaberu, vzbudí mě chrápání jednoho, či několika z nich. Nemohu usnout, ani dýchat. Převracím se ze strany na stranu. Ach, jak já bych byl rád někde hluboko v lesích. Jen co zaberu podruhé, někdo se štrachá v batohu a odchází na záchod. Další balí spacák a karimatku a vyráží ještě za tmy k vrcholu Sněžky. Krátce zaberu ještě napotřetí, ale to už mě budí budíky většiny nocležníků, vstává se na snídani. Rozmrzelý a nevyspalý vstávám neochotně také. Snad jen snídaně částečně kompenzuje mé nepříliš dobré rozpoložení. Výtečná krupicová kaše s cukrem a kakaem, mramorová bábovka, míchaná vajíčka, teplé párky, kakao, káva, čaj, džus i citronáda, téměř vše, na co si člověk jen pomyslí. Sice až mezi posledními, ale zato s vylepšenou náladou, vycházíme vstříc královně Krkonoš.
Po chodníčku přes Úpské rašeliniště jdeme až na výjimky prakticky sami. Až do Obřího sedla stále ještě s jen pár ostatními turisty. Husto začíná být až od Slezského domu, kde se sbíhají trasy i lidé z polské strany i z Pece pod Sněžkou. Obcházíme hordy tlačící se po nejkratší cestě na vrchol a obcházíme horu z druhé strany, kde je o poznání méně lidí. Na vršku nestačíme věřit vlastním očím. Parta Moraváků vynesla na horu sud s pivem a nabízí zdarma kolemjdoucím. Máme to ale zatracené štěstí. Jak by také ne, když točené pivo nese název Lucky bastard. Když je sud dopitý, vydáváme se po hřebeni na Jelenka. Ta je však v obležení tlupami hlučících Poláků. Z jejich chování a neúctě k přírodě je mi docela nanic. Chovají se, jako by byli v Disneylandu či na Matějské, namísto v Národním parku. Scházíme na Pomezní boudy. Tady si pošmáknem na výborném jídle i pivě v pivovaru Trautenberk. Po takovém obědě už se nám nikam nechce, přesto však nakonec vyrážíme dál. Pomezní hřeben je v mracích, prší však jen mírně. Přicházíme do Horních Albeřic a začínáme řešit nocleh. Jednou z možností přespání je Krakonošova jeskyně. Jelikož však přicházíme rovnou od zlotřilého Trautenberka, nebyl by to nejspíš dobrý nápad, takhle dráždit pána hor. Stan sice nemáme, ale počítáme s přespáním v jednom z přístřešků, které máme cestou míjet. Přístřešek na Horními Albeřicemi je však již obsazený. Pokračujeme tedy dál až na Roh hranic, kde se nachází další přístřešek. Již z dálky jsou slyšet lidské hlasy. I tady už někdo je a ke všemu začíná pršet. Co teď, když dál už nic vhodného k přespání není? Lukáš se domlouvá s nocležníky, že bude spát v přístřešku na stole. Přetřásá se i varianta, dojít do Rýchor a poptat se po nějakém ubytování. Dělejte si kdo chce, co chce, já si zabírám místečko v jehličí pod vysokým smrkem. Je tu sucho, útulno a klid, vyspím se tu zajisté nesrovnatelně lépe, než s dalšími čtyřiceti turisty na Luční boudě…
Ráno mě probouzí polský pytlák. Až na tu babetu jako vystřižený z filmu Krakonoš a lyžníci. Možná jde na houby. Anebo na klestí. Nebo snad klást pasti do Krakonošova revíru? Lukášovi spolunocležníci jsou již ti tam, zatímco my si dáváme opět na čas. Stůl i lavice máme jen pro sebe a tak si můžeme dovolit vybalit veškeré zásoby a pustit se do snídaně. Nejenže jsem se na dnešek vyspal do růžova, mraky se pomalu rozpouští a zpod nich se začíná klubat i slunce. V Rýchorách využíváme místního pramene k omytí ospalků a obličeje, načež můžeme pokračovat vstříc civilizaci. S ní to však v Žacléři až tak žhavé není. Skol café má totiž zavřeno. Tak odsud vítr fouká, vyvstává nám okamžitě vzpomínka na pana Vikinga s hřmotným pozdravem „Skol!“, jehož jsme potkali druhý den na túře. Ten musí rázovat už někde v Beskydech, proto je tu nejspíš zavřeno. Bereme tak zavděk zákusky ze zdejší cukrárny, zatímco čekáme na autobus do Trutnova. Kde jinde totiž náš čundr Krkonošemi tematicky zakončit, než na Krakonošově náměstí a u piva Krakonoš z trutnovského pivovaru. Tak tedy na zdraví a další zdařenou turistickou výpravu.
