Lužické hory, tak trochu zapomenuté pohoří na severu Čech, odstrčené nedalekými Krkonošemi s bující masovou turistikou, o to však krásnější, liduprázdnější, protkané údolími a vesnicemi s tradičními horskými staveními, s kopci, jež nabízejí božské výhledy.
Ještě než se vypravíme do samotných Lužických hor, dávám si sraz s kamarádem Petrem v Liberci, aby nás provedl po místních hospodách. Poobědváme v Radničním sklípku a jelikož, jak už je tomu v Liberci zvykem, prší, necháme se přesvědčit ještě na točeného Volta. Je téměř šest hodin večer, je čas vyrazit. Přemisťujeme se tramvají do Horního Hanychova, kde má být stanice lanovky na Ještěd. Je to k ní ale od zastávky ještě pěkný kus. Když dorazíme, zjišťujeme, že nám poslední lanovka nahoru ujela o pár minut. Vysílač Ještědu na nás shlíží z hrozivé výšky, černé mraky se válí všude kolem. Pán ze stanice lanovky nám radí, ať přenocujeme pod přístřeškem staniční budovy, nahoře se prý žení snad všichni čerti, v tom nečasu bychom tam noc jistě nepřežili. Kontrolujeme předpověď počasí na telefonech a rozhodujeme se vystoupat po svých nahoru. V polovině kopce nás obestupují mraky a halí Liberec pod námi pod šedě bílou pokrývku, horal sestupující shora nám však nalévá optimismu, ať to rozhodně nevzdáváme, že nahoře je na Liberec víceméně pěkné počasí, občas i prosvitnou paprsky slunce. A tak stoupáme po kamenech dál, kolem nás již vysokohorská kleč a to jsme jen v tisíci metrech nad mořem. Sluneční paprsky snažící se proniknout hustými bílými mračny vytváří na vrcholu zajímavou podívanou, špička vysílače je však zahalená v šedém závoji a můžeme si ji jen představovat. Se skučícím větrem v zádech sestupujeme o něco níž, kde jsou již docela přijatelné podmínky pro postavení stanu a tak se zde utáboříme.
Dalšího dne se vydává Lukáš znovu na vrchol v zoufalém pokusu spatřit špičku vysílače na vlastní oči a rozhlédnout se po kraji, zatímco já vyspávám. Pro tentokrát mu prostě není přáno, Ještěd vyžaduje trpělivost. Pokračujeme tedy po ještědsko-kozákovském hřbetu přes Dánské kameny do Kryštofova údolí, kde se již obloha vyčasuje a hřejivé sluneční paprsky nás vítají v kraji pod Ještědem. V kavárně U Ježka si dopřáváme kávu i horkou čokoládu s kouskem dortu, načež se vydáváme po Žitavské cestě na zříceninu hradu Roimund. Od Vápenného lomu sestupujeme po asfaltce do obce Jítrava, kde si v penzionu s pivnicí Jítravský dvorec dopřáváme poněkud pozdnější oběd, zato však s výhledem na pasoucí se koně, louky a kopce za nimi. Neradi opouštíme toto velmi příjemné prostředí, avšak po překročení hlavní silnice u benzínky v Jítravě se již konečně dostáváme do Lužických hor. První zastávkou jsou Bílé, či také sloní kameny. Jako pasoucí se stádo slonů vystupují obrovské běloskvoucí se balvany z louky u Jítravy. Po jejich hřbetě šplháme nahoru, odkud je jedinečný výhled. Dále nás toho dne dne čekají ještě hřbety Kozí a také Vraní skály u Horního Sedla. Pod nimi si vybíráme místo pro náš dnešní nocleh a z jejich vrcholků hledíme za soumraku na rudá světýlka elektrárny Turów, jejíž chladící věže vystupují z okolní pusté krajiny uhelného lomu hnedle za česko-polskými hranicemi. Tento výjev zkázy v nás okamžitě vyvolá pocit, že jsme se ocitli v území zrádného Sarumana, vládce Železného pasu.
Hobití putování hlubokými starými hvozdy nás příštího dne z rána zavádí do Krásného dolu a na Popovu skálu. Odsud konečně vidíme Ještěd v celé své majestátnosti a také vrcholky Lužických hor, které na nás netrpělivě čekají. Zřícenině hradu Větrov se ze zřejmých důvodů vyhýbáme obloukem, neboť i Frodo Pytlík se jistě řídil rčením „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“ a ani my, poučeni z předchozích výprav, nechceme plýtvat časem a energií na kdejakou snůšku kamení na kopci, jelikož obojího na konci túry jistě nebude nazbyt. Cestou míjíme partu dělníků těžících dřevo. Nejsme schopni rozlišit, zda se jedná o „české“ Ukrajince, či o Poláky. Pokývneme na pozdrav, ale přesto na nás parta těžařů působí dojmem, že jsou to Sarumanovi vyslanci, kteří mýtí náš les a dřevo si odváží rovnou do svého skřetího doupěte. Ale konec s fantazírováním. Klesáme do Petrovic, kde si konečně dopřejeme alespoň krátké občerstvení z vlastních zásob. Odsud míříme ke státní hranici s Německem, kterou překračujeme na hraničním přechodu Kammloch. Téměř hned za hranicemi se totiž rozprostírá skalní město s vyhlídkami na lázeňské městečko Oybin (Ojvín), které taktéž navštěvujeme. Na oběd se tu nezastavujeme a namísto toho jen nevěřícně hledíme z hradeb oybinského hradu na hřeben vrcholu Hvozd (Hochwald), na nějž se máme posléze vydat. S vervou sobě vlastní se zakusujeme do strmého svahu a v nastaveném tempu předbíháme i dýchavičného cyklistu šněrujícího vzhůru vedoucí asfaltovou silničku. V nohách je již cítit únava, ale zanedlouho se již kocháme výhledy. Na německou stranu od zavřené rozhledny Hochwald Tower, na českou stranu s kuželovitými vrcholky Lužických hor pak od bývalého českého hostince a nynější Hochwaldbaude. Avšak času není nazbyt a tak svižným tempem klesáme do Krompachu. Projdeme obcí, když tu narazíme na smilování – hospoda. Usedáme na zahrádku k jedinému volnému stolu. Vybíráme si z jídelního i nápojového lístku, začínají se nám sbíhat sliny, jenže žádný z číšníků si nás nevšímá. Všude kolem nás, nuzně vypadajících, hladových poutníků, šustí německá klientela eurobankovkami, zatímco my působíme pravděpodobně dojmem, že nemáme ani na kůrku chleba. Čekáme snad dvacet minut, aniž bychom pokročili alespoň k objednávce něčeho k uhašení žízně. Zatímco ostatní hosté hodují, my jen naprázdno polykáme a zvedáme se od stolu. Tady se nám žádného smilování nedostane. S kručícími žaludky putujeme další tři kilometry do Dolní Světlé. Jakmile zde spatříme první hospodu, naše kroky automaticky směřují rovnou k ní. Není to sice žádné Café Imperial, ale když nám hostinský slíbí každému jedno točené, gulášovku a dokonce i nějakou smaženou rychlovku jako hlavní chod, nic víc v tu chvíli k životu nepotřebujeme. Sedělo by se tu krásně dál do noci, ale vydáváme se již potmě hledat místo k noclehu. Za vesnicí se rozléhá hlasitá hudba a tak doufáme, že nás nebudou zvuky z mládežnické garden párty rušit ze spánku. U hraničního přechodu se stočíme podél hranice ke Krkavčím kamenům a na travnatém plácku pod skalami stavíme stan, načež spíme nerušeně až do rána.
Ráno mě probouzí pes, čmuchající těsně u stanu. Než však stačím uvést tělo i mozek do provozuschopného stavu, je pes pryč i se svým páníčkem. Zpod Krkavčí skály hledím na náš další cíl, kterým je hora Luž. Nejprve si to ale po snídani štrádujeme po upravených německých cestičkách až na hraniční přechod Waltersdorf, kde až do roku 1957 stávala celnice a později také výletní restaurace. Vrchol Luži (Lausche) leží přesně na česko-německé hranici. Z české strany je výstup na vrchol o poznání ostřejší než z té německé, nás už naštěstí čeká jen ve směru dolů. Pokračujeme po hřebenovce pod Ptačincem, kolem bývalého kamenolomu na Čertově pláni do Lesné. Po krátkém, ale osvěžujícím ošplouchnutí se v potoce, zahajujeme výstup na Kavčí hrad, alias Tolštejn. Zřícenina hradu, který byl za třicetileté války vypálen Švédy, disponuje též restaurací, ve které se dostatečně zavlažíme a dosyta nafutrujeme. Čeká nás dnes totiž ještě jeden vrchol, v pořadí již třetí během jednoho dne, a tím je Jedlová hora. Na vrchol vede asfaltka, z výdejního okénka mizí jedny hranolky za druhými a lidí sem směřuje habaděj. Nejvyšší čas ztratit se zase v lesích a v místech, kde je o poznání klidněji. U železniční stanice „Chřibská“ však jen velmi nerad odolávám vábení Restaurace Relax s vývěskou piva Březňák. Poté, co jsem s panem Březňákem zažil neskutečnou pohodu, když mě zavedl do hospůdky Pohoda pod Křivoklátem, jistě bych vyšel z této restaurace zrelaxován tak, jako nikdy předtím. Bohužel však nebyl na zahálku čas a tak jsem si musel nechat zajít chuť. Obec Chřibská se vine údolím Chřibské Kamenice jako anakonda a už už si začínáme myslet, že na její konec snad nikdy nedojdeme. Po Horní Chřibské následuje „hlavní“ Chřibská a po ní ještě Dolní Chřibská. Do té už ale nesměřujeme. Jelikož nám paní Vietnamka z potravin „U Helenky“ zavřela krám téměř před nosem a jelikož jsme k mé nemilosti nezastavili ani u další hospůdky s panem Březňákem, zcela konsternován beru za vděk alespoň občerstvením u místní čerpací stanice. Na jeden den už toho bylo až příliš a tak se po zevrubné exkurzi po památkově chráněných roubených domech odebíráme hledat plácek k noclehu nad zdejší hřbitov. Spát za hřbitovní zdí se nám úplně nechce, o kus dál tedy bereme zavděk poněkud neudržovanou loukou a já tak mohu svůj žal, že mi dnes nebylo dopřáno jediného půllitru z Velkobřezenského pivovaru, alespoň rychle zaspat.
Ráno nás nevítá nikterak úchvatným počasím a tak se rozhodujeme popovézt se autobusem z Chřibské do Lísky. Lukáš si dopřává vydatnou snídani a já, stále ještě s tesknými pocity nenaplněného snu o Březňáku přetrvávajícími ze včerejška, nečekám až dohoduje a vydávám se kupředu sám. Z nebe se snáší déšť a tak kráčím krajinou zahalen do nepromokavé bundy a připadám si jako hrdina v nějakém postapokalyptickém románu. Po chvíli odpočinku a rozjímání u Bratrských oltářů si střihnu ještě odbočku na skalní vyhlídku Jehla a poté si dám okruh po dalších vyhlídkách nad Českou Kamenicí. Špatná nálada je zapuzena až v kavárně Čokafé. Horká čokoláda a výborné palačinky by rozveselily i toho nejsklíčenějšího poutníka. K tomu útulné prostředí a moc milí majitelé, pan kavárník pak dokonce turistický nadšenec spjatý díky studiím s Jižními Čechami. Říkám si, že takhle by mělo vypadat každé zakončení pouti. Grand finále nás ale ještě čeká v pivovaru Kotouč. Březňák to sice není, ale dobré pivo na závěr další povedené túry, to rozhodně ano!
