Stezka Lužnice, trasa, která obdržela status jedné z nejlepších pěších stezek Evropy. Tak to musím vyzkoušet. Navíc, když vede kolem krásné řeky Lužnice v mých Jižních Čechách a já tento jejich kout nemám po hříchu vůbec prozkoumaný.
Mým výchozím bodem se stává Tábor. Toto historické husitské město toho nabízí návštěvníkům hodně, já se jdu podívat do kostela Proměnění Páně a z jeho věže pozoruji čilý ruch na Žižkově náměstí pode mnou i na krajinu v dáli, kam budou směřovat mé kroky. Posilněn pokrmem z výborné vietnamské restaurace scházím pod most, tedy k řece, od které se od nynějška téměř na krok nehnu. Švehlův obloukový most nechávám za zády a vykračuji si po proudu řeky lesoparkem Pintovka. Lužnice si spokojeně teče a její zvlněná hladina si pohrává se slunečními paprsky. Míjím první jezy a také první z četných mlýnů – Benešův. Pozoruji život na protějším břehu, kde jsou rozesety rekreační chatky. Úplně jako na riviéře pomyslím si, však se také jedno z míst takto příznačně jmenuje. Dalším mlýnem, který na své cestě míjím je mlýn Kvěchův a po porci několika dalších kroků a metrů na mé trase se zanedlouho zaposlouchávám do šumění vody na jezu u Matoušovského mlýna.
Stezka se dál vine podél řeky, větve hustě porostlé jehličím se téměř dotýkají země, jakoby byly zdejší stromy zahaleny závoji spadajícími od hlavy až k patě. Po levé ruce se mi zdvíhají vysoké skály. Do jedné z nich, zvané „Candátí“, byl před druhou světovou válkou vyražen táborským klubem českých turistů tunel, aby se tu snáze procházelo. Pod zříceninou hradu Příběnice padají skály rovnou do říčního koryta. Zde byla namísto tunelu zbudována visutá lávka kopírující skály nad říční hladinou. Cesta dál pěkně ubíhá, před sluncem mě chrání vzrostlé stromy lemující řeku, sem tam potkám nějakého rybáře zanořeného po pás ve vodě. Čas od času kolem mě propluje loď s vodáky, míjím se se skupinou mladých skautů, v četných chatařských osadách narazím i na chataře. Překvapí mě pohled na pána, který se přede mnou vyloupne z poza chaty tak, jak ho pánbůh stvořil. Omlouvá se mi, já jen mávnu rukou. Omlouvat bych se měl ale spíš já, když jsem pana osadníka vyrušil z jeho klidu. Raritou a zpestřením mé cesty se stává přechod Stádleckého mostu. Tento empírový řetězový most sem byl v celé své kráse přesunut z Podolska před napuštěním vodní nádrže Orlík. Mostovka je tvořená dřevěnými fošnami, které vydávají pod koly projíždějících automobilů pořádný rámus. Já si však přechod užívám i s tím rámusem a přesouvám se poprvé během své pouti podél Lužnice na její pravý břeh. Zanedlouho začínám stoupat do kopce ke kostelíku vysoko nad řekou poblíž vísky Dobronice u Bechyně. Sice mi zbývá do setmění ještě pár hodin času, líbí se mi tu však natolik, že se zde rozhoduji nocovat. Povečeřím, pokochám se pohledem na řeku a vykukující věž zříceniny Dobronice a jen co padne tma, usínám rovnou pod hvězdami, zaslouženým a spokojeným spánkem.
Ráno se sice probouzím s pohledem na oblohou pokrytou cirrostraty, naštěstí to ale vůbec nevadí kvalitnímu putování, ba naopak. Hrad Dobronice nechávám za sebou a putuji dál podél řeky do té doby, než od ní začne stezka u „Hutí“ stoupat, aby mě zavedla až k vyhlídce na Duhový most a Bechyni. Bechyně sama o sobě překypuje mnoha výhledy na řeku, nabízí také příjemné náměstíčko, klášter i zámek. Sním si tam na lavičce v parku alespoň paštiku, když už není času nazbyt na regulérní oběd a rychle se pouštím ukrajovat další kilometry podél řeky. Míjím vyhlášenou bechyňskou via ferratu, abych opodál na chvíli smočil unavené nohy v řece. Přitom se sluním a medituji na ohlazených balvanech na jejím břehu. Nedlouho na to mě cesta vede po další visuté lávce nad vodní hladinou naproti ústí Židovy strouhy. Jen nahlédnu na nádvoří zámku Mitrowicz v Kolodějích nad Lužnicí a uháním dál, nemám čas ani na svlažení hrdla u stánku s pivem.
Na soutok Lužnice s Vltavou to již nemám daleko a tak si schovávám odměnu v podobě půllitru vychlazeného moku až do cíle své cesty v Týně nad Vltavou. Cestou k cíli si ještě dopřávám rychlou koupačku, v nastalém horku velmi vítanou. Pak už přibývá chat i lidí, stezka mě vede ještě naposledy přírodou. Vycházím z borového lesa na cestu, kde cedule již ukazuje směr k soutoku. Dorazím na ostroh s božími muky, která označují konec pouti řeky Lužnice a stejně tak i mé pouti podél této řeky, obklopené krásnou až omračující krajinou. Jen si tu tak sednu a chvíli jen rozjímám. Příběh by však nebyl kompletní bez té zasloužené odměny v podobě Kousku jedenáctistupňového piva (podle obsahu alkoholu, nikoli teplotou), vychutnané v příjemném bistru u vltavotýnské cyklostezky. Tak takové bylo putování jednou z nejkrásnějších pěších stezek Evropy, kam se rozhodně jednou znovu vrátím.
