Pálavu nemůžeme nazvat horami, přestože se vypíná nad okolní krajinu. Není pokrytá hustě porostlými hvozdy, ani neoplývá široširými loukami s pasoucím se dobytkem. Je to záchvěv Středomoří u nás, s vystupujícími vápencovými výchozy několika málo kopců a krajinou plnou vinohradů, polí a sadů, s výrazným vodním prvkem v podobě nádrže Nové Mlýny.
Když přišel Jiří s návrhem podniknout v létě výpravu na Pálavu, okamžitě jsem potvrdil účast. Po krásné, avšak obligátní Šumavě, přeci jen možnost objevování pro mě nepříliš prozkoumaného koutu naší vlasti. A taky zavzpomínání na legendární výpravu s tátou a dědou Škodou 100L přes Znojmo, Mikulov, Valtice a Pálavu až do podhůří Bílých Karpat, za dědovým spolužákem pro slivovici. Tenkrát jsem byl dokonce na jeden den omluven z vyučování. S hlavou plnou myšlenek na víno, kopce a trek mi nedělalo problém ani vstávání na první ranní vlak. Až později se ukázalo, že s vínem a kopci to nebude tak horké. Ale popořadě.
Nejprve je nutné dojet do Břeclavi. A to je z jihu Čech, za použití veřejné hromadné dopravy, konkrétně dopravy vlakové, téměř nadlidský úkol. Klasické letní výluky už snad nikoho, kdo alespoň občas využívá k dopravě železnici, nemohou zaskočit. Kapitán výpravy Jiří je však poněkud rozhozen úrovní kávy v rychlíkovém vlaku. A také absencí klimatizace a wi-fi. S tím prý ten západ nemůžeme nikdy dohnat. Michal, pražský kavárenský povaleč, se místo poslouchání nářků odporoučí do vedlejšího kupé pořádně si zdřímnout, zatímco Venca se pro uklidnění pouští do bagety s pivákem. A nakonec já s Jardou, jež, jakožto flegmatiky, nemohou tyto drobné útrapy vůbec rozhodit. Jiří si zanedlouho také otevírá zlato v plechovce ze svých zásob a na nějaký čas se mu podaří dostat se též do stavu blaženého klidu a pohody. Do Břeclavi přijíždíme okolo poledního a tak hned míříme do první hospody naplnit své žaludky. Vepřové výpečky se špenátem a knedlíky nám vzápětí přistávají na stole, pivo jakbysmet. Někteří z nás doplňují chybějící energii po několikahodinovém podřimovaní ve vlaku a sytém obědě ještě v místním pekařství, pak je zapotřebí ještě rychlé espresso na terase před pivovarem a… Na zastávku na pivo už čas není, Jiří velí k odchodu. Čeká nás pohodových ani ne patnáct kilometrů, bez zastávky na pivo je to ale pořádná dřina. Naštěstí vcházíme do stínu stromů lesoparku Lednicko-valtického areálu, kde je pochod snesitelnější. Ani to tak nebolelo a už jsme ve Valticích, kde nás čeká zaprvé kiosek a pivo, zadruhé kemp s umývárnou a zatřetí večeře a pivo v pivovarské restauraci. Samozřejmě taky zámek, avšak prožitky spojené s jídlem a pitím se vždycky do paměti zaryjí tak nějak hlouběji. A to i přes nespornou krásu architektonických památek. Burgr je skvostný, pivo taktéž, první zastávku naší túry lze tedy považovat za úspěšnou.
Dalšího dne se vydáváme na pěšinu mezi vinohrady. Drobná odbočka na dobrodružnější stezku vzrostlým rákosím, která není oficiální značenou trasou klubu českých turistů, se minimálně u části výpravy nesetkává s přílišným nadšením. Ostatním je naznačeno, že příští svévolné vzepření se plánům vedoucího výpravy nebude tolerováno. A ornitologickou pozorovatelnu na březích rybníka Nesyt v Národní přírodní rezervace Lednické rybníky si prý příště můžeme strčit někam. Raději se tedy vracíme na oficiální trasu, přičemž velitelovu nespokojenost následně naštěstí zachraňuje budova s občerstvením v podobě místních domácích buchet. Po buchtách, pivu a cigaretě zavládne opět klid a mír a můžeme se znovu vydat na cestu. Cesta se poněkud vleče a neustále nás míjí skupinky cyklistů. Začínají mě přepadat poutnické chmury, které se obvykle dostaví v nudnější části túry, zatímco do hlavy se mi vkrádají myšlenky, jak bych si to tu pěkně valil na kole. Docházíme do vesnice Sedlec, kde nám rozestavěné sudy místo vývěsek napovídají, že se zde vyrábí a prodává víno. Využíváme příležitosti ke koštu, abychom na té Moravě nebyli za burany chlemtající jedině pivo. Nezdržujeme se však na dlouho, Pálavské vrchy vidíme stále ještě před námi. A než do nich začneme stoupat, máme v plánu ještě oběd v Mikulově.
S Michalem se drápeme na Svatý kopeček, ostatní členové výpravy vidí všechny svaté už pod kopcem a proto se raději vydávají rovnou hledat restauraci. A tak i dnes končíme v pivovaru, kde také jinde by správní Jihočeši měli skončit. Spokojenost po dobrém jídle a pití však vyprchává s prvním vážnějším stoupáním na vrch Turold. Jiří těžce oddychuje, Venca sotva šourá nohama a kroutí se pod svým batohem. To nám to pěkně začíná. Abychom zabránili kolapsu téměř poloviny členů naší skupiny, vyhlašujeme v polovině stoupání pauzu. Někdo odhazuje batoh, jiní se nezřízeně napájejí vodou, jsou i tací, co se svalují hned vedle cesty a vypadá to, že už nikdy nevstanou. Nakonec se ze země zdvíhají všichni, cesta stoupá již jen pár desítek metrů a poté pokračuje celkem nenáročně po náhorní rovině, než začne opět klesat k silnici směřující z Mikulova na Pavlov. Vysokohorskou turistiku máme zdárně za sebou, což většina skupiny kvituje s neskonalou úlevou.
Cesta nás vede dál kolem silnice v sousedství vinohradů. Značená trasa odbočuje až před Klentnicí, a to na Stolovou horu. Stoupání nepřichází pro výpravu tomto rozpoložení v úvahu, pochodujeme tedy dál po silnici a na kopce vzhlížíme jen zespoda. Alespoň se díky tomu můžeme zastavit v klentnické kavárně Café Fara. Mají to tam moc pěkné a kromě toho mají také dobrou kávu, dezerty i pivo. Navíc nám zdejší prostředí dopřává čas řešit aktuální otázku, která nás pálí. Tou otázkou je místo dnešního noclehu. Na základě telefonického rozhovoru se správkyní vyhlédnutého kempu u Dolních Věstonic se dozvídáme, že mají již plno. Vzhledem k tomu, že necestujeme zrovna se stany o velikosti Cirkusu Humberto, nás tato informace poněkud zaskočí. Nečekané překvapení přechází plynule ve vztek a zlobu adresovanou neochotné správcové, které se asi při vyřčení požadavku noclehu pro pět osob a čtyři malé stany na jednu noc zrovna neprotočily panenky se symbolem dolarů v očích, tak jak to bývá třeba v příbězích z Kačerova. Tedy „Duck Tales“, jak zní originální název animovaných příběhů pro děti, aby někdo nejal podezření, že se obyvatelé pražského sídliště mají jako v pohádce. I vztek však brzy ustupuje a dostavuje se pocit bezradnosti a paniky. „Kde budeme dnes v noci spát?“ Rozjíždíme tedy brainstorming. Jiří s Michalem jsou ochotni zaplatit si noc v penzionu. Objevují se však vážné pochyby, zda seženeme takhle narychlo pokoj pro pět v penzionu, když jsme nesehnali ani kus louky pro stan v kempu. S Jardou navrhujeme vydrápat se nahoru na Děvín a přespat tam ve stylu „na divoko“. S kýčovitým výhledem na vodní nádrž Nové Mlýny a pohledem na zapadající slunce, vinohrady a okolní kopce. Bohužel, tento úžasný nápad je okamžitě zavrhnut. Je mu vytknuta zejména absence sprchy, stánku s pivem a dalším občerstvením, diskutabilní legálnost kempování ve volné přírodě a nutnost absolvovat výstup nahoru. Místo toho padá návrh na autobusový transport do Valtic, do již osvědčeného kempu z předchozího dne. Ke spokojenosti všech zúčastněných nakonec přichází rozhodnutí obstarat si nocleh v kempu v Pavlově, kde nemají o místa nouzi. Dobrá nálada ve skupině je tak opět zachráněna a můžeme se směle vydat na cestu do Pavlova.
Cesta vede částečně po silnici, částečně podél ní. Jiří rázuje se svými turistickými holemi, Michal, protřelý zahraničními treky, si spokojeně vykračuje ve svých barefootech, já a Jarda pokračujeme stále ve strojovém tempu, jen Venca za námi poněkud zaostává. Jeho ploché nohy a ozývající se puchýře mu dávají co proto. Na dohled Pavlovu už se sotva vleče. Procházíme obcí a scházíme až dolů k vodě. Sláva, jsme v kempu. Stavíme stany, dáváme si sprchu a těšíme se na večerní občerstvení u kiosku. Jenže zatímco Jiří s Vencou nic nepodceňují a kvapem se vydávají objednat si jídlo, my ostatní poněkud otálíme, načež, když se konečně rozhoupeme se ke stánku s jídlem vypravit, zjišťujeme, že jídlo kromě sladkých palačinek jaksi došlo. Dávám si tak jen pivo s tím, že se najím u jiného stánku později. Beze stresu z hladovění sleduji s Michalem utkání Slávie v kvalifikaci do Ligy mistrů, které však končí neúspěchem a postupem Ferencvároše Budapešť. Budapešť je koneckonců pěkné město a tak to místnímu klubu vlastně docela i přeji, avšak jen do chvíle, kdy končí neúspěchem také má snaha obstarat si toho dne večeři. Po přesunu k dalšímu stánku s jídlem se totiž dozvídám, že kuchyně už zavírá. „Cože?“ Je přeci teprve devět hodin. V kempu s takovouto kapacitou bych čekal, že tu bude živo mnohem déle do noci. Lidé s obytnými vozy si však nejspíše vaří ve svých kuchyních nebo se najedli již dříve v některé restauraci ve vsi. Jít znovu nahoru se mi už opravdu nechce, nehledě na to, že tamní restaurace už budou brzy jistě zavírat také. A tak se musím spokojit s chlebem v tekuté podobě a několika zbylými hranolky od kolegů. Co se týče mě a jídla, je to jako již poněkolikáté na túrách těžká prohra.
Ráno přichází Michal, zkušený turista, který absolvoval treky na Novém Zélandu a v Yosemitech, s nečekaným oznámením. Opouští výpravu a jede domů. Zničila ho kombinace horkého počasí a chůze v botách bez podrážky předchozího dne. Anebo se mu zastesklo po pražských kavárnách, skutečnou pravdu neznáme. Každopádně s sebou strhává deprimovaného Vencu s bolavýma nohama. Naše výprava je tak rázem o dva členy chudší. My co jsme zbyli to ale nehodláme vzdát a i když je nám jasné, že až do Brna rozhodně nedojdeme, chceme pokračovat ještě alespoň jeden další celý den. A je nám jasné, že den to bude dlouhý a namáhavý. V kempu v Pavlově nakupujeme snídani a proviant s sebou. Pán, co krámek provozuje, je bývalý voják, a tak přidává pár rad a vzpomínek na daleké pochody s plnou polní. Povzbuzeni rohlíkem s paštikou i nově nabytými poznatky se vydáváme na cestu do Dolních Věstonic. Žádnou Venuši jsme bohužel, či bohudík, nespatřili a tak pokračujeme po hrázi Novomlýnských nádrží do Strachotína. Zde upoutá naši pozornost točená Černá Hora. Padne do nás, jen to zasyčí. Jen neradi opouštíme výčep a vydáváme se zpět pod planoucí slunce a také na pouť po hrázi mezi Věstonickou nádrží a Strachotínským rybníkem. Spleť stezek a cest nás přivádí k deltě přírodních i umělých vodních toků. Nejprve překračujeme částečně zarostlou, meandrující si Starou Svratku. Nejširší je Svratka, usměrňovaná svými vyvýšenými břehy, kterou věrně doprovází jen několik metrů vzdálená Šatava neboli Říčka. Ta se vlévá o kousíček dál do Jihlavy a všechny společně pak do Novomlýnských nádrží. Vybíráme si za svou průvodkyni řeku Jihlavu, podél jejíhož levého břehu se vydáváme do Ivaně ke Zdeňce. Zní to pravda trochu krkolomně, tak tedy na vysvětlenou, vydáváme se do obce Ivaň, v níž se nachází přímo fantasticky hodnocená Restaurace Zdeňka. Poctivá česká kuchyně nás rozhodně nezklame a ceny jsou také fajn.
Po vydatném obědě opouštíme Zdeňku a rázujeme rovnou mezi vinohrady. Dle map tedy „Vinohrady“ s velkým V. V Přibicích už ovšem máme jazyk takříkajíc „až na vestě“, v našem případě tedy „až na triku“. Jsme již řádně unavení pochodem a právě probíhající funus v místním kostelíku nám na psychice zrovna dvakrát nepřidá. Opodál se svalíme na měkkou trávu pod ořešákem, poskytujícím stín. Než se konečně postavíme na nohy, několik minut s námi není k hnutí. Těžkým krokem se vydáváme po hlavní silnici, projíždějících kamionů nedbaje. Zanedlouho odbočujeme na polňačku. Míjíme několik bunkrů tehdejšího československého opevnění, než dojdeme na Ostudy. Zas takové ostudy snad nejsme, myslíme si, když jsme to na rozdíl od našich parťáků nezabalili a pokračovali v pochodu i dnešní den. Poté, co podejdeme dálnici a dostaneme se na Mučílky, pokračujeme dál raději mlčky, zmučení jsme totiž už dost. Naštěstí jsme na samém okraji Pohořelic. Teď už jen projít chatovou oblastí a jsme v tábořišti U splavu. Jen co vyřídíme povolení ke stavbě stanů a byrokratické záležitosti (přesněji kolegové vyřídí – já se raději zdržuji, neboť nemám potřebné dokumenty prokazující covidové anticovidové potvrzení o bezinfekčnosti, či co je to vlastně k pouhému postavení stanu a pobytu v kempu v té době třeba), smýváme pot a prach a bolest tlumíme točeným Březňákem. Sice bych ho na jižní Moravě nečekal, ale kde je Březňák, tam je dobře a to prohlašuji i přes to, že nejsem placen za skrytou reklamu. Když pan majitel zhasne poslední světlo kiosku a my se ocitáme v areálu po tmě a sami, naznáváme, že je čas odebrat se do svých stanů k spánku.
Ráno už jdeme jen do centra Pohořelic. Naštěstí jsme neshořeli ani my pod včerejším žhavým sluncem, ani pekárna u kostela sv. Jakuba v Pohořelicích, a tak tu na nás čeká snídaně v podobě čerstvě upečeného, lákavě vonícího pečiva. Jakub je jak známo patronem poutníků. A u něj také symbolicky končí naše putování Pálavou. Opodál nastupujeme do autobusu směr Brno, absolvujeme standardní cestu vlakem s výlukou a několika přestupy a jsme doma coby dup, za krásných šest hodin jízdy, jak se na cestování po východní Evropě sluší a patří. „Tak co Jiří, Jardo, Venco, Michale? Za rok zase znovu na túře?“
