Bylo, nebylo, mé první sólo putování se odehrálo v úchvatných kulisách národního parku Podyjí a kolem Vranovské přehrady, v krajině údolí řeky Dyje. Vedlo mě po skalách, skrz vinohrady, kolem bývalých mlýnů i opuštěných hradů. Oproti prvním výpravám do Českého ráje či do Bílých Karpat se cítím být vybaven nesrovnatelně lepší výstrojí: neforemnou krosnu s měkkými polštářky na zádech, pod kterými se však po pár krocích vytvořil rybník potu, nahradil lehký batoh s odvětrávaným zádovým systémem; srolovanou pěnovou karimatku umístěnou vně batohu, se kterou se člověk mezi skalami sotva protáhl, pak nahradila skladná nafukovačka. Jediná věc, kterou v tuto chvíli ještě nedisponuji, je stan. „Ale co“, říkám si, výhled počasí je příznivý a nezměrná chuť vyrazit na túru rozptyluje všechny pochybnosti.
Tak tedy vyrážím do Znojma, kde má moje túra začít, cestou si jen odskočím krátce si prohlédnout Jihlavu a Třebíč. Do Znojma tak přijíždím až v pozdním odpoledni a přestože město a jeho okolí oplývá památkami historického významu, stačím projít jenom pěkně zrekonstruovaným a udržovaným historickým jádrem, shlédnu z vyhlídky na tok řeky Dyje, a už musím pelášit proti jejímu proudu, abych ještě ušel alespoň pár kilometrů a našel si někde nějaké vhodné místo k noclehu, než padne úplná tma. Cestou nepotkávám ani živáčka, kochám se odlesky slunce od hladiny vodního toku, zvuky řeky a užívám si atmosféru nastávajícího dobrodružství. Jdu až do západu slunce, který přichází zhruba dvě hodiny poté, co jsem vyrazil. Místo k noclehu nacházím vysoko nad řekou, s mou mobilní nafukovací postelí a přikrývkou si zalézám do útulného prostoru mezi keř, lavičku a informační ceduli, povečeřím na skále, zkontroluji hvězdy na obloze a usínám bezesným spánkem.
Ráno se probouzím poté, co kolem mě proběhne zřejmě nějaký nespavec. Nebýt totiž jeho, tak bych byl schopný ještě nějakou tu hodinku nevědět o okolním světě. Posnídám, pobalím své nocležiště a vydávám se na cestu, jež mě vede dolů k řece. Vyzuji se z bot a vlezu do vody, kterou mám až lehce nad kolena, abych vykonal základní očistu a smyl ze sebe pot z předchozího horkého dne. V patách jsou mi první turisté a tak se dávám znovu rychle na cestu. Nacházím se v klidovém území národního parku, držím se tedy vyznačené stezky. Pokračuji podél Dyje, cestou míjím pozůstatky bývalých mlýnů, ať už se jedná o torza budov, tak o mlýnské náhony. Místní název Devět mlýnů tady není pro nic za nic. Po pohupující se dřevěné lávce přecházím řeku a ocitám se na vyhlášené Šobeské vinici, která je tvořena několika terasovými stupni. Na jejím místě se dříve nacházelo pravěké sídliště a hradiště. Z Šobeské cesty si odskočím na vyhlídku Železné schody. Dnes už je zde klid a pěkný výhled na meandrující řeku, v době totality tu však byly zbudovány pro potřeby Pohraniční stráže schody padající hluboko do údolí. Vracím se zpátky na cestu, která mě zavede téměř až do vsi Podmolí. Kromě bunkru československé obrany tu je velice příjemná Hospůdka U Rybníka. Občerstvuji se jedním točeným a také klasikou české kuchyně – smažákem s hranolky a tatarkou. Pošmákl jsem si, nasytil jsem se, a tak se rozhoduji pro další odbočku z trasy a zacházím si na prohlídku zříceniny hradu Nový Hrádek. Jedná se o stavebně velmi zajímavý objekt, z ochozu věže lze navíc pozorovat hned několik zákrut řeky Dyje, a to jak na české, tak i na rakouské straně hranic.
Po prohlídce musím přidat do kroku, neboť čas se rychle přehoupl do druhé části odpoledne, nedá mi to však, abych se nezastavil v Lukově u Jednoty a nedopřál si osvěžující půllitr a též si nakoupil nějaký jídlo na večeři. Obloha rychle přechází do tmavých odstínů přicházejícího deště, což mi na klidu nepřidává, a tak raději rychle vyrážím dál. No jo, ale když už jsem tady, nemohu přece vynechat Hardeggskou vyhlídku na stejnojmenný hrad střežící hranici českých a rakouských zemí. Déšť zatím nepřichází, zato se však blíží nadcházející noc a já ještě nemám místo pro nocleh. Jen co minu ledové sluje, což je systém pseudokrasových jeskyní a dalších útvarů, potýkám se jednak s tím, že mi velice rychle ubývá kapacita baterie v mobilu a já nemám powerbanku, a k tomu je již skoro šero. Téměř po tmě procházím kolem Mahrovy studánky, scházím ze skal a vycházím z lesa hned u turistického přístřešku. Podlaha je sice z kamenů zalitých betonem a tak mám trochu strach, abych si neprošoupal svou novou nafukovací karimatku, zato je ale prostorný a má střechu. Tedy vše co potřebuju. Zalézám do spacáku a ihned usínám.
Cítím, jak mě očmuchává a část hlavy, vykukující ze spacího pytle, olizuje pes. Jen co si ho páníček zavolá k sobě a trochu se společně vzdálí, vstávám a rychle balím. Když se vrací z procházky, já již finišuji se snídaní. Na Vranov to mám nějaké dva kilometry. Prohlédnu si volně přístupné prostory a vydávám se na protější břeh, na nákup, do kostela a na oběd. Opouštím Vranov a dál se vydávám po naučné stezce Karla Claryho, pojmenované na památku přítele někdejšího majitele vranovského panství hraběte Stanislava Mniszeka. Cesta vede po většinou lesem, až vysoko nad vranovskou přehradou vykoukne z lesa skála s vyhlídkou a litinovým křížem. Kochám se výhledy zpět na siluetu vranovského zámku i kupředu na novodobější dominantu kraje, kterou je přehradní nádrž Vranov. Zčistajasna se spouští takový liják, jako by se protrhla hráz přehrady a všechnu tu vodu někdo pouštěl z nebe dolů. Utíkám se schovat do lesa, kde se ukrytý pod deštníkem choulím pod košatým stromem. Toť má jediná výbava proti dešti. Snad po hodině déšť ustává a odvažuji se dát znovu na cestu. Pěšina se proměnila v bahnitou skluzavku a tak nestačím ani mrknout a už jedu ze svahu po zadku. Je to vskutku komický výjev, kdy se převážený batohem vzad, v jedné ruce držíc deštník, snažím jako nemotorný brouk dostat zpátky na nohy.
Jak zjišťuji následně, nebyl jsem zdaleka jediný, koho nenadálý přívalák překvapil. Na kost promočení prchající návštěvníci hudebního festivalu na vranovské přehradě jsou toho důkazem. Mě nezbývá, než jít neúnavně dál, chvíli bez deštníku, pak zas schován pod ním. Jednou pak coby úkrytu před deštěm využiji i nefunkční telefonní budku. To, že zbytek výletu nebude doplněn žádnou fotografickou dokumentací neznamená, že jsem si závěr již zcela vymyslel. Jednak se v dešti a s deštníkem v ruce nefotí zrovna dvakrát dobře, jednak klesla baterie v mém telefonu na kritické minimum, abych se dle mapy dostal alespoň na dohled hradu Bítov. Víc už jsem z telefonu nevymáčkl. Zapadající slunce není přes mraky stejně vidět, nicméně mě začíná pomalu obklopovat tma. Pamatuji si, že na dohled hradní věži má být v přilehlém lesíku přístřešek, kde bych snad mohl složit hlavu. Což o to, přístřešek tu skutečně je, ale jedná se o klasický turistický přístřešek se stolem a dvěma lavičkami, které jsou na ležení příliš úzké a krátké zároveň. Nedá se však nic dělat, suché místo neseženu široko daleko. Okraj karimatky přečuhuje jak na délku, tak na šířku, přes okraj lavičky, usínám na zádech s pokrčenými koleny. Během noci se neustále budím, každý, byť sebemenší pohyb, může znamenat pád pod stůl. A to by byla teprve psina, kdybych si přerazil nos zakuklen ve spacáku. Každé přetočení i natažení nohou je tedy potřeba nejprve naplánovat a poté též pečlivě provést. Jediná výhoda tohoto noclehu je tak leda to, že jsem spal relativně v suchu, když nepočítám těch pár kapek spadlých z větví okolních stromů, když zafoukal vítr.
Nevyspalý a rozlámaný vstávám již za rozbřesku. Jdu se projít k vyhlídce na hrad. „To snad ne!“ Mnu si oči, zda vidím dobře. Na vyhlídce je přístřešek. A pod ním rovná štěrková plošina. Ideální místo na spaní i s výhledem na hrad. To jsem tedy prokaučoval nehorázným způsobem, že já jsem včera nepopošel ještě o pár desítek metrů dál. Co nadělám. Nezbývá než vyřešit poslední dilema. Zaplatit si prohlídku hradu anebo oběd? Vítězí světské pokušení. Podívám se tedy jen k hradní bráně, pak to vezmu kvapem přes most na druhý břeh, abych si prohlédl nádvoří zříceniny hradu Cornštejn a mažu si to zpátky na náměstí do restaurace naproti autobusové zastávce. Bez telefonu odkázán na vyvěšené jízdní řády mám trochu strach, aby mi má jediná šance, jak se dostat z těch zdejších nepředvídatelných tajemných hvozdů zpátky do civilizace, neproklouzla mezi prsty. Nakonec si dávám jen polévku a pivo, jen abych se vyvaroval situaci, že bych neměl dostatečný bakšiš na zakoupení jízdenky. A pro jistotu se odebírám na zastávku s dvacetiminutovým předstihem. Inu sichr je sichr. Autobus přijíždí na čas, jízdné nestojí ani zdaleka tolik, kolik jsem si myslel, vlakové spojení pěkně navazuje, a tak si mohu cestou domů pěkně podřimovat, dospávat probdělou noc a radovat se z podařeného výletu.
