Böhmerwald – „český les“, pro Čechy ale Šumava. Jaké hory mohou být více české, než ty, které to mají ve svém názvu, i když je to název německý. Šumava – synonymum pro lesy pokryté hebkým mechem, borůvčím a houbami, kamenná moře, skalnaté vrcholky a původní ledovcová jezera. Šumava, ta nikdy nezklame, ať už se sem člověk vydá na jednodenní výlet nebo na týdenní putování.
Šumavu po hraniční hřebenovce jsem již prošel ze severu na jih, ze Železné Rudy až k Lipnu, včetně zastavení u jejích všech pěti ledovcových jezer. Tohle je ale jiný příběh. Příběh o výpravě zdatnějších i méně zdatných poutníků, jež se vydali na třídenní pochod ryzí částí Šumavy, skrze husté lesy, přes skalní výchozy, podle potoků i kanálů, kterými se kdysi plavilo dřevo. Náčelník výpravy Jiří, jako vždy s perfektně naplánovaným itinerářem, vyhlásil sraz výpravy na nádraží, a tak nás tu teď, v brzkých ranních hodinách, nastoupen na perónu jako správný náčelník, náležitě vyhlíží. Bratři Marek a Venca, nováčci, co se vícedenních pochodů týče, nastupují do vlaku s odhodláním, že zažijí něco nového, hlavně ale se zásobou piva a řízků na dlouhou cestu. A konečně já, zvědavý na to, jak může vypadat túra, na níž se neuléhá ke spánku tehdy, když padne tma, a na místě, kde je zrovna nejrovnější možný plácek pro stan či karimatku, ale v předem pečlivě vybraném kempu po náležité večeři ve stravovacím zařízení.
Nastupujeme do vlaku směr Plzeň a Železná Ruda a přestože je stále ještě skoro noc a přestože jsme na cestě ještě ani ne půlhodinu, Marek loví ve svém vojenském batohu plechovku s pivem. Při jejím otvírání to jen zasyčí a už se přidávají Venca s Jiřím. Netrvá to dlouho a následuje šátrání v příruční igelitce, načež světlo světa spatřuje řízek obložený dvěma krajíci chleba. Nakonec proč ne, dostatek energie se bude hodit. Na mě je však se snídaní ještě dost brzo a tak nastalý výjev jen pozoruji…. Jsme ale stále sotva v polovině cesty vlakem a Marek má již v sobě piva tři, a to mu jich ještě pořád pár v batohu zbývá. Není překvapením, že nálada ve vlaku je veselá, přičemž Marek spřádá plány, jak na túře vyzkouší svůj nově pořízený vařič včetně nádobí, jež si přibalil s sebou. Jiří jen nevěřícně kroutí hlavou a krotí Markovo nadšení slovy, že si měl nechat svoje zkoušení vařiče raději na doma na zahradu a prorokuje mu, že vařič stejně nepoužije a ještě k tomu bude litovat každého deka na svých zádech navíc. Marek se výrokům, které jakoby vzešly od odborníků z prognostického ústavu, jen směje a otvírá si další pivo. Když jsou konečně všechna piva z batohu i igelitky vypitá, informační systém vlaku oznamuje, že jsme ve stanici Železná Ruda. Je čas vystupovat. Hned poté, co staneme nohama pevně na nástupišti, nastává vhodná chvilka na cigárko, na které už kuřáci několik hodin netrpělivě čekali. Po druhé cigaretě, jež následuje v těsném sledu za tou první, splníme dokumentační povinnost skupinovou fotografií, to aby nám bylo doma uvěřeno, že jsme byli skutečně na turistické výpravě a že jsme se jen někde neflákali. Poté může být výprava konečně prohlášena za zahájenou.
Procházíme Železnou Rudou, avšak již po pár desítkách metrů Marek zjišťuje, že igelitka plná jídla připevněná zvenčí na popruhy batohu není zcela komfortním prvkem. Jednak znamená značnou zátěž a zadruhé mu kývající se taška znepříjemňuje pohyb. Batoh tak putuje ze zad dolů, igelitka je odvázána, její obsah je značně zredukován, když jako dárek pro bezdomovce končí v odpadkovém koši bochník chleba i nějaká ta konzerva. Ach, srdce pravověrného, na túrách pravidelně hladovějícího, trekaře pláče, když vidí takovýto rozmar. Snad se Markovi s odlehčeným batohem alespoň půjde lépe… Cesta vzhůru na Polom vede převážně lesem a tedy ve stínu, i přesto je však ukrutné vedro. Tím spíše tomu, kdo má na sobě namísto šortek neprodyšné vojenské kalhoty, na nohou těžké kožené kanady a k tomu batoh bez kvalitního, odvětrávaného zádového systému. Z Marka, který ztěžka oddechuje, tečou proudy potu, k čemuž kromě vedra přispívá nejspíše i množství vypitého piva ve vlaku. Potíme se však všichni. Cestou míjíme naštěstí hned několik zdrojů tekoucí vody, která stéká lesem a tryská přímo ze stráně nad cestou. Nevynecháváme k osvěžení snad ani jeden z těchto pramenů, Venca si máčí v chladivé vodě kšiltovku, Jiří si nabírá vodu do svého poutnického klobouku, já si jí nabírám do dlaní a polévám si s ní hlavu a Marek by pod lesní sprchu vlezl nejraději celý. Zanedlouho však vycházíme z lesa a stín stromů nahrazuje rozpálený asfalt a přímé slunce. Namočené oblečení i části těla jsou v tu ránu zase suché na troud a „omývá“ nás opět jen náš vlastní pot. „Za horizontem již musí být vrchol stoupání“ říkáme si jednou, dvakrát a potom ještě několikrát znovu. Kopec naštěstí za jedním z horizontů skutečně končí a z nás všech padá značná úleva. Usedáme pod přístřešek u cesty a pouštíme se do svačiny.
Následuje cesta dolů k jezeru Laka a to, co jsme si vystoupali, to si zase sklesáme. Marka však začíná trápit další problém. A to jistá velká potřeba… Nu co, běžný trekař zajde do lesa, zanechá tam co je třeba a zvesela, lehký jako pírko, pokračuje dál. Nebyl by to však Marek, aby neměl zvláštní požadavky – uprostřed divočiny se shání po toaletách. Ujdeme sotva pár metrů a jakoby zásahem vyšší moci se ocitáme u chaty správy parku, k níž přináleží dřevěná kadibudka. Chata je zavřená a nikdo ze strážců parku zrovna není poblíž, a tak se Marek vůbec neostýchá a vydává se kadibudce vstříc. Zanedlouho se vrací a září spokojeností – můžeme pokračovat dál. Naše kroky se ubírají přes Zlatý stoleček, kde si dříve čeští a bavorští pašeráci měnili své zboží a přes zaniklou obec Horní Ždánidla. Je to k nevíře, ale zde se vrací Markův problém s velkou potřebou. Ani slon za týden toho nevyprodukuje tolik, co Marek během patnácti kilometrů pochodu. Možná za to může fakt, že právě spatřil u cesty stojící toitoiku a řídí se pravidlem „raději preventivně teď, nežli později bez komfortu v lese“. Tak či onak, za krátkou chvíli pokračujeme opět dál a po všech peripetiích prvního dne a nekonečných osmnácti kilometrech dorážíme do Prášil. Zde stavíme stany v tábořišti u potoka, což nám poněkud zkomplikuje nečekaná, celkem prudká, ale nepříliš dlouho trvající přeháňka. Dál máme dnes na programu už jen večeři, pivo a plánování dalšího dne ve zdejším hostinci.
Následující den začínáme snídaní v cukrárně Pampeliška. Takhle skvělé ráno na túře jsem snad ještě nezažil, cappuccino, sladké pečivo a zákusky, člověku se po takovém zážitku už ani nikam nechce… Doplňujeme zásoby tekutin v místním obchodě a vydáváme se po žluté na Slunečnou. Zde nás tedy nevítá Eva Burešová, ale zato se nám tady nabízí možnost výběru cesty přes Liščí díry na Poledník, jehož vrchol leží v nadmořské výšce 1315 m. Tato možnost je ale okamžitě smetena ze stolu. Marka, přestože v něm nese již snad o polovinu méně věcí než včera, tíží jeho batoh čím dál tím víc; potíže začíná mít také Venca a to především s nevhodně zvolenou obuví – tenisky do města opravdu nejsou tím pravým „trekovým“. Vydáváme se tedy pohodlnější Javoří cestou přes vyhlídku „Zelená hora“. Poté následuje odbočka na Oblík. Ani tam se ale mým kumpánům nechce a tak zatímco se rozhodnou šetřit síly a směřují rovnou dolů na Javoří Pilu, já zdolávám poklusem zhruba kilometrovou trasu s vidinou odměny v podobě jednoho z nejkrásnějších šumavských výhledů.
Když se dostatečně vynadívám, štráduji si to v tempu opět dolů a málem bych si ani nevšiml svých kamarádů, sedících a hodujících v turistickém přístřešku na Javoří pile. Já se do svačiny ani nepouštím, vždyť nás čeká jen pět kilometrů nenáročnou cestou podél Roklanského potoka na Modravu, kde si dopřejeme občerstvení v pivovaru Lyer. Na cestě je lidí jako na Václaváku a nejinak je tomu v hospodě. Inu, exponované místo a ještě k tomu o letních prázdninách, co čekat jiného. Jídlo i pivo však stojí za to a ještě k tomu se nám dostane krátké rozpravy s česko-německým párem spolustolovníků. Zde také končí Markova pouť Šumavou. Zdeptán včerejším nepohodlím si přivolal odvoz domů. Přitom každý poutník potvrdí, že po překonání prvotních obtíží a fyzických neduhů se s každým dalším dnem stává pochod po psychické i fyzické stránce čím dál lepší a snesitelnější. Do sytosti najedeni a napiti pokračujeme už pouze ve třech členech kolem Vchynicko-tetovského plavebního kanálu na Antýgl, kde nás čeká nocleh v autokempu u říčky Vydry.
Cíl poslední etapy naší túry máme vytyčený do obce Stachy. Posnídali jsme každý dvě nožičky párků, abychom nabrali dostatek energie, což nejspíše způsobilo, že jsme hned od startu dnešní porce kilometrů nasadili celkem slušné tempo. Cesta se klikatí podél Hamerského potoka až na Horskou Kvildu, kde se neubráníme závistivým pohledům na zdejší zrekonstruované honosné chalupy. Také se zde dozvídáme něco o místním obrovi, proslulém Seppu Ranklovi, známém z knih Josefa Klostermanna, a poměřujeme se s jeho dřevěnou sochou. Po krátkém úseku obcí, absolvovaném po silnici, odbočíme zpátky na modrou a k lesu. Namířeno máme na Zlatou Studnu, kde si dopřejeme krátkou pauzu. Občerstvení se vším všudy, tedy s teplým jídlem a studeným pivem, si dopřáváme na Churáňově. Pak už si to valíme z kopce podél sjezdovky na Zadově. Za Zadovem následuje celkem nudný úsek po silnici. Začíná být opět nesnesitelné vedro, slunce pálí, což tuplem pociťujeme na rozžhavené asfaltce. Venca se i se svýma zrasovanýma nohama v sešmajdaných keckách statečně pere s posledními kilometry naší túry, vyplivlí jsme však již všichni tři a před domovem seniorů v Kůsově málem vypouštíme duše. Po chvíli odpočinku na lavičce se ale ještě zmátoříme na závěrečnou část pochodu do Stach. Zde nás čeká oficiální zakončení pouti v podobě hamburgeru od Pepeho. Trochu infarktový odjezd z místního autobusáku (jaký bus že nám to vlastně pojede a z jakého nástupiště?) a nekonečná cesta busem, který by se mohl snadno splést s pojízdnou saunou, jsou rychle zapomenuty u zaslouženého točeného na zahrádce naší domácí hospůdky.
Takový byl pochod Šumavou, pro někoho čiré utrpení, pro jiné procházka krásnou krajinou se vším, co k pořádné túře patří a navíc ještě s pocitem dobře stráveného času s kamarády. Tak zase příště!
