Pico del Teide je spící sopkou na největším z Kanárských ostrovů, Tenerife. Politicky spadají Kanárské ostrovy pod Španělské království a Pico del Teide je tak se svou výškou 3718 metrů zároveň jeho nejvyšším vrcholem, jelikož nejvyšší vrchol pevninského Španělska, Mulhacén, v pohoří Sierra Nevada v Andalusii, dosahuje výšky „pouze“ 3479 metrů. Původní obyvatelé Kanárských ostrovů, Guančové, jí dali název Teide, tedy „Pekelná hora“, a přestože nyní nechrlí žhavou lávu, pohled na ní v nás vzbuzuje obdiv i strach zároveň. Při příletu na ostrov Tenerife je její špičatý kužel vidět již s mnohakilometrovým předstihem. Ať už se při cestách po ostrově vydáme na sever, jih, západ či východ, téměř na jakémkoli místě nad námi ční tato hora, vytvořená z nitra země vyvržené horniny. Je to skutečná vládkyně a strážkyně ostrova. A samozřejmě také výzva vybízející ke zdolání.
Poté, co jsme předchozí rok na podzim vyšplhali na druhý nejvyšší vrchol pohoří Sierra Nevada – Pico del Veleta, láká nás tentokrát zdolání nejvyššího vrcholu rovnou celého Španělska. Z výstupu však máme docela respekt a tak jej necháváme s otazníkem až na závěr naší dovolené. Cestujeme po ostrově křížem krážem. Na východním cípu ostrova nás uchvátí přírodní park Anaga s hustými svěžími lesy i nejkrásnější pláž ostrova, jakou je pláž Las Teresitas nedaleko hlavního města ostrova Santa Cruz de Tenerife. Na severu historické centrum městečka La Orotava či na seznam UNESCO zapsané město San Cristóbal de La Laguna. Na západní straně ostrova se pak zaplaveme ve vlnách pod skutečně gigantickými skalními útesy Los Gigantes. Oťukáváme si také prostředí národního parku Teide, když se vydáváme na pěší túru kolem skalního útvaru La Catedral a také Roques de García. Sopečnou krajinu ale zakoušíme také v rezervaci Chinyero, kde si obejdeme vulkán Montaña Negra. Neustále ale po očku pokukujeme na vrchol Pico del Teide, až se přiblíží předposlední den našeho pobytu a my se rozhodujeme, že se jej pokusíme zdolat. Dle informací na internetu přináší jeho zdolání několik úskalí. Prvním je značná nadmořská výška, na kterou nemusíme být až tak zcela připraveni. Také prý na vrcholu často fouká vítr, jehož rychlost dosahuje několika desítek metrů za sekundu, tedy žádný příjemný vánek. A do třetice, jelikož chceme být na vrcholu na východ slunce, v noci se můžeme setkat s teplotami hluboko pod bodem mrazu. Faktorů odrazujících od výstupu tedy víc než dost. Předpověď počasí na noc, kdy se chystáme nahoru je však více než příznivá – téměř jasno a bezvětří, teplota okolo nuly. Lepší už to být nemůže, teď už je to jen o nás.
V jednu deset mi zvoní budík. Stejně už ale pár minut nespím, neboť mě probudil Filip tím, jak si v kuchyni plnil misku cereáliemi. Inu, předvýstupová horečka v plné parádě. Ještě se chvíli převaluji, zatímco Lukáš už je také na nohou. Není nač otálet, musím z postele. Snídani zvládám v poklusu, moc toho do sebe v tuto noční/ranní hodinu stejně nedostanu, a tak se po půl druhé již odebíráme k autu. Z nuly až do tří tisíc sedmi set metrů, mise Pico del Teide začíná. Cesta na parkoviště pod Montana Blanca nám má trvat padesát minut, to je ale jen zbožné přání. V serpentinách se dvakrát rychle zrovna jet nedá a přijíždíme tudíž se zhruba půlhodinovým zpožděním. Parkovišťátko umístěné přímo ve výchozím bodě trasy vedoucí k vrcholu je tou dobou již plné. Musíme tak popojet o necelý kilometr dál a tu samou vzdálenost si dojít pěšky. Na vrchol je to 10,4 kilometru, což nám má zabrat čtyři a půl hodiny. Je po třetí hodině ráno a slunce vychází před osmou. Bude to naknap. Vycházíme se zaplými čelovkami. Z hlubiny pod námi k nám dosahuje záře osvětlených měst. Vysoko nad námi tu a tam prosvitne světlo z čelovek několika turistů stoupajících též k vrcholu. Jinak jsou vidět jen hvězdy. Vychází měsíc a osvětluje nám cestu. Za odbočkou na Montana Blanca se cestička zužuje ve stezku, příkře se zvedá vzhůru a jako had se klikatí ve svahu. Přibývá úlomků sopečných hornin a chůze se tak stává mnohem obtížnější. Hůře se dýchá a začínám pociťovat náznaky bolení hlavy – nastupuje lehká výšková nemoc. Dávám si pauzu na svačinu a beru si prášek na bolest. Tělo si zvyká a bolest ustupuje, poté se mi už jde mnohem líp. Předcházíme některé z turistů, kteří vyrazili před námi. Přehupujeme se přes hranici 3000 výškových metrů a míjíme útulnu Refugio de Altavista, ze které se vstříc vrcholu právě vydává také pár turistů. Stezka se kroutí dál, na Filipa však přichází v tento nepříliš vhodný moment akutní potřeba. Odebírá se kus mimo stezku za skaliska ve svahu. S Lukášem pokračujeme dál, cesta se trochu narovnává a za chvíli jsme již u horní stanice lanovky, Filip nás určitě brzo dožene. Chvíli čekáme, ale Filip nikde. Prosvětlující se obloha značí brzký příchod rozbřesku a tak pokračujeme dál. Na vrchol to již není daleko. Šplháme vzhůru na sopouch vulkánu, jakýsi komín od obrovské pece. Poslední erupce sice skončila již v roce 1909, sirné výpary pod vrcholem nás nenechávají na pochybách, že se nejedná o jen tak obyčejnou horu. Slunce již vykukuje nad obzor, když dosahujeme samotné špičky sopečného masivu. Tísníme se tu s pár Kolumbijci, Francouzi a Poláky. Sopka vrhá trojúhelníkový stín až na sousední ostrov La Gomera a někdy až 200 kilometrů daleko do oceánu. Pozorovat jej je dechberoucí zážitek. Na vrchol doráží také Filip, bílý jako stěna. „Hoši, sraní ve třech tisících metrech není žádnej med.“ Balancování v podřepu ve svahu a v takové výšce sebere člověku spoustu sil. Cestou nahoru prý málem zkolaboval. Naštěstí to dobře dopadlo, pomalu chytá svou barvu a po pořízení fotografií můžeme zahájit sestup.
Sestupujeme nejprve k horní stanici lanovky, která se chystá na zahájení provozu a vyvezení první várky turistů. Strážce Národního parku zavírá branku, která odděluje vrcholovou partii hory Teide. Přes den se nahoru dostanete jen se speciálním povolením. Nás už teď čeká jen kochání se výhledy a opatrný sestup dolů. Příkré partie, kterými jsme šplhali nahoru za tmy, teď budeme scházet za denního světla dolů, to bude nápor na kolena. Cestou se však můžeme potutelně posmívat lidem, kteří se pod rozpalujícím se sluncem drápají teprve vzhůru. Noční varianta výstupu byla rozhodně příjemnější variantou. Až nyní vidíme to, co jsme v noci neměli šanci pořádně spatřit. Huevos de Teide, obří kamenná vejce vyvržená z jícnu sopky, které se válejí po jejích svazích. Ztvrdlé lávové proudy v odstínech od sytě žluté, přes oranžovou, až po červenohnědou. Svítivě červené květy endemické rostliny známe pod názvem Tajinaste rojo (Hadinec teidský), která vyčnívá z okolní krajiny jako pestrobarevné lízátko ve stánku na pouti. Je právě poledne, když dojdeme k našemu automobilu, odstavenému na parkovišti v nadmořské výšce 2340 metrů. Zatímco moji dva souputníci upadají spokojeně do limbu, mě nezbývá než udržet oči na stopkách a spouštět se serpentinami k hladině oceánu. Z nuly do tří tisíc sedmi set a teď zase zpátky, to je pane sinusoida. Konečně bez úhony dole. To si zaslouží odměnu – v bistru hned vedle našeho apartmánu si objednávám doradu, a rovnou hned dvojitou. Doradu v podobě grilované ryby (Mořan zlatý neboli Sparus aurata) a Doradu v podobě klasického Kanárského piva. Obojí si náležitě vychutnávám při pohledu na vlnící se mořskou hladinu. Jaký to kontrast s nehostinnou krajinou tam nahoře. Zaplaťpánbů, že jsem se nenarodil na Marsu. Ale na zážitek, jakým byl východ slunce na sopce uprostřed Atlantiku, na ten budu vzpomínat do konce života.
