Tour de France je největší cyklistický závod na světě. Její dlouhá historie, prestiž a úchvatná atmosféra okolo trati z ní dělají jedinečnou událost – festival všech milovníků cyklistiky, ale také francouzské kultury, překrásné přírody, kterou tvoří hory, údolí, nížiny, mořské pobřeží a dokreslují neobyčejná městečka. Tour de France jsem začal sledovat někdy ve svých osmi letech a podívat se na ní byl dlouhá léta můj sen. Sen se mi splnil v roce 2016, kdy jsme se na ní s otcem a s partou dalších cyklistů vypravili.
Naším cílem jsou rovnou Pyreneje, konkrétně malý stát ukrytý v horách na hranicích mezi Francií a Španělskem jménem Andorra. Nakládáme bicykly na káru za minivany a vydáváme se na cestu. Cesta je nekonečná, bez přestávek trvá celých osmnáct hodin, během kterých projedeme jih Německa, Švýcarsko včetně Curychu a Basileji než konečně překročíme francouzské státní hranice. Jenže to ještě ani zdaleka nejsme v cíli, jelikož nás čeká ještě téměř 1200 kilometrů na samý jih Francie. Po tak dlouhé a úmorné cestě je už celkem nad síly všech nějak zvlášť se kochat krásami francouzské přírody, nebo snad ještě myslet na zastávku a prohlídku nějaké z bezpočtu celosvětově proslulých francouzských památek. V hlavě mi tak ulpívá jen národní park Cévennes s vápencovými skalami, roklemi, kaňony a bujnou vegetací a pak také památka technického rázu – unikátní most u obce Millau, u něhož si děláme i krátkou zastávku. Poté již naše cesta směřuje ke Středozemnímu moři a stáčí se na španělské území. Odsud vstupujeme na území Andorrského knížectví, ministátečku obklopeném hřebeny Pyrenejí, a po více jak 24 hodinách dorážíme do našeho útočiště pro následující dny a etapy Tour de France.
Etapa 1: Col de Peyresourde
První etapa, kterou se chystáme na živo sledovat, vede přes proslulý Col de Peyresourde nad městečkem Bagnères-de-Luchon. Parkujeme v Luchonu u Lidlu, posilníme se pravou francouzskou bagetou a vydáváme se zdolávat první z Pyrenejských kopců. Čeká nás sice jen asi 15 kilometrů, ale zato budeme muset nastoupat téměř tisíc výškových metrů, což nebude po předchozím dni prosezeném v autě úplně easy peasy. Stoupání končí ve výšce 1569 m n.m., kde již na stráních posedávají diváci, čekající na začátek představení. Ten první kontakt s Tour de France je nezapomenutelný. To, že se k nám blíží pravá Tour, poznáváme podle kolony pestrobarevných autíček a dalších vozidel roztodivných tvarů, z nichž do davu diváků rozhazují hostesky a hostesové reklamní a připomínkové předměty sponzorů i samotného závodu – čepice, tašky, samolepky, klíčenky, propisky a jiné podobné věci. Po projetí reklamní karavany se vše na chvíli uklidní, lidé v obytných automobilech sledují v televizi přímý přenos ze závodu, ostatní se snaží alespoň z povzdálí zjistit aktuální informace o průběhu etapy, či se pouštějí do diskuze, jak to asi dneska dopadne. Že to již za chvíli skutečně vypukne naznačuje zvuk televizního vrtulníku nesoucí se mezi kopci. Přijíždějí první týmová podpůrná vozidla, pak automobil ředitelství závodu, policejní motorka a pak již motorka s kameramanem jedoucí před prvním závodníkem. Diváci jsou ve varu, tleskají, povzbuzují a snaží se vždy natlačit co nejvíce k trati kvůli dobrému výhledu a bezprostřednímu kontaktu se závodníky. Silnice zúžená okolo stojícími diváky se těsně před závodníky rozšiřuje a ti tak ukrajují toho dne poslední metry vedoucí do kopce, ze kterého je čeká již jen sjezd do cíle v Bagnères-de-Luchon. A už je tady se svým nezaměnitelným stylem jízdy i „El Pistolero“ Alberto Contador, můj favorit, kterému se tento rok bohužel nedaří a kvůli zranění pak v následující etapě dokonce odstoupí ze závodu. Ti nejlepší jsou již v cíli, když přijíždí také „gruppetto“, tedy úplný konec pelotonu s jezdci, kteří se specializují na rovinaté etapy, či těmi, kteří mají nějaké zdravotní potíže a nechtějí závod vzdát. I těm se však tleská o sto šest a párty na vrcholu Peyresourdu končí až s vozem označujícím konec kolony účastníků závodu. Nabuzení diváci, motivovaní výjimečnými výkony profesionálů, se pak spouští z kopce dolů často bez použití brzd i mozků, přičemž cestou vidíme pár nehezkých případů, jak taková jízda na plné riziko v podání amatérů může dopadnout. Raději tedy máme ruce na brzdových páčkách a oči na šťopkách a necháváme si zajít chuť na sešup dolů v téměř plochodrážní motorkářské pozici po vzoru Chrise Froomea.
Etapa 2: Ordino-Arcalis
Na naší druhou etapu na Tour musíme opět do kopce a to do výšky asi 2230 m n.m. do lyžařského střediska Arcalis. Stoupání je to prudší než na Peyresourde, zatáčky se klikatí jedna za druhou, ani skupina kolumbijských příznivců se nedrápe až nahoru, což už je tedy co říct. My se tedy až nahoru na svých bicyklech vydrápali a budeme moci sledovat celý ten cirkus a dojezd závodníků do cíle téměř jako v divadle. Užíváme si opět průjezd reklamní karavany a čekáme na prvního závodníka, který protne cílovou pásku. Tím má být další z mých oblíbenců, Nizozemec Tom Dumoulin ze stáje Giant. V horách však nejsou pánem závodníci, ba ani ředitel závodu, nýbrž počasí. Zčistajasna se zatahuje, ochlazuje se a spouští se liják, přecházející v mžiku v krupobití. Nepřipravení fanoušci se choulí v lepším případě pod pláštěnkami, jiní se klepají zimou a čelí ranám ledových koulí padajících z nebe pouze v cyklistických tričkách. My se ukrýváme zahaleni ve větrovkách pod deštník, horkem se však ani náhodou netetelíme. Závodníkům ten dojezd nezávidíme ani náhodou. Poté co nejprudší déšť s krupobitím ustanou, málokdo čeká na vyhlášení vítěze etapy a lidé se rovnou vydávají dolů do údolí. Čeká nás ještě mnohem náročnější sjezd než včera z Peyresourdu. Prudký sešup, mokrá silnice s vyplavenými nečistoty, prokřehlé prsty a mizerná viditelnost. Do toho prodírání se špalíry diváků, kteří vyšli na kopec pěšky, a také opozdilými závodníky, které postihlo nejhorší krupobití někde uprostřed kopce. Jedeme krokem a doufáme, že to dolů nějak ve zdraví sjedeme. S úlevou sebou praštíme do tepla minivanu, převlékáme se do suchého a děkujeme Pyrenejskému Krakonošovi, že nás ušetřil od bídné záhuby.
Etapa 3: Port d’Envalira
Po výjezdu do Arcalis čeká závodníky v Andoře zasloužený volný den. Na rozdíl ode dne předchozího je dnes slunečno, po dešti a kroupách ani památky. Stejně jako profíci, ani my o volném dnu nezahálíme, chceme si totiž vyšlápnout na kopec, na který budou závodníci stoupat hned na úvod etapy následujícího dne. Horský průsmyk Port d’Envalira se nachází téměř na andorrsko-francouzských hranicích ve výšce 2409 m n.m. My se na něj vydáváme z nějakých 1700 m n.m. Výšlap vede po široké silnici, zpočátku docela rovné a táhlé, až v závěrečné pasáži přicházejí na řadu také klikaté serpentiny. Proti nám si to sem tam valí skupinky závodníků s úsměvy od ucha k uchu, kteří mají na jejich poměry docela lehký výjezd již za sebou a vrací se na hotel na oběd, či si střihnou ještě nějaký další průsmyk vedle. V závěsu za kolegou v dresu Treku vyjíždím na vrchol stoupání. Na benzínce si kupujeme plechovku s cervezou a následně si užíváme pohodový sjezd. Na parkovišti se vkrádáme za účelem pořízení fotografií k vozidlům reklamní karavany, což naštěstí není oceněno pokutou, ba ani vyhubováním ze strany vstřícného řidiče reklamního vozu.
Etapa 4: Escaldes-Engordany
Tento den nás nečeká žádné škrábání se do kopců na kole, náš pobyt v Andoře završujeme návštěvou startovního městečka a oficiálního startu etapy v hlavním městě knížectví Andorra la Vella. Můžeme tu vidět práci mechaniků při přípravě kol závodníků, jezdce podepisující se před startem na tabuli se startovní listinou, takzvané rozjíždění se závodníků před startem před týmovými autobusy a řazení se na samotný start etapy. Připadáme si jako na výstavě cyklistického vybavení, když personál připravuje bicykly na doprovodné týmové automobily. Nejvíce se zdržíme u stáje Tinkoff, za kterou jezdí Čech Roman Kreuziger a také Slovák Peter Sagan. Poté co zazní startovní výstřel a peloton cyklistů se vydá vstříc své denní porci kilometrů, usedáme do jedné ze zdejších kaváren a dopřáváme si tento den obzvlášť potřebný životabudič, jelikož předchozí večer strávený ve společnosti kolegy z Moravy a jeho slivovice za sebou zanechal jisté následky. U kávy ještě prohodíme pár česko-španělských frází s příznivci z Kolumbie, načež vyrážíme na cestu z hor do nížin jižní Francie, do regionu Okcitánie, kde se budeme po další dny pohybovat v širším okolí města Montpellier.
Etapa 5: Agde, Sète, Étang de Thau
Tady na jihu Francie nás čeká úplně jiná cyklistika než doposud. Jsme na pobřeží Středozemního moře, které je však narušeno poměrně četnými lagunami a písečnými kosami. Pro naši dnešní etapu jsme si naplánovali cyklovýlet okolo jedné takové laguny poblíž našeho ubytování jižně od Montpellieru. Konkrétně se jedná o Étang de Thau, což je laguna s brakickou vodou, tedy smíšenou slanou mořskou a sladkou říční vodou. Toto „jezero“ se táhne v délce přes dvacet kilometrů podél pobřeží Lvího zálivu, od něhož je odděleno nízkou a necelý kilometr širokou písečnou kosou. Laguna je propojena průplavem Canal du Midi s Atlantským oceánem a průplavem Canal du Rhône à Sète s řekou Rhônou, to je tedy důvod míšení slané vodky se sladkou. Hnízdí tu volavky a plameňáci, loví se tu ryby a sbírají slávky a ústřice. Fouká tu také docela silný vítr a proto je laguna využívaná jachtaři, windsurfery i kitery. Kolem laguny i vodu přivádějících kanálů vedou tu lepší, tu horší cyklostezky, občas se nám stalo, že poměrně pěkná šotolinová cyklostezka náhle vyústila mezi hromadami suti, či u drátěného plotu označující soukromý pozemek. Cyklisto, poraď si! Ani to nás však neodradilo od pěkného svezení se mezi vodními kanály, s tu a tam se pohupujícími loďkami uvázanými u mol kolem stojících baráčků a vodním ptactvem halekajícím nám nad hlavami.
Obrátku máme v Adges a zpět míříme po písečné kose podél pobřeží. Vítr nám jízdu pěkně znechucuje a to ještě chceme stihnout dojezd dnešní etapy Tour v Montpellieru. Projíždíme městečkem Sète, kde si vystoupáme na nejvyšší bod přilehlého okolí, kterým je Mont Saint-Clair (175 m n.m.). Stoupání je docela prudké, já však točím nohama z plných sil, abych dnes vyhrál vrchařskou prémii a mohl si obléct bílé tričko s červenými puntíky, které jsem si jako suvenýr zakoupil v Andoře. Kocháme se výhledem od kaple Chapelle Notre-Dame-de-la-Salette. Valíme to dál, než nás cyklostezka vyplivne přímo na hlavní silnici. Dálnice to sice není, okolo projíždějícím řidičům tu však úplně po chuti nejsme a dávají nám to najevo mohutným troubením. Šlapeme co to dá, abychom to měli brzy za sebou. Dojezd etapy v Montpellieru, kde se očekává souboj nejlepších spurterů světa, si ale nakonec necháváme na živo ujít. Bojíme se totiž, že než najdeme ve městě místo k parkování, budou již závodníci dávno v cíli. A tak volíme plán B. Svalíme se na hotelu do postele a závěr etapy sledujeme v televizi. Je to sice sakra škoda, nevidět na živo v akci nejrychlejší cyklisty na světě, ale co se dá dělat, zítra je taky den, a to den, který bude setsakra náročný.
Etapa 6: Mont Ventoux
Ano, dnes je den D, den na který jsem se od začátku naší plánované cesty na Tour de France těšil, a zároveň den, ze kterého jsem měl oprávněné obavy. Čeká nás totiž výšlap na Ventoux, Mont Ventoux, alias větrnou horu, obra Provence a ikonu celé Tour de France. Trasa Tour na něj vedla poprvé v roce 1951 a od té doby se tu odehrálo mnoho nezapomenutelných příběhů cyklistiky. Jako první na vrcholu stanula taková jména cyklistické historie jako Charly Gaul, Raymond Poulidor, Eddy Merckx či Richard Virenque, roku 1967 na svazích těsně pod vrcholem zemřel vyčerpáním britský cyklista Tom Simpson a odehrály se tu nezapomenutelné souboje cyklistických hvězd jako byly Marco Pantani a Lance Armstrong, či Nairo Quintana a Chris Froome. Kdo by si byl pomyslel, že se dnes staneme svědky a součástí dalšího z nezapomenutelných příběhů, který bude na svazích Mont Ventoux napsán.
Stoupání do výšky 1909 metrů nad hladinu moře měří oficiálně 21 kilometrů a jeho průměrný sklon činí 7,4 %. Jenže to je až z městečka Bédoin, do kterého se nejprve musíme dostat, a to ke všemu vlastními silami. S koly naloženými na vozících za minivany projíždíme městy Nîmes, kde se psala historie již v dobách starověkého Říma, či Avignon, který sehrál významnou roli v dějinách Evropy pro změnu v době středověku. Na neskonalou historickou hodnotu těchto měst a řadu jejich historických památek však není ani čas myslet. V hlavě zůstává jen to ukrutné stoupání, které nás čeká. Na kola nasedáme v městečku Mazan, odkud je to do Bédoinu deset kilometrů zvlněným terénem mezi vinohrady, kde převýšení ještě není žádné hrozivé. Za Bédoinem teprve začíná onen cyklistický půlmaraton do kopce, terén se začíná více vlnit, sem tam nějaká serpentina, lidé podél trati povzbuzují sedíc ve svých kempinkových křesílkách, fanoušci s vyššími sportovními ambicemi kolem mě často profrčí beze slova, pohodáři klidně i prohodí nějaké to slovo na pozdrav, člověk se tu a tam zasměje při pohledu na diváky v nejrůznějších kostýmech, kochá se atmosférou a snaží se donutit nepřestat otáčet pedály. Na nějakém šestém kilometru za Bédoinem se terén zlomí a přichází první ostré pasáže nad 9 %. Tady už člověk cítí, že se kolo sune nahoru jen docela ztěžka. Trocha odpočinku přichází až na čtrnáctém kilometru. Někde tady je pro dnešek stanoven cíl etapy, která musela být kvůli silnému větru na vrcholu Mont Ventoux zkrácena. Cesta dál je sice uzavřena a výjezd na vrchol není doporučen, my se však rozhodujeme horu zdolat, když už jsme kvůli ní vážili tak dlouhou cestu. Vyjíždíme z lesa na holou planinu a ocitáme se v měsíční krajině, kterou musíme stoupat až na vrchol. Profil se opět zvedá a jízdu ztěžuje opravdu nepříjemný nárazový vítr. Jedem neustále v náklonu proti větru, několikrát musíme při silných nárazech zastavit a slézt. Vrchol se však krůček po krůčku, záběr po záběru, přibližuje, míjíme památník skonu Toma Simpsona, blížíme se do poslední zatáčky a jsme na vrcholu pod vysílačem. Fouká tu ukrutně a tak se ukrýváme v krámku se suvenýry. Zvládli jsme to, stálo to za to, říkáme si. Ani v té euforii a fyzickém vypětí nedokážu rozlišit, že na mě namísto Francouzů mluví bratři Poláci a beze všeho jim odpovídám „ne parle pas français“. Sjíždíme opatrně dolů a vybíráme si místo u trati, kudy se zanedlouho přiřítí peloton s nejlepšími cyklisty světa.
Závodník na čele závodu projíždí kolem nás a uhání do cíle, za ním pak zuří bitva o celkové pořadí. Trať je ucpaná diváky, je to tu jak ve válečné vřavě za dob Karla Velikého či jako při nájezdu důchodců do Kauflandu při vyhlášení nové akce. Zpoza davu se vyloupne televizní motorka a v závěsu za ní trojice Chris Froome coby lídr závodu, Richie Porte a Bauke Mollema coby jeho souputníci. Kolem motorky i závodníku je špalír lidí, Porte chce předjet motorku, ale ani on, ani motorka nemá kam uhnout. Motorka zastavuje a a způsobuje karambol cyklistů, jedoucích za ní, Porte, Mollema i Froome se válí na hromadě za ní. Zvedají se ze země, jenže bicykl Chrise Frommea není v pořádku a Froome je tak bez bicyklu. Nechává kolo kolem a pouští se zdolávat kopec po svých. Běží dobrých pár desítek metrů špalírem šokovaných diváků. Nevídané, bláznivé, neuvěřitelné! Až po notné chvíli dostává náhradní kolo. Tak tohle Tour ještě nezažila. Nikdo v tom chaosu neví, jaké to bude mít následky pro celkové pořadí. Vyzvedávám si kolo ukryté poblíž týmového autobusu týmu Giant a pouštím se do sjíždění do městečka Sault. Své parťáky jsem ztratil již pod vrcholem Ventoux a proto doufám, že to trefím. S jedním zádrhelem v podobě špatného odbočení se mi to na druhý pokus povedlo a dorážím tak k připraveným minivanům k odjezdu domů. Všichni diskutují, co že se to v závěrečných stovkách metrů dnešní etapy vlastně stalo. Jediný já to měl z první ruky a mám tak zážitek, na který se nezapomíná. Tour dostála své pověsti jedinečné sportovní akce a já jsem moc rád, že jsem byl na chvíli její součástí.
