Ve vnitrozemí Tuniska se nachází dvě zajímavá, leč značně odlišná města, která jsou obě součástí světového dědictví UNESCO, a proto jsme se i my rozhodli je navštívit. Jedním z nich je město Kajruván, do kterého jsme se vypravili z prvního místa našeho pobytu, Tunisu. Kajruván získal své jméno podle toho, že býval místem odpočinku pro karavany putující se svým zbožím pouští. Město Kajruván bylo založeno jakožto základna pro armádu Arabů, kteří na území Tuniska v 7. století pronikali. Za vlády Mu’ávija I. (661–680) se město stalo vedle Mekky a Mediny cílem poutí mnoha muslimů a bylo jedním z nejvýznamnějších center islámu. Zdejší Velká mešita je jedním z nejvýznamnějších islámských poutních míst a město je považováno za čtvrté nejsvětější místo islámu. Sedm poutí do této mešity se prý vyrovná jedné pouti do Mekky. My jsme sem ovšem nepřijeli ani s karavanou, ani jsme do Kajruvánu nepodnikli pouť. Přijeli jsme jednoduše meziměstskou linkou, takzvanou louage, jakousi dodávkou uzpůsobenou pro přepravu osob. Po příjezdu jsme se nejprve porozhlédli po hotýlku na nocleh, a jelikož hned první pokus dopadl velmi dobře a poměr cena/výkon se nám jevil více než příznivě, mohli jsme se pustit do prozkoumávání města. Rychle jsme proběhli místní bazar a zamířili jsme rovnou k Velké kajruvánské mešitě, jelikož měla již za nedlouho zavírat. Dovnitř jsme se sice nedostali (i když kdybychom u vstupu řekli, že jsme muslimové, nejspíš by to problém nebyl), mohli jsme ale alespoň vstoupit na dva kroky za hlavní vstupní dveře a do vnitřních prostor nahlédnout. Poté jsme byli pozváni na střešní terasu obchodu, který byl hned naproti vstupu do mešity. Odsud se nám naskytl pohled z výšky na celou stavbu, minaret i část hlavního dvora. Poté tedy následovala trocha přesvědčování o tom, že bychom si měli něco ze sortimentu obchodu zakoupit. Sice jsme se vymanili a neučinili tak, ale v případě modlitebního koberečku mě to vlastně i docela mrzelo. Jenže kdo by chtěl, aby mu místo, v již tak dost plné krosně, zabíral a na váze jí přidával ještě koberec…
Po krátké debatě o náboženských záležitostech s prodejci před obchodem jsme se odebrali trochu si odpočinout při kávě a džusu do tak trochu hipsterského podniku za mešitou. Na přání mého cestovatelského parťáka Pavla (v Arábii zvaný Báfel neboli speaker) následovala prohlídka obchodu, jehož sortiment zahrnoval od nářadí a železářství také zahradnické potřeby i potřeby pro domácnost. Dostihl nás hlad, a tak jsme vyrazili ven ze starého města a za hradbami narazili nejprve na několik řeznictví, které se poznají podle vývěsky v podobě opravdové kravské hlavy. Jen o kus dál se pak nacházelo bistro, ve kterém jsme se pustili do opravdové hostiny a nechali si na stůl přinést polévku, předkrm v podobě zeleninového kuskusu i hlavní chod, kterým bylo až trochu do černa ugrilované kuře. Vše bylo ale výborné a cena nestála ani za řeč. Večer jsme poseděli na náměstíčku před naším hotelem, kde jsme jen sledovali probíhající život, posezení místních u čaje nebo jen čisté vody, bez alkoholu, v poklidu a přátelské atmosféře. Potvrdilo nám to jen to, jak moc se nám ve zdejším prostředí líbí. Snad jen ty emise z projíždějících mopedů a skútrů by mohly být nižší. Na skromné snídaně v ubytovacích zařízeních jsme si již zvykli a ani snídaně v našem zdejším hotelu nebyla výjimkou. Jako kompenzaci jsme proklouzli pootevřenými dveřmi na střechu hotelu, odkud jsme měli staré město za nedalekými hradbami jako na dlani. Přes trh jsme se vypravili na autobusovou stanici, ale ještě, než jsme tam došli, jedna z luáží nám zastavila přímo před nosem a nabídla nám odvoz. A přestože nám pod kola dodávky na hlavní třídě skočila tu babička mířící z trhu, tu pickup s ještě živými ovcemi směřující k řezníkovi, anebo nějaký ten divoký motocyklista, vymotali jsme se z města poměrně rychle a bez nehody, a zamířili za dalšími dobrodružstvími.
Město El-Džem (někde uváděno také jako El Jem či El Djem, nicméně latinsky je to Thysdrus), jsme si však nechali až na samotný závěr naší cesty. Chtěli jsme se do něj podívat již cestou z Monastiru, nakonec jsme však skončili v Mahdii. Jednou jsme jím již dokonce projížděli, ale směřovali jsme jinam. Nyní, před návratem do Tunisu a přesunem na letiště, konečně nastal čas k jeho návštěvě. Nejedná se o město nikterak velké, ani nijak zvlášť nábožensky významné. Nachází se v něm však největší římský amfiteátr na africkém kontinentu. Jedná se prý o třetí největší koloseum, které kdy bylo postaveno a také snad o dnes vůbec nejzachovalejší. Již jen pohled na monumentální stavbu vystupující z poza jedno až dvoupatrových domků je impozantní. My však směřuje i dovnitř. Platí se zde sice vstupné, ale jeho cena není nijak závratná a plusem je, že se návštěvník může celou stavbou pohybovat prakticky bez omezení. Vybavují se nám scény z Oscary ověnčeného snímku Gladiátor, který se tady natáčel. Musel to být zážitek navštívit tuto stavbu v době její největší slávy, pokud tedy ovšem neměl člověk smůlu a nepatřil mezi aktéry, kteří v aréně bojovali často i na život a na smrt. My jsme z tribun kolosea shlíželi jen na pochod zejména studentů, kteří právě vyjadřovali svou podporu Palestině. Ten se ovšem odehrával vně tuto stavbu. Na rozloučenou s El-Džemem a vlastně i celým Tuniskem dostáváme pár datlí od prodejce u stánků, jež jsou rozesety u autobusového nádraží. Kdo ví, jestli nebyly sklizeny v oázách v okolí Tozeuru, kde jsme se nacházeli ještě dopoledne předchozího dne. I tato dvě a stejně tak i ostatní navštívená místa nám ukázala, jak je Tunisko rozmanitou zemí a našli bychom další a další místa, kam bychom se mohli podívat a nalezli tam něco zajímavého. Tak třeba příště.