Toho času relativně čerstvý absolvent, nezaměstnaný a příležitostný brigádník v supermarketu, jsem se chystal na dovolenou na Mallorce, když se mi ozval kamarád Lukáš s dotazem, zda bych se nepřidal na spolucestování po Sicílii. Tyjo, to asi ne, já teď budu na dovolený na Mallorce. – A kdy se vracíš? – No budu tam týden. – To ti vyjde akorát, letěli bychom tři dny po tvém návratu. – No, to asi budu muset do práce… Nebo, že bych si vzal ještě volno?… Nemusel, by to být zas až takový problém… Tak já teda s vámi pojedu! Tři týdny ve Středomoří, kdy tohle člověk zažije?
Spolu s Lukášem a Mírou sestupujeme po schůdkách na letištní plochu v Trapani, kluci nadšeni z příjemně teplého slunečného podvečera, středomořského vzduchu a cizokrajného prostředí. Jelikož jsem si toho všeho užíval už předchozí týden, byl jsem trochu ochuzen o ty libé pocity cestovatelovy, když se po dlouhé době ocitne někde v cizí zemi. Ale brzy jsem se naladil na nové dobrodružství, které začalo záhy…
První noc jsme se rozhodli strávit přímo v Trapani. Naše ubytování se nacházelo na Via Normani (Normanská ulice). A pokud ne, tak nejspíš v uličce Normanů, případně v ulici Rogera II. A pokud ani to ne, tak ještě leda v Garibaldiho ulici, ale jiná už to být opravdu nemohla, jiné ulice na Sicílii nemají. Jak ale najít ubytování, které není pořádně označené. Někde tady by to mělo být nebo až ten dům vedle? Ne, to už nejspíš ne, musí to být ten předchozí. Z balkonu mává celá sicilská rodina, jsme tu správně. Pokoj útulný, wi-fi sice kvůli nějakým problémům s operátorem nefunguje, ale jsme spokojeni a těšíme se na příští dny na jihu báječné a pohostinné Itálie.
Ober nebo budeš obrán
O tom, že není Itálie jako Itálie – tedy spíše, že není Itálie jako Sicílie, se přesvědčujeme další den ráno. Paní hostitelka nám připravila výbornou snídani, palačinky s nutelou a džemem, k tomu káva, čaj, pochutnali jsme si náramně. Potíže však přišly při placení. Prý nám musí naúčtovat poplatek 20 EUR za pozdní příjezd na ubytování. Cože? Přijeli jsme pravda později, ale o žádném extra poplatku za pozdní příjezd nebyla v podmínkách ubytování zmínka. To teda ne, nic navíc platit nebudeme. Přestože jsme dostali výbornou snídani, ale ta byla v ceně a 20 EUR je prostě moc. Paní se ale tváří neoblomně a vede si svou. Odkazujeme tak na nefunkční wi-fi, která byla uvedena v rámci poskytovaných služeb na bookingu. Paní se ale tváří, že nemluví anglicky a opakuje stále jen větu o tom, že musíme zaplatit. Do hry bez konce tak přichází přítel na telefonu, který prý anglicky mluví. Mluví, ale stále dokola také jen větu o extra poplatku, který musíme zaplatit. Na sicilskou zatvrzelost nezabírá ani to, že božský Paolo (Pavel Nedvěd) pochází ze stejné země jako my. A dost, říkáme si po hodině handrkování, vytahujeme z peněženky 10 EUR a odcházíme. V této hře nevyhrál nikdo, ale poražení jsme byli rozhodně my.
Po nešťastné ranní eskapádě se těšíme na památky. Co jsou však památky proti nákupu v místním Lidlu. Člověku z těch lahůdek přechází oči – nakládané olivy, čerstvá zelenina a ovoce, prosciutto, plody moře. Když přijíždíme, máme oproti našemu plánu už docela slušné zpoždění. Parkujeme naší Pandičku za zájezdový autobus na příjezdové silnici a hrneme se ke vstupu do areálu ruin starověkého města Segesta. Před pokladnami míjíme výběrčího na parkovišti. Jeho poznámku – na té silnici bych neparkoval – okázale ignorujeme a pokračujeme pro vstupenky. To víš, že jo, necháme se obrat podruhý během jednoho dne, to určitě. V nepříliš rozlehlém areálu trávíme jistě dvě hodiny. Úchvatné zbytky antických chrámů, jedna z věcí, kvůli kterým jsme na Sicílii jeli. U východu potkáváme hlouček místních policistů, tři policisté a dvě policistky, postávající u dosti letitého Fiatu Panda. Jistě celý sbor místní policie v akci. Chudáci, říkáme si, musí se mačkat ve snad ještě menším autě, než máme my. Přicházíme k naší Pandě, která už na nás čeká na příjezdové silnici zcela osamocená. I zájezdový autobus již odjel. A k našemu nemilému zjištění odhalil dopravní značku zákaz zastavení od 13 hodin. Nasedáme do auta, hodinky ukazují čtvrt na dvě a za stěračem nám vlaje nějaký reklamní letáček… Tak proto ta nevídaná aktivita policejního sboru v době polední siesty. Z onoho reklamního letáčku jsme vyrozuměli informaci o tom, že máme zaplatit pokutu 30 EUR. Ryzí tragédie. Být hned první den zbytečně o 40 EUR chudší, to jsme tedy nečekali. A tak s letáčkem v ruce vyrážíme obměkčit pány policisty. Jsme hloupí turisté, první den na Sicílii, ta značka nebyla vidět a neparkovali jsme tam zdaleka sami. Jenže ostatní se zřejmě včas vypařili jako pára nad hrncem, jako kdyby tušili anebo věděli víc než my. Naše lingvistická skupinka tří neitalsky mluvících na tři ne jinak než italsky mluvící se odebrala na lavičky opodál, kde jsme se snažili dojít k nějakému řešení nastalé situace. Pan řidič musel předložit svůj řidičský a občanský průkaz, načež mu byla na jméno signore Mladá Boleslav vypsána složenka s pokutou. Tu je prý potřeba zaplatit na poště, platba na místě není možná. Nejspíš nějaký vládní program na podporu zaměstnanosti. Odjíždíme jako zpráskaní psi. Fakt výborný, teď ještě někde hledat poštu. Na odpočívadle vedle stoky plné odpadků vybalujeme skromný oběd. Bageta s rajčátky z Lidlu nám musí stačit, začínáme šetřit. V tom se kolem nás prožene omšelý Fiat Panda, v němž se těsná pět policistů. Svorně je politujeme a shodujeme se, že těch 30 EUR jako příspěvek na nový policejní vůz místního sboru není zas až tak moc.
Zaplať, kdo můžeš
Dalším místem, kde čeká na turistu na Sicílii nástraha, jsou památky. U muzeí nebo památek UNESCO turista vstupné očekává, ale o tom, že zpoplatnit se na Sicílii dá leccos, jsme se přesvědčili několikrát. Třeba v přírodní rezervaci Zingaro. Co byste chtěli, jak je něco Parco Naturale, platí se vstupné. A u vstupu vám ještě nabídnou předraženou půllitrovku s vodou, poté co vás předtím vystrašili jistou smrtí žízní, když si ji nekoupíte. To samé platí samozřejmě pro Parco archeologico, tedy všude tam, kde se našlo alespoň pár kamenů odkazujících k nějakému dřívějšímu osídlení. Přesto jsme si ne jednou vstupné do takovéto lokality zaplatili. A u všech jsme si našli důvod, proč jsme nakonec nelitovali. Ať už to byla ona přírodní rezervace Zingaro, s romantickým rozeklaným pobřežím, rozmanitými druhy rostlin a pozůstatky kamenných pevností, či archeologická lokalita Rocca di Cefalú na skále tyčící se nad městem Cefalú, která poskytuje pohled na celé město z ptačí perspektivy, archeologické muzeum v Syrakusách, kde jsme do zavíračky stihli projít pouhá tři oddělení z osmi, nebo památky a lokality UNESCO v Cefalú, Palermu, Notu, Raguse, Agrigentu, a nakonec i šíleně drahá lanovka na Etnu, na níž bychom po několika dnech válení se na pláži v Taormině po svých rozhodně nevylezli. O to větší záhadou zůstává, proč jsme se rozhodli nezaplatit si vstup do katedrály v Monreale, skvostu normanské architektury mísící vlivy byzantské, řecké i normanské architektury a zároveň se tu nachází skvostné zlacené mozaiky. 7 EUR vstupné? (v kontextu našich výdajů na pokuty, extra poplatky za ubytování a ostatní vstupné tedy úplně směšná částka), pouhá hodina do zavíračky? – to nemá cenu a ještě toho uvidíme spoustu v Palermu a na dalších místech, říkali jsme si… Poté, co jsme později podrobněji prolustrovali fotografie na googlu, nám nezbývalo, než si omlátit hlavu o zeď. V Palermu jsme sice navštívili velkolepou katedrálu, avšak normanský hrad byl tou dobou zavřený, katedrála Rogera II. v Cefalú tou dobou procházela rekonstrukcí a tamní zlacené mozaiky jsme tak viděli jen na velkoformátových plátnech. Postarší britský gentleman nás před katedrálou nabádal, ať rozhodně neváháme navštívit Monreale, že to se nedá s Cefalú srovnat. Nezbylo nám, než potupně uznat svou neomluvitelnou, strašlivou chybu.
Trump, mořské příšery a jiné běsy
Během letu z Prahy uvažujeme nad tím, zda-li je to dobrý nápad vydávat se na Sicílii zrovna v termínu, kdy se tam koná konference G8 – tedy setkání Donalda Trumpa s nejvýznamnějšími světovými státníky. Nebudou nám zvýšená bezpečnostní opatření komplikovat život? Čeká nás při příletu několikahodinový vstupní pohovor, kdy se nás budou vyptávat na příbuzné z pátého kolene, účel naší cesty a jestli máme permanentku na střelnici? Při vstupu do příletové haly mě začne očichávat německý ovčák, kterého zjevně zaujal můj příruční batůžek nasáklý olejem z tuňákové konzervy. Jedeš!, chystám se ho okřiknout a naznačit majiteli, že by si svého pejska měl držet u nohy na vodítku. Ještě než to udělám, si naštěstí povšimnu, že páníček má na sobě uniformu carabinieri – tedy policie. Kontrola dokladů probíhá bez problémů a ani další dny se nás tato akce nikterak nedotýká. Do místa konání, Taorminy, přijíždíme až v jejím samotném závěru. V blízkosti konferenčních sálů je uzavřeno pár ulic a doprava je odkláněna, je tu armáda i policisté všeho druhu – a že jich Italové mají (od carabinieri, polizia, polizia municipale, polizia locale, polizia turistica), snad jen polizia scientifica chybí – ale mimo tuto exponovanou část města není po Trumpovi a dalších naštěstí ani památky.
V rámci úsporných opatření a také pro zpestření programu se rozhodujeme párkrát během našeho pobytu přenocovat pod širým nebem na plážích. Pro naše první přírodní nocování si vybíráme oblázkovou pláž na severním pobřeží ostrova. Při obhlídce terénu nás vyděsí pouze rackové slétávající se nad mumií na uhel spáleného staříka ležící na konci pláže. Mumie staříka k naší velké úlevě po několika hodinách bez hnutí vstane a se západem slunce odchází. Nic už tak nenarušuje příjemné večerní rozjímání a usínání pod hvězdnou oblohou. Míra, vybaven svou alumatkou o tloušťce cca 5 milimetrů, si však ráno trochu stěžuje na otlačená záda. Při následujícím výběru plážového nocoviště se ocitáme poněkud v časovém pressu, jelikož se již smráká a nic kloudného jsme nenašli. Na výběr máme travnatý plácek u plážového bungalovu (nepopiratelně soukromý pozemek, což zavání pokutou a problémy) nebo relativně rovný plácek vedle železniční trati. Z obav o své finance a z dalšího lingvistického odpoledne ve společnosti místní policie volíme druhou variantu, s tím, že v noci už vlaky stejně jezdit nebudou. Jezdily minimálně do půlnoci a ráno také zrovna nečekaly, až se dosyta vyspíme. Pro naše třetí kempování na pláži jsme tak chtěli najít něco opravdu exkluzivního. Podařilo se nám to na jižní straně ostrova. Pláž s měkkým pískem, písečným přesypem chráněni před větrem, nerušeni civilizací, s výhledem na širé moře a velké záoceánské lodě plující mezi Evropou a Afrikou. Jako kdybychom usínali v ráji. O to nemilejší však bylo probuzení. Když se člověk převalil ve spacáku, začalo mu pod hlavou cosi křupat a když otevřel oči, zjistil, že má spacák obalený drobnými ulitami, které není snadné ze sebe jen tak setřást. Při kempování v české přírodě se sem tam stane, že vám přes spacák v noci přejede třeba slimák, ale být napaden mořskými šneky pro nás byla novinka. A stopy po nich se nám zachovaly na spacácích dodnes.
Rychle a zběsile: Sicilská jízda
V neposlední řadě je třeba zmínit ještě jednu sicilskou nástrahu a tou je poněkud divočejší doprava. Při přecházení ulic jsme s jistotou atakovali rekord Usaina Bolta v běhu na sto metrů a i když nás zelený panáček na semaforu vybízel k bezpečnému přechodu ulice, raději jsme se několikrát rozhlédli, než jsme vykročili pod kola zčistajasna přiřítivšího se skútru. A jaká to teprve byla výzva pro řidiče, který se pustí do provozu. Přehlédnutá značka a pokuta za nesprávné parkování byla čistě naší chybou, na kterou neexistuje výmluva. To, že se na silnici občas vyskytne díra velikosti jednoho z kráterů Etny, na to jsme z českých silnic celkem zvyklí. Nutno ocenit výdrž naší Pandy, která to všechno zvládla bez sebemenších náznaků nelibosti. A to jsme ji neušetřili ani šotolinových zpestření v podobě cestiček mezi pasoucími se kravami, kam nás bez zaváhání nasměrovala používaná navigace. Avšak Siciliáni neustále testují pozornost středoevropského řidiče a vystavují ho nečekaným zkouškám trpělivosti i jeho schopností. Když se pětiproudová silnice při příjezdu do Palerma zčistajasna zúží do pouhých dvou pruhů, začíná boj o centimetry. Řeklo by se, že zde bude platit právo silnějšího a automobil by měl mít jasnou převahu nad skútrem. Opak je však pravdou – hbité skútry si razí cestu mezi popojíždějícími auty, tu si můžete podat ruku s posádkou skútru prosmýknuvšího se na centimetry zprava kolem vás, tu se zrcátky téměř dotýkáte „zipujícího“ náklaďáku zleva. Nebo si takhle v poklidu projíždíte předměstím, v dálce vidíte automobil stojící na výjezdu z vedlejší silnice, který vyčká, než se přiblížíte zhruba na dvacet metrů, což považuje za nejlepší možný moment, kdy se má rozjet. Mírovi, který už na Sicílii vystupuje jedině pod pseudonymem signore Mladá Boleslav, nezbývá než začít troubit a nadávat jako pravý Ital. Svěřuje se, že jakožto řidič turistů zbrázdil už velkou část Evropy, ale prý dokonce ani v Budapešti nezažil to, co tady. Co je ale snad ještě neuvěřitelnější, za celou dobu jsme nebyli svědky žádné dopravní nehody.
I na Sicílii žijí dobří lidé
Aby to však nevyznělo tak, že Sicilané jsou zlí lidé, kteří vás na každém rohu div nepodříznou. I tady se našli dobří lidé, kteří nás přinejmenším neobrali, ba i tací, co nám přímo pomohli. Když si to shrneme, kromě nedorozumění v případě našich prvních hostitelů, proběhl celý pobyt z tohoto hlediska bez problémů. Ať už se jednalo o palermskou babičku s dědečkem, kteří se sice anglicky neuměli ani tvářit, o to však byli ochotnější, nebo o madam Fabiene z Taorminy, dámu s francouzským přízvukem, od níž se dostalo i Lukášovi italského pseudonymu (Enrico Castello, odvozeno z Henry´s castle v původním překladu jeho rodného města do angličtiny, přičemž byl takto zapsán i do knihy hostů), která nám vytvořila plán výstupu až na samotný vrchol Etny, bez davů turistů a bez vynaloženého eura navíc (ten jsme nakonec k jejímu zklamání nevyužili, protože naše kondice šla pobytem v nulové nadmořské výšce do kytek a tak jsme si dopřáli výjezd lanovkou do 2000 m n.m., kde jsme podnikli krátký výlet kolem vedlejších kráterů, přičemž nás před kolapsem z nedostatku kyslíku při pokusu zdolat vrchol zachránil nedávný výron lávy, jež zasypal cestu vzhůru a vstup do ještě nevychladlých lávových polí se nám nedoporučoval).
Za dobré lidi bychom mohli považovat i dva dopravní policisty, kteří se nám rozhodli neudělit další sicilskou pokutu za dopravní přestupek, když jsme se, jedouc podle navigace, ocitli v zákazu vjezdu v jednom směru a ze zatáčky jim vyjeli přímo před nosem. Snad napomohly z okýnek naší Pandy se linoucí biblické zpěvy Rádia Maria, či si jen řekli, že tihle už toho zažili až až, než aby jim dávali pokutu. Každopádně, srdceryvný příběh o projevu sicilské dobroty se udál na poště v Palermu. Tam jsme se nevydali vyřídit si osobní korespondenci, nýbrž za účelem zaplatit onu pokutu ze Segesty. Ve vstupní hale plno lidí, úřednice na přepážkách nestíhají a tak si bereme lísteček s číslem a čekáme, až nás vyvolají. Po chvíli se k nám přitočí postarší dáma a kontroluje nám číslo na lístečku. Ó, mamma mia, kroutí hlavou. To je špatné, budete čekat dlouho. Vypadá to, že by si s námi ráda popovídala, problém je však v tom, že mluví jen italsky a trochu německy, což není nic pro nás. Ani to však nebrání konverzaci. Bellissima, chválíme jí fotografii z mládí, Sicilia bella, přidáváme. Naše lichotky jí celou rozzáří. Grazie, grazie ragazzi. V tom na informační tabuli problikne naše pořadové číslo a tak se chystáme vykročit k příslušné přepážce. V mžiku se však přes nás přežene nějaký pán a zabere nám místo u přepážky. Necháváme to být s tím, že se k přepážce tedy natlačíme hned, jak pán odejde. Jenže to už se do věci vloží naše paní Francesca (jak jsme si ji později pojmenovali) a rozpoutá se vřava. Paní Francesca nám vytrhne papírek s číslem z ruky a mává jím na poštovní úřednici za přepážkou, přitom něco huláká a rukama gestikuluje tu na nás, tu na pána, který nás předběhl. Úřednice za přepážkou si to však nenechává líbit, huláká na paní Francescu, ke které se připojuje nejspíše její dcera, která stála do té doby ve frontě u vedlejší přepážky. Aby se počet účastníků utkání paní Francesca versus pošta vyrovnal na obou stranách, přichází na pomoc kolegyně z vedlejší přepážky. Scéna jako z italské komedie. Po chvíli emoce opadnou, aktéři se uklidní a my tak konečně uzavíráme kapitolu s naší sicilskou pokutou.
Viva la Sicilia!
Člověk je tvor nevděčný a neustále nespokojený a tak mu po nějaké době začne vadit i věc, kvůli které lidé ze severněji položených částí Evropy do Středomoří vlastně primárně jezdí. A tou je slunce. Když do střední Evropy dorazí tuhé mrazy a sněžení nebo je ten rok deštivé léto, to Středoevropan nadává, jaké je škaredé počasí, a sní přitom o teplu někde u moře. Jenže když je ten samý Středoevropan již třetí týden u Středozemního moře, slunce ho opaluje i přes solidní vrstvu opalovacího krému s UV faktorem 50, neustále z něj tečou litry potu a k jeho ochlazení nepomáhají ani velkolepé porce italské zmrzliny, přichází na něj stesk po mracích na obloze a po kapkách jarního deště. Nejkrásnější den na Sicílii byl předposlední den našeho pobytu. Čeká nás přejezd zpět do Trapani, odkud nám další den letí letadlo. A hle, obloha v šedém oparu, začínají se vytvářet mraky. Slunce schované, nepálí, úplná paráda. Dokonce spouštíme i stěrač. Kdyby bylo takhle, tak tu zůstanu klidně ještě měsíc. Další den se však počasí vrací zase zpátky do sicilského normálu. A tak nezbývá, než si dát poslední pizzu, naposledy si vychutnat plechovku Birra Moretti, projít se v písku po pláži, pokochat se pohledem na moře, rozloučit se s Pandou a také se vrátit zpátky do našeho středoevropského normálu. Arrivederci Sicilia.
