5. července, přesně na Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, se spolu s parťákem Lukášem vydáváme na další z našich společných putování. Tentokrát na jižní Moravu a na trasu s příznačným názvem pro tento den – chystáme se totiž projít Cyrilometodějskou stezku. Tato dálková pěší kulturní stezka vede po památných místech slovanské historie a je prodchnuta odkazem spolupatronů Evropy – svatých Cyrila a Metoděje. Několik různě dlouhých větví této poutní stezky se sbíhá na známém poutním místě Velehrad, nedaleko Starého Města u Uherského Hradiště. Tam vedou po jedné z tras i naše kroky.
Autobusem brněnské MHD se necháváme dopravit do Vranova u Brna. Ve Vranově jsou hned dvě zajímavosti. Jednou je klášter paulánů, tedy celým jménem Řád nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, který zde vznikl v sedmnáctém století na popud Maxmiliána z Lichtenštejna. Druhou je pak samovýčep farmářského pivovaru Na gruntě, nabízející lokální pivo i jiné pochutiny. Kolemjdoucí se sám obslouží, natočí si pivo či uvaří kávu, a následně zaplatí buďto hotovostí do kasičky nebo přes platební terminál. Jakou z těchto vranovských atraktivit navštívit jako první? Po dlouhé cestě nejrůznějšími dopravními prostředky máme vyschlo v hrdle a tak padá volba na samovýčep. Všude kolem se honí černá mračna a létají hromy, blesky, nám je však pod přístřeškem Na gruntě tuze dobře. Jenže co naplat, po ochutnávce několika druhů piva se musíme posunout o kus dál také po svých. Nakukujeme ještě do klášterního, raně barokního chrámu Narození Panny Marie, jehož součástí je i nepřístupná hrobka rodu Lichtenštejnů. A teď už nezbývá, než konečně vyrazit po Cyrilometodějské stezce. První kilometry nás vedou do Adamova. Adamov je zajímavé městečko, vystavěné na svazích sevřeného údolí řeky Svitavy a Křtinského potoka. Dříve bylo místo proslulé těžbou železné rudy, ale ty časy jsou již dávno pryč. Jeho nynější podobu tvoří blok panelových domů s poetickým názvem „Hradčany“, kostel svaté Barbory a také rozsáhlý industriální areál Adamovských strojíren. A právě tam se také nachází hospůdka, či spíše okénko, kde mají v nabídce Dalešické pivo, i chleba s romadúrem. Vábení nelze odolat. Po občerstvení vstupujeme na území Moravského krasu. Míjíme industriální areál a památkovou rezervaci Stará Huť u Adamova s dominantní stavbou dřevouhelné pece, vápenickými pecemi, bývalou budovou modelárny, zavážecími rampami či pozůstatkem vodního náhonu. Naneštěstí nás dohání déšť. Chvíli uvažujeme, že bychom se k jeho přečkání uchýlili do prostoru vysoké pece, ale nakonec uznáváme, že počasí není až tak hrozné, abychom nemohli jít dál. Batohy schováváme pod pláštěnky, zatímco my si vystačíme s lehkými bundami a deštníkem. Lesní bar u poustevníka Jáchyma necháváme téměř bez povšimnutí, nechceme se tahat s lahváčem, zato vstup do jeskyně Jáchymka prozkoumáváme podrobněji. Jakpak se tu asi žilo našim předkům, lovcům mamutů? Zastavujeme též u Býčí skály, vstup do této jeskyně však střeží zavřená vrata, podobná těm vedoucím do Morie, říše trpaslíků. Déšť ustává a tak vcházíme do obce Křtiny takřka suchou nohou. Místo k noclehu nacházíme u nedalekého turistického přístřešku na rozhraní lesa a louky. Ráno se vracíme za účelem návštěvy poutního kostela Jména Panny Marie, který byl postaven v barokním slohu dle návrhu slavného architekta J. B. Santiniho. Stavba na půdorysu řeckého kříže na sebe již z dálky upozorňuje dominantní kupolí. Kromě toho se ve Křtinách nachází Jednota a veřejné pítko. Využíváme obojího, v Jednotě nakoupíme čerstvé pečivo k snídani a u pítka použijeme vodu k provedení hygieny a do lahví nabereme zásobu na další cestu.
Ta nás vyvádí z Moravského krasu a vede nás skrz Vítovický žleb do Rousínova. Mají tu hnedle dva kostely, židovský hřbitov a také restauraci. Na Michelinskou hvězdu to tu sice zatím nevypadá, stačí však, že je alespoň otevřená a vaří se tu. Po slušném vývaru a dobrém gulášku můžeme pokračovat směr Slavkov u Brna. Nepotřebujeme ani Boží zásah, abychom prošli mořem. Přírodní památka Hřebenatkový útes je památkou na dobu, kdy se v těchto místech rozprostíralo třetihorní moře. Byly zde nalezeny například pozůstatky schránek mořských měkkýšů – hřebenatek. Na válení se po plážích nás však moc neužije, místo toho šplháme na vrch Lutršték. U kaple Panny Marie Bolestné nás zmáhá únava a dopřáváme sobě i bolavým nohám krátký odpočinek. Poté však musíme z Lutrštéku zpátky dolů a mezi rozpálenými poli přes kopec ke kapli svatého Urbana, patrona vinařů, sadařů a zahradníků. Stejně jako francouzští vojáci roku 1805 shlíželi na postupující oddíly rusko-rakouské armády, shlížíme na Slavkov a jeho okolí, kde se odehrála jedna z největších bitev napoleonských válek. Do města však od svatého Urbana nepřicházíme žádnou květinovou zahrádkou, nýbrž křížovou cestou. O to sladší je však odměna. Kromě oku lahodících architektonických skvostů v podobě unikátního klasicistního kostela Vzkříšení Páně a renesančně-barokního zámku s reprezentativními zahradami, který byl sídlem rodu Kouniců, se ve městě nachází také pivovar, který uspokojí pro změnu chuťové pohárky. Jen co si nedaleko něj vyhlédneme místo na spaní, abychom se večer měli kam odvalit, míříme ochutnat zdejší pivo. A to chutná bez přehánění skvěle. To se to bude dnes krásně spát. Ráno se odebíráme hned na první prohlídku slavkovského zámku. Příjemné je také posezení u kávy v zámecké zahradě. Člověk by si na ten šlechtický život snad i zvykl. Kdybychom pak měli ještě času nazbyt, rozhodně bych neodolal nabídce zámecké restaurace Napoleonova oblíbeného pokrmu – kuře Marengo. Ale my spěcháme ještě na prohlídku zámku v nedalekých Bučovicích, kam se přepravujeme autobusem. Na místě bývalé tvrze zde byl vybudován čtyřkřídlý renesanční objekt s arkádovým nádvořím s unikátní fontánou. Po prohlídce přichází čas oběda, jehož se nám dostane na náměstí v podniku BooBurger. S plným břichem a navíc v panujícím vedru se jde ztuha, navíc jsme ztratili drahocenný čas zacházkou do Slavkova a prohlídkami zámků. Na trasu Cyrilometodějské stezky se tak vracíme v Bohuslavicích, kam se přemisťujeme z Bučovic vlakem. Přes Nevojice, Nesovice, Brankovice a Nemotice. Ach ty krásné moravské názvy:)
Z Bohuslavic už opět po svých poněkud lenivě stoupáme na Lenivou horu. Přestože vede cesta převážně ve stínu lesem, i tak je brzy naše oblečení nacucané, jako bychom ho právě vytáhli z pračky. Ovšem voní tedy o něco méně. Vstoupili jsme do geomorfologického celku Chřiby. Nejedná se ani tak o pohoří v pravém slova smyslu, jako spíše o vrchovinu. Místně se jim říká také Buchlovské hory, dříve byl celek nazýván například hory Hříběcí – odtud tedy Chřiby. Krátký oddech si dopřejeme na Moravanských lúkách na severních svazích vrcholu Bradlo. Ty jsou chráněné pro výskyt vzácných a ohrožených druhů rostlin, včetně několika z čeledi vstavačovité. Poté, co se nohy trochu vzpamatují, vstáváme a stáváme se také vzácným druhem, protože v nastalém tropickém počasí polehávají snad všichni kromě nás někde u vody. My musíme nejprve sklesat ke Klimentskému potoku, ve kterém to však na žádnou velkou koupačku nevypadá, abychom následně vystoupali na Horu svatého Klimenta. Na tomto místě stávalo velkomoravské hradiště, později také kostel a klášter, přičemž je toto památné sídlo spjaté se slovanskou liturgií a s působením Cyrila a Metoděje. Od roku 1863 zde příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (roku 863) připomíná dřevěná kaple svatého Klimenta, jehož ostatky měli věrozvěsti na naše území přinést. Místo je prodchnuto mystickou atmosférou a jeho historie nás ne a ne pustit. Přesto však zdoláme ještě téměř deset kilometrů a z bukových lesů se náhle ocitáme na louce přímo pod hradem Buchlov. Na nocleh do Čertova sedla se nám nechce, přestože jsme si ani nepřečetli místní strach nahánějící pověst. Zůstáváme raději na čerstvě posečené louce přímo pod Buchlovem. Večerní ukládání se ke spánku se siluetou středověkého hradu na obzoru i ranní probuzení v podhradí jako by nás přeneslo o několik století do minulosti. Tentokrát na první prohlídku nečekáme a prohlédneme si pouze nádvoří. Nahazujeme batohy na záda a po rytířské cestě scházíme do Buchlovic, které se pyšní pozdně renesančním zámkem s rozsáhlým parkem s exotickými dřevinami, který byl od 17. až do 20. století honosným šlechtickým sídlem typu italské vily. Nevynecháváme ani komentovanou prohlídku, ani návštěvu Čokoládového království – cukrárny a kavárny nabízející kromě obligátní kávy a zákusků také horkou čokoládu s několika příchutěmi i čokoládové pralinky. Abychom si však jen neužívali, musíme dnes ještě také alespoň něco ujít po svých. Nedojdeme však daleko, když nás stín pod vzrostlými jasany u Kaple Panny Marie Sedmibolestné zláká k obědu. Tentokrát z konzervy, ale zato bezbolestně. Po zkonzumování plechovky sardinek pokračujeme do Chabaní, kde nás překvapí majestátní strom – sekvojovec obrovský, který tu na konci devatenáctého století nechal vysadit hrabě Berchtold, majitel Buchlovického panství. Slunce přitápí pod kotlem a tak jsme rádi, že jdeme opět chvíli lesem, namísto luk a vinic. Zanedlouho se nám již otevře pohled na jedno z nejvýznamnějším poutních míst celého Česka – Velehrad, kam následně míří naše kroky. Nachází se zde nejstarší cisterciácký klášter na Moravě ze 13. století, jehož součástí je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje. Přes rozsáhlé přestavby zejména v 17. a 18. století zůstal zachován její románsko-gotický charakter. Kostel nám poskytne kromě působivých interiérů také kýžený chlad a stín. Když se rozhodneme vydat se zase na pospas spalujícímu slunci, přemístíme se rovnou ke zdejšímu pítku u veřejných toalet, kde doslova živoříme až do doby, kdy teplota vzduchu poklesne alespoň na trochu snesitelnou úroveň. Poté se plynule přesouváme do hospůdky u Alenky. „Bílá pěna, láhev orosená, chmelový nektar já znám, jen jsem to zkusil a jednou se napil, od těch dob žízeň mám. Bída a hlad, kolem šel strach, když bylo piva dost, mohl ses smát, tři sta let stál, stát bude dál, ten, kdo zná Jarošov, zná pivovar.“ Pod tento známý popěvek se můžeme jenom podepsat. V hospůdce pro nás hostinská vyloví poslední nakládané hermelíny, jako zákusek si dám i utopence a všechno to spláchneme Jarošovským Jurou právě z onoho, před nedávnem obnoveného, Jarošovského pivovaru. Když pak navíc nalezneme na první dobrou místo našeho dnešního noclehu – přístřešek u rybníčku s příhodným pláckem na stan, říkáme si, jak se nám ten den, i přes pekelné vedro, pěkně vydařil.
Ani jsme si nemuseli nařizovat budík, v šest ráno nás totiž probouzí zvony velehradské baziliky, které už takhle brzy svolávají věřící na první mši. A pak, že jen v muslimských zemích budí svým hlasitým svoláváním k modlitbám nedospalé turisty. Bereme to ale pozitivně, alespoň využijeme čas předtím, než se na oblohu znovu vyloupne spalující slunce. U snídaně nás zastihne místní domorodec, který se časně ráno vypravil pro vodu do nedaleké studánky. Prý ji pije už dvacet let a zatím se z ní ještě neposral. Přes tyto více než příznivé reference se však rozhodneme načepovat si čerstvou vodu z pítka před bazilikou. A hle, kdo nás to nezdraví z kostelní věže. Nevědomky jsme se po ránu seznámili s kostelníkem „od Matky Boží“. Prý kdybychom řekli, že se chystáme k bazilice, vzal by nás i ke zvonům na kostelní věž. Nám však ten sice libozvučný, ale ukrutně hlasitý lomoz stačil již z povzdálí při probuzení. Jelikož Velehrad není úplně konečnou destinací našeho putování, vydáváme se raději co nejdříve na cestu, abychom se vyhnuli úpalu. V rychlosti obhlédneme repliku Velkomoravského kostela v archeoskanzenu Modrá a přecházíme na červenou turistickou, která nás dovede až na okraj Starého Města. Dál naše kroky vedou k památníku Velké Moravy a k netradičnímu novodobému kostelu Svatého Ducha. Nakoukneme dovnitř a rázem jsme součástí mše. Inu je neděle, říkáme si, nic neobvyklého, i když je to už naše dnešní druhá. Po pár kilometrech cesty městem přecházíme Baťův kanál a následně řeku Moravu. Za ní je již Uherské Hradiště. I tady si míříme prohlédnout zdejší kostel. To snad není možné, i tady se právě slouží mše! My z toho modlení dnes snad nevyjdeme. To by se nám v ateistických Čechách nestalo. Ale duchovní potravou už jsme naplněni dost, potřebujeme posílit také naše fyzické schránky a doplnit nějaké kalorie. Nemáme ale překvapivě vůbec hlad. Spraví to tím pádem zastávka v kavárně a pivo do kelímku ze stánku na hlavním náměstí. K naší radosti je z nám již známého, místního Jarošovského pivovaru. Zakončení naší pouti se tedy povedlo a směle vycházíme na vlakové nádraží. Pokud se vedrem nezkroutí koleje a vlak nás nenechá napospas třeba v Jihlavě, budeme moci náš výlet na jih Moravy považovat za velice vydařený. Viděli, ochutnali a zažili jsme toho tu opravdu spoustu.
